Článek
Vstával jsem s pocitem, že to bude fajn den. Výlet. Příroda. Děti natěšené, já relativně v klidu. Aspoň dokud nezačalo balení. Tam mi došlo, že „rychle vyrazíme“ je představa lidí, kteří děti nikdy nebalili.
Pití, náhradní pití, svačiny, další svačiny, oblečení na zimu, oblečení na teplo, mikina „pro jistotu“. A k tomu věta: „Tati, už jedem?“ ve chvíli, kdy ještě hledám klíče.
Cesta byla podezřele klidná. Což jsem měl brát jako varování. Protože když jsou děti potichu, obvykle to znamená, že šetří energii na později.
Na místě přichází nadšení. Běhání. Otázky. „Kam jdeme?“ „Jak daleko to je?“ „Kdy budeme jíst?“ Odpovídám, vysvětluju, hlídám, aby nikdo nespadl, neztratil se, nerozbil si koleno tři minuty po startu.
Zatímco děti objevují svět, já objevuju, jak vypadá nepřetržitá pohotovost. Výlet totiž není pauza od rodičovství. Je to rodičovství bez zázemí. Bez kuchyně, bez klidu, bez možnosti říct si: teď si na chvíli sednu a nic neřeším.
Když si sednu, někdo něco potřebuje. Když se rozhlížím po krajině, někdo zakopne. Když mám pocit, že je všechno v pohodě, zazní věta: „Tati, je mi špatně.“ A je rozhodnuto, že tenhle výlet si budu pamatovat.
Nejvíc energie mi nebere chození ani tahání batohu. Bere mi ji neustálé rozhodování. Kdy se najíst. Kdy pokračovat. Kdy otočit trasu. Kdy uznat, že už je toho dost. A hlavně snaha, aby byli všichni aspoň trochu spokojení. Protože nespokojené dítě na výletě není jen nepohoda. Je to řetězová reakce.
Občas závidím lidem, kteří si na výletě prostě sednou a koukají do dálky. Ne proto, že bych nechtěl být s dětmi. Ale proto, že oni si z toho dne energii berou, zatímco já ji neustále vydávám.
Večer se vracíme domů. Děti unavené, ale spokojené. Vyprávějí, co všechno zažily. Já cítím každý krok, každé stoupání. V batohu drobky, v kapsách kamínky a klacíky, které „se budou hodit“.
A v hlavě zvláštní směs pocitů.
Jsem rád, že jsme jeli. Tyhle dny mají smysl. Vzpomínky se tvoří právě takhle. Zároveň ale vím, že zítra budu potřebovat odpočinek po výletě, který měl být odpočinkem.
Výlet s dětmi mě stál víc energie než celý pracovní týden. A přesto bych ho nevyměnil. Jen bych si někdy přál, aby se někdo zeptal: „A ty? Ty sis dneska taky trochu odpočinul?“
