Pořád na sobě pracujeme, abychom nemuseli řešit skutečný problém

Zpustlej zámek a před ním zarostlej les. Kdysi snad býval krásným parkem. Teď?
Ve fontáně smrdí zelená, stojatá voda. Všude mech, lišejník. A zmar.

Před zámkem se tlačí dav. Zástupy zapomenutých nebo ještě neobjevených hvězd. Vykladači víry, filosofové, trenéři disciplíny, prodejci klidu, manažeři přes efektivitu všech barev a národností. Všichni čekají až je přijme král.

Královská komnata působí jako okolí zámku. Zpustošeně a zanedbaně. Stejně tak panovník. Král je nahý, hoví si naložený v kotli s vodou. Voda vře. Z krále pomalu odpadává kůže. Puchýře zdobí jeho seschlé tělo. Duši mu požírá smutek tak dlouho, že už si ani on sám nepamatuje jestli to bylo někdy jinak. Na stolku vedle kotle leží počítač a mobil. Král přijímá mudrce jednoho za druhým. Všichni dostanou otázku: „co mám dělat, abych byl veselý a neškvařil se?“ Pak si král vyslechne, jak mu kdo poradí. Každou radou se začne okamžitě řídit do chvíle než dostane další. Rady přichází jedna za druhou, zatímco života ubývá. Když králi řeknou ať sbírá známky, král začne sbírat známky. Když má jeho život spasit 100 dřepů denně, král dřepuje. Šťastným ho to nedělá. Chladněji mu není.

Když se králi zdá, že se voda ochlazuje, bezmyšlenkovitě přiloží tlusté poleno z hranice složené vedle kotle. Přistupuje další mudrc. Ten radí, že štěstí přijde ve chvíli, kdy ho král přestane hledat. A tak král hledat přestane. Na chvíli. Všichni ti rádci bez odpovědnosti bohatnou. Král dál chřadne. Když se nudí, vezme do ruky mobil a bezmyšlenkovitě scrolluje. Voda vře, král kdesi uvnitř křičí bolestí. Pálí ho celé tělo. Když ho bolest a vařící voda spaluje uvnitř i na povrchu, skáče král na rezavé hřebíky na dně kotle. A znovu přikládá. Kusy jeho kůže odpadávají do vody, pomalu se rozkládají. Puchýře se zvětšují, smrad naplňuje komnatu. Král nahlas naříká a běduje, jak je mu horko a nic nepomáhá.

Ve frontě stojí poslední člověk.

Stará babka. Sotva se drží na nohou. Unaveným, skoro neslyšitelným hlasem řekla:

„Začni tím, že přestaneš přikládat a vylezeš z toho kotle.“

Král se na babku usmál. Ani si nepamatoval, kdy se usmíval naposledy. Pak poručil katovi, aby stařenu spoutal a setnul jí hlavu.

„Nebojím se smrti králi, vlastně jsi mě zabil už dávno,“ řekla stařena než byla odvedena.

Jakmile kat s babkou zmizeli, král opět přiložil pod kotel. Pět polen najednou. Nekonečnou prázdnotu v jeho srdci opět naplnila konejšivá bolest. Král čekal v kotli ještě několik dalších dní. Fronta se vyčerpala. Nikdo už nepřišel. Mudrci došli. Všichni ho opustili. Král pochopil, kdo byla ta sešlá babka.

Přihodil poslední poleno. Už nebylo ani čím topit. Je konec. Co teď? Otevřel ChatGPT, posledního důvěrníka, co královi zbyl, a napsal: „Cítím se sám, co mám dělat?“ Na displeji se objevil text: „Pokud se cítíš sám, obrať se na člověka, kterému důvěřuješ.“

Pak se mobil definitivně vybil a had sežral svůj ocas.

Uběhly roky. Královy pozůstatky se dávno vsákly do země. Po parku nezůstalo ani stopy. Ze zámku nezbylo skoro nic. Mezi ruinama vynikal opuštěnej kotel.

