Článek
Ať jsem se hnul kamkoli, byla se mnou. Malá, zelená sova jménem Duolingo. Pasivně agresivní lesní zvíře žijící na ploše v mým mobilu. Je jasný, že byla domestikovaná a vychovaná lidma, protože zná psychologický a neurovědecký tríčky, aby vás dostala tam, kam chce. Ze začátku mi přišla fajn. Měl jsem pocit, že se učím, rozvíjím svoje lengvidž skills, bró.
Po nějakým čase se z roztomilý sovy stal stalker, kterej vás různýma ksichtama na ploše mobilu dráždí. Buď je smutná, nebo vyloženě naštvaná.
Dostala se mi do hlavy. Kámoše přece nemůžu zklamat, když máme řadu. To nejde, musím udělat aspoň lekci. Takhle pořád dokola, až jsem si uvědomil, že je to celý k smíchu. Z učení jazyka se stala tupá snaha uspokojit blbou, hnusnou, vlezlou neexistující sovu. Dobře, blbá není, když se vás snaží přes přátele, rodinu a nebo jiný uživatele dotlačit k plnění řad.
Dneska jsem si ale řekl: „Dost.“ Řada prostě nebude. Kašlu na to. Sova ale začala dorážet. A tak jsem se rozhodnul pro brutální protiútok. V pravou chvíli. Alespoň virtuálně.
Už je čas pane profesore
Procházel jsem se po městě. Slunečnej den, krásný jarní počasí. V tom zase sova bzíkla. Zhmotnila se a začala mi znepříjemňovat den. Prosit, nutit, ukazovat grafy mojí roční řady. A že o to všecko přijdu. Už jsem nemohl dál, zahnala mě do kouta.
Zvedl jsem hlavu, a jak poletovala kolem mě, tak jsem po ní máchnul rukou. Trochu popolítla stranou, ale druhýmu úderu už se nevyhnula. Praštil jsem s ní o vedle stojící kvetoucí třešeň. Něco v sově zapraskalo a její pištění přešlo v sípání. Pak mi dvakrát upadla na zem a jednou jsem jí nakopnul jako kdysi populární Duke Nukem 3D. Vybavila se mi ta scéna: kopu do zelenýho míče a ten proletí brankou na rugby.
Sova se rozplácla o stěnu za bránou. Gravitace jí pak pomůže dosmýkat se po stěně k zemi. Za sovou se na stěně táhne rudá dlouhá čára.
Docházím za branku ke stěně. Duolingo ještě pípá. Má pořád ten svůj vyděračskej ksicht, jen trochu víc pomlácenej. Peří vytrhaný, slavná sova teď vypadá jako vypelichaná slepice. A pořád pípá. I v tomhle stavu. Beru ji teda do podpaží, pak ji strčím do tašky z Lidlu. Beru Duolinga domů.
Doma mám starý ruský kukačky po dědovi. Nekukají, protože jim chybí kukačka. Nemám kukačku, ale mám pípající sovu.
Vytáhnu Duolinga z tašky. Je to papírová bio EKO Lidl taška. Je celá od krve - zelený. Asi se ta krev trochu po cestě zkazila.
O pár minut pozdějc sedí sova v hodinách místo kukačky. Notifikuje mě každou celou hodinu. A taky se musela něco naučit: pokaždý, když dokuká, musí sklonit hlavu, aby při návratu do hodin nedostala ránu do zátylku od hrany dvířek. Trvalo jí zhruba týdenní řadu, než to pochopila, tahle sova.
Od tý doby, co ji mám v kukačkách, se častěji vídám s kámošema a je jim úplně u zadku, že nemáme řadu. A navíc tyhle kukačky se sovou jsou krásná dekorace do bytu.
Kreativní využití Duolinga…
„Máte pocit, že umíte jazyk, nebo jen panáčkujete, jak sova houkne? Schválně, kdo z vás má nejdelší streak, a přitom si v cizině neobjedná ani kafe? Nebo vám ta appka pomohla? Štvou vás ty vyděračský způsoby?
Pokud vás příběh zaujal. Koukněte co se stane, když Malý princ dostane do ruky mobil. Možná z toho bude trochu mrzení. Sledujte můj profil, ať vám článek neuteče…
