Článek
Každé ráno vstávám s pocitem, že už jsem unavený. Ne fyzicky, ale někde hluboko uvnitř. Ještě ani neotevřu oči a už mi hlavou běží seznam věcí, které jsem nestihl, pokazil, odložil nebo které se na mě teprve valí. Práce, termíny, maily, hovory, deadliny, schůzky. A do toho domácí realita, kde bych měl být pozorný partner, psychická opora, chlap, co má jasno, co chce, kam směřuje a hlavně proč zase vypadá, že nemá náladu.
V práci řeším stres. Doma očekávání. A mezi tím není žádný přepínač, žádný vypínač, žádná pauza.
V kanceláři jsem ten, kdo má všechno pod kontrolou. Nebo se to ode mě aspoň očekává. Když se něco pokazí, jdou se ptát mě. Když se nestíhá, mám to „nějak zařídit“. Když je problém, musím ho vyřešit. Všichni mluví o týmové spolupráci, ale ve finále to stejně skončí u toho, že odpovědnost je moje. A já už ani nevím, kdy jsem naposledy odcházel z práce s čistou hlavou.
Telefon vibruje i večer. Maily chodí i o víkendu. Klienti mají pocit, že jsem nonstop dostupný. Šéf se tváří, že flexibilita je výhoda. Jenže flexibilita v překladu znamená, že nikdy opravdu nekončím. Jsem pořád napůl v práci. I když sedím doma na gauči, hlavou jsem u tabulek, čísel, problémů, které se budou řešit zítra.
A pak přijdu domů.
Tam už na mě nečeká stres, ale očekávání. Že budu komunikativní. Že budu mít energii. Že budu chtít mluvit. Že budu chtít plánovat budoucnost, dovolenou, rekonstrukci, děti, společné cíle. Že budu romantický. Že budu vtipný. Že budu přítomný.
Jenže já jsem často jen vyčerpaný.
Ne fyzicky tak, že bych si šel lehnout. Spíš mentálně tak, že nemám kapacitu být ještě někým dalším. Celý den jsem někdo jiný pro někoho jiného. Manažer. Kolega. Řešitel. Odpovědný. Silný. A doma bych měl být zase jiný typ chlapa. Citlivý. Otevřený. Vnímavý. Partner.
Nikdo se mě neptá, kde mám mezi tím prostor být jen já.
Když řeknu, že jsem unavený, slyším: „Ale vždyť jsi jen seděl u počítače.“ Když mlčím, slyším: „Ty se mnou vůbec nemluvíš.“ Když jsem podrážděný, slyším: „Co jsem zase udělala?“ A když si chci být chvíli sám, slyším: „Ty se mi vyhýbáš.“
Pravda je, že se nevyhýbám jí. Vyhýbám se dalším nárokům.
Mám pocit, že celý můj život je jeden dlouhý seznam povinností. Buď musím být výkonný, nebo emocionálně dostupný. Buď musím něco řešit, nebo někoho uklidňovat. Ale nikde není kolonka „odpočívat“. Nikde není možnost dát si pauzu bez výčitek.
Nikde nemám vypínač.
Když jsem byl mladší, myslel jsem si, že největší problém bude práce. Že vztah bude ten bezpečný přístav, kde si člověk odpočine. Teď mám pocit, že jsem jen přesunul tlak z jednoho místa na druhé. V práci se ode mě čeká výkon. Doma se ode mě čeká energie. A já mám někdy pocit, že už nemám ani jedno.
Nejhorší na tom je, že to nikdo nemyslí zle. V práci jen chtějí, abych byl spolehlivý. Doma jen chtějí, abych byl přítomný. Ale dohromady to dává život, kde jsem neustále pod tlakem. Kde nemám prostor být slabý. Kde nemám právo být prázdný. Kde není dovoleno říct: „Teď fakt nemůžu.“
A tak si zvykám hrát role. V práci profesionál. Doma partner. Mezi tím muž, který večer kouká do zdi a má pocit, že už neví, kým vlastně je. Jen ví, co se od něj čeká.
Občas si říkám, jestli to takhle mají všichni. Jestli je normální být permanentně unavený, ale zároveň nespát klidně. Jestli je normální mít pocit, že když na chvíli vypneš, všechno se sesype. Práce, vztah, očekávání, obraz o tobě samotném.
Možná největší problém není stres ani nároky. Možná je to to, že jsme se odnaučili být offline. Nejen od technologií, ale od rolí. Od povinností. Od verzí sebe sama, které musíme neustále udržovat.
V práci řeším stres. Doma očekávání. A někde mezi tím se pomalu ztrácím já. Ne proto, že bych nechtěl být lepší. Ale proto, že už nemám kam dát únavu. Nemám kam vypnout. Nemám kde přestat být „někým“ a na chvíli být jen člověk, který nic neřeší a nic nemusí.
A možná je to ten největší luxus dnešní doby. Ne dovolená. Ne peníze. Ne volno. Ale obyčejný vypínač, který by mi dovolil na chvíli nebýt dostupný pro celý svět. A konečně si jen potichu odpočinout.