Zpustlej zámek a kolem zarostlej les. Kdysi snad býval krásným parkem. Teď?

Sedím v křesle na terásce, piju kafe a čtu si o metodě Wima Hofa. Super nápad. Rozjíždím otužovačky. Ty mě spasí. První dny, nesmělý oťukávání. Je mi chladněji. Po týdnu lepší. Pak euforie. Vrchol je tu. Přichází stagnace, pocit „proč já to vůbec dělám, dyť je to blbost.“ Kašlu na to. Je mi tepleji.

Po nějaký době se dostavujou pocity zmaru a zbytečnýho mrhání časem. Otužování nezabralo. Přiložíme pod kotel a začneme cvičit. Kliky každej den. K tomu kopa vajec. Průběh stejnej jako při otužování. Pak na netu objevím článek „vejce škodí, zjistili vědci“ a „klikovací challenge, způsobují jednostranné zatížení těla“, takže nic zdravýho. Nechávám toho. Beztak jsem to dělal jen proto, abych něco dělal.

Čas běží. Zase jsi línej? Takhle to nikam nedotáhneš. A než se dostaneš do důchodu, bude z tebe dement. Nestěžuj si furt a začni něco dělat. Aspoň si rozškrábej ty puchýře. Stojím před zrcadlem a hraju na air guitar při poslechu Rosemary od Deftones. Cítím se nadpozemsky silně. Dokážu cokoliv. Co třeba novej jazyk?

Učím se španělsky. Jedu na dovolenou, je skvělý dorozumět se. Vracím se z dovolený. Španělštinu už nepotřebuju. Co třeba přestat odkládat němčinu. Hodí se mi v práci. Snažím se učit německy. Z povinnosti držím řadu v duolingu. Týden, měsíc. Po roce mi dojde, jak je směšný snažit se uspokojit zelenou pasivně agresivní sovu, který je ve skutečnosti fuk, jestli se učím nebo ne. A tak jsem přerušil řadu. Malej krok pro lidstvo, velkej pro můj seberozvoj.

Nastává období ticha. Na to HLAS čeká. Ví, že bude slyšet a nemusí křičet. Klidně ke mně promlouvá. Znovu opakuje tichý pravdy. Moje soukromý pravdy. Tak jako tisíckrát předtím. Šeptá je do ticha. Ticho je nepříjemně tíživý.

Pouštím si Phantom Bride od Deftones. Přepadá mě cynismus. Sprchuju duši v perfektním mixu rezignace a selhání. Jako už tolikrát.

Tu hudbu si dejte.

O několik motivačních a seberozvojových knih později… Nemám pocit, že bych uměl něco novýho. Že bych byl lepším člověkem. Někdy si naopak říkám, že jsou všichni horší než já. Akorát jsou tak sebestředný, že si to neuvědomujou. Myslím si, že jsem dál než ostatní a zároveň přemýšlím jestli ten pocit není falešnej jako zuby mýho mrtvýho dědy.

Z videa na facebooku na mě mluví jakejsi tibetskej mnich, že nemám nic chtít, o nic usilovat. Jo to je ono. Nemusím přece nic chtít.

Držím rutinu, disciplínu nicnechtění. Chladněji mi není. Nakonec dojdu k tomu, že nechcu nic nechtít. Jsem v pasti a jsem z toho unavenej.

Naordinuju si odpočinek. Bezcílně kontroluju maily, zprávy na whatsappu, projíždím sociální sítě. Tupím. Říkám si, jak může být někdo tak blbej, že celej den tráví projížděním sociálních sítí. Jak prázdnej život asi musí mít.

Dočítám Stepního vlka. Tonoucí se stébla chytá.

Cestou na WC míjím zrcadlo. Zastavím se. Připadám si nějakej povědomej.

Zpustlej zámek a před ním zarostlej les. Kdysi snad býval krásným parkem.

Co přiložím teď?

Prázdno přiložit nejde.

------------------------

Poznámka autora: Text původně vyšel v trochu jiné podobě na mém Substacku.