Článek
Vyrazil jsem si projet hlavu na kole. Ne trénovat, ne honit kilometry, ne lámat rekordy. Jen jet. Vypnout. Nechat myšlenky plynout spolu s cestou, s dechem, s otáčením pedálů. Tenhle plán mám rád, protože je jednoduchý a většinou funguje. Tentokrát ale zůstal jen plánem.
Už při nasednutí jsem věděl, že to nebude ideální. Parkoviště plné aut, lidé všude kolem, děti na odrážedlech, psi na vodítkách i bez nich. Řekl jsem si, že to brzy zmizí. Stačí vyjet za město, chvilka trpělivosti. Jenže ono to nemizelo.
Cyklostezka byla plná. Ne příjemně plná, ale chaoticky plná. Lidé šli vedle sebe, zabírali celou šířku, koukali do mobilů, měli sluchátka a výraz, že svět kolem nich neexistuje. Každých pár metrů jsem brzdil. Jemně, pak prudčeji. Zase rozjet, zase brzda.
Chtěl jsem jet plynule, ale místo rytmu přišla ostražitost. Neustále jsem odhadoval, kdo kam uhne. Kdo se zastaví bez varování. Kdo se otočí přesně ve chvíli, kdy budu projíždět. Zvonek jsem použil víckrát než za celý minulý měsíc, a pokaždé s pocitem, že někoho obtěžuji.
„Promiňte,“ říkal jsem častěji než obvykle.
„Dobrý den,“ přidával jsem automaticky.
Někde mezi tím jsem si uvědomil, že hlavu si nečistím, ale plním dalšími podněty.
Za městem jsem čekal úlevu. Místo toho přišly skupinky cyklistů, kteří jeli vedle sebe a debatovali. Běžci se sluchátky, kteří neslyšeli nic. Rodiče s kočárky, psy na dlouhých vodítkách, koloběžky, elektrokola, lidé, kteří zjevně netušili, že cyklostezka není promenáda.
Každý metr byl o přizpůsobení. Každý pohyb o kompromisu. Místo toho, abych byl v těle, byl jsem v hlavě. Pořád ve střehu. Pořád připravený brzdit. Pořád čekající na chybu – svou nebo cizí.
Začal jsem být podrážděný. Ne navenek, ale uvnitř. Na sebe, že jsem vyrazil ve špatný čas. Na ostatní, že si z cyklostezky udělali cokoliv, jen ne místo pro plynulý pohyb. A pak i na sebe znovu, že mě to vlastně rozčiluje.
Protože jsem přece chtěl klid.
Jenže klid dnes není samozřejmost. Je to dovednost. A někdy i luxus. Musíte si ho vyjet jinde, dřív, nebo vůbec. Jinak se vám rozpadne pod rukama mezi brzdovou pákou a omluvným úsměvem.
V jednu chvíli jsem zastavil. Ne proto, že bych musel, ale protože jsem chtěl. Sesedl jsem z kola a opřel se o zábradlí. Koukal jsem na řeku, která tekla klidně, bez ohledu na to, kolik lidí se kolem ní motá. Nezrychlovala. Nezpomalovala. Prostě tekla.
Došlo mi, že já jsem celý ten čas jel proti vlastnímu záměru. Chtěl jsem vypnout, ale vybral jsem trasu, kde to nešlo. Chtěl jsem být sám se sebou, ale ocitl jsem se uprostřed provozu. A místo abych to přijal, bojoval jsem s tím.
Zbytek cesty jsem jel pomaleji. Ne proto, že bych musel, ale protože jsem chtěl. Přestal jsem spěchat za představou ideální jízdy. Přijal jsem, že dnes to nebude o tempu ani o flow. Že to bude o tom dojet vcelku a bez zbytečného vzteku.
Domů jsem dorazil unavenější, než jsem čekal. Ne fyzicky, ale mentálně. Hlava nebyla čistá, jen jinak zaplněná. Ale přesto jsem nelitoval. Protože i tohle je součást toho, proč na kolo jezdím.
Někdy vám vyčistí hlavu rychlost.
Jindy vás naučí zpomalit.
A někdy vám jen ukáže, že klid se nedá vynutit. Ani na kole.
