Článek
Tohle přiznání je v dnešní době skoro společenská sebevražda: vadí mi psi v parcích. Ne že bych je nenáviděl. Nechci je týrat, zakazovat, zavírat do klecí. Jen si myslím, že by měli mít jasně vyhrazené zóny. Stejně jako mají dětská hřiště, cyklostezky nebo sportoviště.
Protože teď mají všechno.
Když jdu do parku, není to už veřejný prostor pro lidi. Je to psí hřiště s tolerovanou přítomností lidí. Volně pobíhající psi, vodítka natažená přes cesty, hovínka v trávě „která se nestihla sebrat“, štěkání, skákání, olizování, čumáky v taškách.
A když se ozvu, že mi to není příjemné, přijde klasická odpověď:
„On je hodný.“
„Nebojte se, nekouše.“
„On si jen hraje.“
To je fascinující věta. Protože vůbec neřeší mě. Řeší jen psa.
Já ale nechci řešit, jestli je hodný. Nechci se seznamovat s cizími zvířaty pokaždé, když si chci sednout na lavičku. Nechci, aby mi někdo strkal chlupy do obličeje, čenich do rozkroku nebo sliny na kalhoty.
A hlavně: nechci se za to omlouvat.
Dneska platí nepsané pravidlo: kdo nemá rád psy, je podezřelý. Něco s ním není v pořádku. Je chladný, asociální, bez empatie. Jako by vztah ke psům byl měřítko lidskosti.
Jenže já nejsem povinen milovat cizí zvířata.
Nikdy jsem si psa nepořídil. Nechtěl jsem zodpovědnost, hluk, chlupy, venčení. Tak proč to mám povinně sdílet s ostatními? Proč musím ve veřejném prostoru počítat s tím, že mě bude očichávat cizí pes, zatímco jeho majitel mi bude vysvětlovat, že „je to normální“?
Není.
Normální je, že veřejný prostor patří všem. Ne jen majitelům psů.
Když si někdo zapálí cigaretu v restauraci, je to problém. Když pustí hlasitou hudbu v parku, je to problém. Když nechá psa běhat bez vodítka mezi lidmi, dětmi a pikniky, je to najednou „svoboda“.
Proč?
Protože pes má v naší kultuře zvláštní status. Je to skoro posvátné zvíře. Rodinný příslušník. Terapeut. Dítě. Projekt. Identita.
A tím pádem má i jeho majitel pocit, že se svět musí přizpůsobit.
Jenže ne každý chce být součástí psí komunity.
Ne každý chce, aby mu pes běhal kolem nohou při běhání.
Ne každý chce sedět na trávě, kde před chvílí někdo močil.
Ne každý chce řešit alergii, strach, odpor nebo prostě jen osobní hranice.
A to není nenávist. To je preference.
Navrhuju jednoduchou věc: víc vyhrazených psích zón. Velké, kvalitní, oplocené prostory, kde můžou psi běhat, hrát si, štěkat, válet se. A zároveň víc zón, kde prostě nejsou.
Park bez psů.
Pláž bez psů.
Louka bez psů.
Stejně jako existují zóny bez kouření. Stejně jako existují klidové zóny. Stejně jako existují prostory pro děti.
Ne proto, že psi jsou špatní. Ale proto, že ne všichni lidé je chtějí kolem sebe.
A tady je to kontroverzní jádro: práva pejskařů jsou dnes často nadřazená právům nepejskařů. Když si stěžuju, jsem já ten problém. Ne systém, kde jeden typ uživatele ovládá celý prostor.
Zkuste si někdy sednout do parku a říct majiteli: „Prosím, ať ke mně váš pes nechodí.“ Uvidíte ten pohled. Jako byste právě urazili jeho dítě. Jako byste byli nezdvořilí. Nepřátelští. Divní.
Přitom jen říkáte: nechci interakci.
A to by mělo být normální.
Nemusím nenávidět psy, abych chtěl park bez psů.
Nemusím být asociál, abych nechtěl cizí zvíře v osobním prostoru.
Nemusím být bez empatie, abych chtěl veřejný prostor, který není permanentně psí.
Vadí mi psi v parcích.
Ne proto, že jsou zlí.
Ale proto, že jejich přítomnost je dnes brána jako samozřejmost, zatímco nesouhlas jako chyba charakteru.
A možná největší problém není v psech.
Ale v tom, že jsme si zvykli, že jedna skupina lidí má nárok na všechno.
A druhá má jen mlčet a uhýbat.
