Článek
Když jsem se poprvé dostal ke kryptoměnám, měl jsem pocit, že jsem objevil tajný vchod do světa bohatých. Nebyl jsem žádný génius, spíš obyčejný kluk, co si přečetl pár článků, sledoval YouTube a měl štěstí na správný čas.
Nakoupil jsem první bitcoin ještě relativně levně. Pak přišel ethereum. Pak altcoiny. Trh rostl, všechno šlo nahoru a já sledoval, jak se z pár desítek tisíc stávají statisíce. Z hlavy mi zmizela opatrnost. Místo ní nastoupil pocit neporazitelnosti.
Za rok jsem měl na účtech částky, o kterých jsem dřív jen snil. Miliony. Čistě na obrazovce. A hlavně pocit, že jsem lepší než ostatní. Chytřejší. Rychlejší. Že jsem prokoukl systém.
Začal jsem o tom mluvit nahlas. Na sítích. Mezi kamarády. V hospodě. Dával jsem rady, psal statusy o finanční svobodě, smál se lidem, co pořád chodí do práce. Připadal jsem si jako někdo, kdo „to dokázal“.
Jenže úspěch přišel moc rychle. A bez bolesti.
Začal jsem žít život, který neodpovídal realitě, ale grafům. Luxusní dovolené, drahé oblečení, leasing na auto, byt v lepší čtvrti. Říkal jsem si: vždyť to vydělám zpátky. Trh roste. Kryptu rozumím. Nemůžu prohrát.
Největší chyba byla, že jsem přestal rozlišovat mezi ziskem na papíře a skutečnými penězi.
Navíc jsem začal půjčovat. Kamarádům. Rodině. Ne ze zlé vůle, ale z ega. Chtěl jsem být ten úspěšný. Ten, co pomáhá. Ten, co má.
„Hele, dej mi teď a vrátím ti to dvojnásob,“ říkal jsem. A sám jsem tomu věřil.
Pak se trh začal lámat. Nejdřív nenápadně. Menší propady. Volatilita. Říkal jsem si, že je to normální. Že to už jsem zažil. Že to zase vyletí.
Nevyletělo.
Místo toho přišel pád. Jeden coin za druhým. Projekty, kterým jsem věřil, zmizely. Burzy padaly. Hodnota portfolia se propadala každý den. A já místo aby prodal, držel. Protože prodat by znamenalo přiznat porážku.
A já přece neprohrávám.
Během pár měsíců jsem přišel skoro o všechno. Nejen o zisky, ale i o původní kapitál. A co bylo horší – o peníze, které nebyly moje. Půjčky. Dluhy. Leasingy. Závazky, které jsem si vytvořil v době, kdy jsem si myslel, že jsem finančně nesmrtelný.
Najednou jsem se probudil v realitě, kde jsem měl prázdné účty, ale plnou schránku upomínek.
Kamarádi se přestali ozývat. Rodina byla zklamaná. Někteří naštvaní. Někteří se mnou přestali mluvit úplně. Ze sebevědomého „krypto guru“ se stal chlap, co se bojí zvednout telefon.
Nejtěžší nebyla ztráta peněz. Nejtěžší byla ztráta identity.
Celý můj obraz sebe sama byl postavený na úspěchu. Na tom, že jsem ten, kdo ví. Kdo vydělává. Kdo je napřed. Když to zmizelo, nezbylo nic. Jen stud. Úzkost. Pocit selhání.
Začal jsem mít panické stavy. Nespal jsem. Pořád jsem přepočítával dluhy v hlavě. Kolik dlužím tomu, kolik tomu, kolik bance. Kolik let budu splácet život, který jsem si vymyslel na základě grafů.
Ironie je, že kdybych byl býval skromný, mohl jsem být dneska finančně zajištěný. Kdybych prodal včas. Kdybych nehrál si na milionáře, když jsem jím byl jen na papíře. Kdybych si nemyslel, že trh poroste navždy.
Kryptoměny mi nevzaly jen peníze. Vzaly mi iluze. O sobě. O světě. O tom, jak rychle se dá zbohatnout bez následků.
Dneska pracuju normálně. Od nuly. Splácím. Omlouvám se. Učím se znovu žít s tím, že úspěch není graf na mobilu, ale schopnost unést realitu, když se věci poserou.
Vydělával jsem miliony. Aspoň jsem si to myslel. Ve skutečnosti jsem jen krátce držel v ruce sen, který nebyl můj. A zaplatil jsem za něj skutečnými penězi, skutečnými vztahy a skutečným pádem na dno. Pád, který zvenku nikdo nečekal. Ale který byl od začátku nevyhnutelný.
