Článek
Ten večer měl být dokonalý. Děti u babičky, byt tichý, nikdo se nehádá o ovladač, nikdo nechce pití, nikdo neřve, že mu spadla Lego kostka pod gauč a svět tím pádem končí. Zavřely se dveře a nastalo ticho. To krásné, vysněné ticho.
Sedli jsme si se ženou naproti sobě. Usmáli jsme se. A pak… nic.
Ne že by nebylo co říct. Spíš bylo podezřele jasné, že všechno důležité jsme už probrali za poslední roky mezi vařením večeře, řešením úkolů a krizemi typu „kdo zapomněl koupit toaletní papír“. A najednou tu nebyl žádný praktický problém, který by bylo nutné okamžitě vyřešit.
Takže jsme udělali to, co dělají moderní dospělí lidé: vytáhli telefony. Po dvou minutách jsme se na sebe podívali a oba jsme věděli, že tohle asi nebyl plánovaný vrchol večera bez dětí.
„Tak… co budeme dělat?“ zeptal jsem se opatrně, jako bych se bál, že špatná odpověď spustí alarm.
Možností bylo hodně. A právě to byl problém.
Pustit si film? Jo, ale jaký. Komedii? Drama? Něco chytrého, u čeho neusneme? Nebo něco jednoduchého, u čeho nemusíme přemýšlet? Po deseti minutách výběru jsme byli unavenější než po uspávání dětí.
Dát si víno? Jasně. Nalili jsme si. Připili si. A pak jsme oba mlčky koukali do skleniček, jako bychom čekali, že alkohol za nás převezme iniciativu a začne konverzaci.
Zkoušeli jsme si povídat. O čem? O dětech. Což jsme si uvědomili asi po třetí větě a oba jsme se zastyděli. Večer bez dětí, kdy mluvíme jen o dětech, je něco jako romantická večeře při světle svíček v Ikea restauraci. Technicky možné, emočně pochybné.
Napadlo nás, že bychom mohli dělat „něco spolu“. Jenže po letech rodičovství má tohle sousloví podezřele široký význam. Znamená to deskovou hru? Rozhovor? Sex? Nebo jen to, že sedíme na stejném gauči a nikdo po nás nic nechce?
Sex zněl ambiciózně. Skoro až troufale. Ne že by nebyla chuť. Spíš jsme oba byli tak zvyklí jet v režimu „rychle, potichu a kdykoliv někdo může přijít“, že myšlenka klidu a času působila spíš stresově než vzrušivě.
Nakonec jsme skončili u seriálu, který jsme už viděli. Dobrovolně. Protože známe děj, víme, kdy se můžeme zasmát a kdy jít na záchod, a nehrozí, že bychom museli investovat emoce do něčeho nového.
A tam, někde mezi třetí epizodou a druhou skleničkou vína, mi to došlo.
My se se ženou nemáme méně rádi než dřív. Jen jsme si zvykli fungovat jako tým v provozu. Logistika. Řízení chaosu. Řešení krizí. A když ten provoz na chvíli zmizí, zůstane prázdné místo, které jsme si ještě nestihli znovu zaplnit něčím jiným.
Večer bez dětí není automaticky romantika. Je to spíš test. Ukáže vám, jestli spolu umíte být i bez společného projektu jménem „přežít další den“.
Ten večer neskončil ohňostrojem ani hlubokými rozhovory o smyslu života. Skončil tím, že jsme šli spát o něco dřív než obvykle. A víte co? Bylo to vlastně v pořádku.
Protože jsme zjistili jednu důležitou věc. Že to, že občas nevíme, co spolu dělat, neznamená, že spolu být nechceme. Jen jsme si odvykli nicnedělání ve dvou.
A to je možná ten největší paradox rodičovství. Tolik sníte o večeru bez dětí, až zapomenete, že i na ten večer se musí trochu trénovat.
Příště už budeme připravení. Možná. A když ne, pořád máme ten seriál.
