Článek
Závodník se přiznal k dopingu v hospodě, slyšel jsem to u piva. A to je přesně ten typ věty, u které si nejdřív myslíš, že je to jen další hospodská legenda, hned vedle historky o tom, jak Pepa chytil kapra holýma rukama a Franta má doma medaili z olympiády, akorát ji ztratil při stěhování.
Jenže tentokrát to znělo nějak podezřele konkrétně.
Seděl jsem u stolu v hospodě U Tří kopyt, tradičním chrámu piva, cigaretového kouře a pravdy, která se objevuje až po třetím kole. U vedlejšího stolu seděl on. Říkejme mu třeba Roman Rychlík. Místní sportovní hvězda, muž, který běhá, jezdí, skáče, potí se a hlavně se neustále fotí v upnutém dresu s motivačními citáty.
Roman byl typ závodníka, co má v mobilu víc fotek vlastních stehen než většina lidí fotek rodiny. Na Instagramu kázal o čistém sportu, zdravém životním stylu a o tom, že „jediný doping je disciplína“. Což je mimochodem věta, která zpětně působí skoro jako stand-upový vtip.
Po čtvrtém pivu se Roman zvedl, zakolísal a pronesl osudovou větu:
„Hele, kluci, já vám něco řeknu. Já bych bez těch látek nebyl ani v polovině závodů.“
Nejdřív bylo ticho. Takové to hospodské ticho, kdy i výčepní přestane leštit sklenice, protože cítí, že se právě rodí legenda.
„Jakých látek?“ zeptal se někdo opatrně.
Roman se usmál tím úsměvem, co mají lidi, když už je jim všechno jedno.
„No… těch zakázaných. Testosteron, něco na krev, něco na regeneraci. Celý koktejl. Normálně z lékárny pro šampiony.“
A bylo vymalováno.
Závodník se přiznal k dopingu v hospodě. Ne na tiskovce. Ne u právníka. Ne v dokumentu na Netflixu. Ale mezi utopencem a nakládaným hermelínem.
Roman pak pokračoval v monologu, který připomínal spíš zpověď hříšníka než sportovce. Vykládal, jak všichni jedou na něčem, jen někteří to umí líp skrývat. Jak kontroly jsou fraška. Jak trenér „nic neviděl“. Jak sponzoři chtějí výsledky, ne morálku.
„Čistej sport? To je pohádka pro děti a novináře,“ zasmál se a objednal další pivo.
Ironie celé situace byla dokonalá. Chlap, který měl v bio profilu citát o férovosti, se právě veřejně usvědčoval z opaku, zatímco mu po bradě stékala pěna.
Během dvaceti minut to věděla půlka hospody. Během hodiny celý sportovní oddíl. A druhý den už se to šířilo rychleji než slevy na proteinové tyčinky.
Roman druhý den samozřejmě tvrdil, že si nic nepamatuje. Že byl opilý. Že šlo o ironii. Že to byl „sarkasmus vytržený z kontextu“. Což je mimochodem univerzální výmluva všech lidí, kteří řeknou pravdu ve špatnou chvíli.
Jenže svědků bylo moc. A hlavně – všichni ho slyšeli u piva. A to je v Česku skoro právní kategorie. Hospoda je totiž místo, kde se lže jen do té doby, než dojde třetí sud.
Bulvár se chytil okamžitě. Titulky typu:
Hvězda atletiky se odhalila v hospodě!
Doping místo guláše!
Testosteron tekl proudem, ale pivo taky!
Roman se z jednoho dne stal symbolem všeho, co lidi na sportu nenávidí: faleš, přetvářka, svaly na půjčku a morálka na leasing.
Nejvtipnější na tom bylo, že oficiálně mu nic neprokázali. Testy byly negativní. Papírově čistý. Jenže v očích veřejnosti už byl navždy „ten, co se přiznal u piva“.
A to je možná horší než pozitivní test.
Protože doping v laboratoři je technický problém. Ale doping v hospodě je kulturní katastrofa.
Roman dnes už závodí méně. Spíš motivuje lidi online, prodává kurzy „mentální síly“ a vyhýbá se hospodám. Prý pije jen minerálku. Což mu nikdo nevěří.
A já? Já jsem si z toho večera odnesl jedno ponaučení:
Když chceš utajit skandál, nechoď do hospody.
A když už jdeš, tak aspoň nemluv pravdu po pátém pivu.
Protože svět možná zapomene na špatné výsledky.
Ale nikdy nezapomene na závodníka, který se přiznal k dopingu u výčepu.
