Nedokážeme se soustředit. Přesto přesně víme, kdo by neměl volit

Dal jsem se do čtení. Přečetl jsem jeden odstavec, stránku. Dvě. Pak mi došlo, že nevím, co čtu. Začínám znova. Utekla půl hodina a já čtu to samý asi potřetí. Vůbec mi to neleze do hlavy. Jasně, jsem unavenej. Musím si dát pauzu. Lehám si na gauč, otvírám internet. Budím se.

Ta dvouhodinová patnáctiminutovka docela utekla. Vstávám unavenější než před relaxem, kterej se protáhl. Dneska už nemá smysl nic začínat. Jdu spát.

Je ráno. Zvoní budík. Nastavím odložení budíku. Poslepu. Necítím se odpočatej. Divný. Však jsem spal šest hodin. To je doporučených osm bez dvou. Zapínám internet v mobilu, musím se rozkoukat. Znovu budík. Zase odložit. Macinka zveřejnil smsku od Pavla. To bude zase na sockách živo. Otvírám FB. Odkládám budík o dalších deset minut. Čtu příspěvky a komentáře. Pavlovci jsou lepší lidi. Macinkovci dezoláti.

Obě skupiny si navzájem nadávají. Dezoláti sprostý slova, výhružky. Lepší lidi téměř to samý plus pasivní agresivita, narážky na vzhled a s tím spojený předsudky k inteligenci. Ovšem zabalený v navoněným obalu. Obě strany se shodují v jedné věci. Ta druhá strana je horší, protože nálepkuje a ohrožuje demokracii. Nořím se do toho a jako nezúčastněný pozorovatel považuju obě zmíněný strany za stejný trubce.

Mám pocit, že jsem ten třetí, co se směje, protože prokouknul pravidla hry.

Můj potutelný a povýšenecký úsměv kazí skutečnost, že jsem posunul budík tolikrát, že musím vynechat snídani. Vylézám z postele jako mátoha. Koupelna, šmrdlání zubů. Nějak to odbydu, protože není čas. Beru věci a rychle odcházím z domu. Krok i tep se mi zrychluje, abych stihnul vlak.

Sedím ve vlaku. Pozoruju lidi. Všichni čumí do mobilů. Nebo mají sluchátka. A čumí do mobilů. Říkám si, kam ten svět spěje, že se z nás fakt stávají roboti a každej radši utíká mimo realitu. Jediní, kdo se baví, jsou dva zanedbaně vypadající pouliční povaleči. Aspoň v nich proudí život. Utekly dvě minuty. Nasazuju si sluchátka a otvírám internet. Sjíždím reelska, poslouchám Comfortably Numb od Pink Floyd. Text jen dokazuje, že stejný problémy měly i lidi před náma.

Poslouchám píseň, která ve mně vzbuzuje stud a hanbu, a čtu články, o kterých ani nevím, o čem byly. Vytrhává mě z toho průvodčí. Hýbe pusou, nevím, co říká. Mám sluchátka. Asi chce lístek. Dobrý den, říkám. Jsem přece slušně vychovanej. Sluchátka si nesundávám. Podávám mobil s QR kódem. Průvodčí odchází.

Očima se vrátím k mobilu. Vzpomenu si, jak se budím unavenej a táhne se to. Chcu to řešit. AI má chytrý rady na všechno. I takový, který jdou úplně proti sobě. Ale ať jí napíšu cokoli, mám vždycky pravdu. Rady neberu, je toho moc. Je to zamotaný a nechápu, co se po mně chce. Jsem unavenej ještě víc a to jen sedím ve vlaku. Asi bych měl přestat sledovat kraviny. Tím začnu. Znova se rozhlídnu po vlaku. Nepřítomný obličeje robotů z masa a kostí, ozářený světlem obrazovek. Jsem utahanej a to jsem ještě nedošel do práce. Strkám mobil do kapsy.

Probouzí mě hlasitej zvuk sirény. Napadne mě, že už začala ta válka. Ještě ne. To je jen konečná zastávka a Pink Floyd se svým Welcome to the Machine. Kdo text zná, ten ví.

Je odpoledne. Venku 38 stupňů. Sedím ve vlaku. Lidi čumí do mobilů. Pozoruju to celou věčnost. Utekly jen dvě minuty. Nicnedělání mě nudí. Zapínám mobil. Dostavuje se pocit úlevy. Internet do žíly. Pak otupění. Ale mám to pod kontrolou. Neviditelný algoritmus se mi skrz obrazovku směje do obličeje a vaří další dávku.

Sedím. Čtu. V diskuzích a článcích se postupně objevuje, že by některým lidem mělo být zakázáno volit, protože ohrožují demokracii, stát nebo zkrátka cokoli, co je zrovna potřeba. Pochopil jsem z toho, že jedni si myslí o druhých, že nemají mentální kapacitu na to „volit správně“. Děsím se a radši přeskakuju na jinej článek. Ono se to nějak vyřeší samo.

V dalším článku čtu, že by se mohlo volit už od patnácti. Asi se mi to zdá. Takhle hltám článek po článku, aniž bych po dočtení byl schopnej vysvětlit, o čem článek byl. Co na tom záleží.

Jsem unavenej. Uplynulo deset minut. Vlak se ještě ani nerozjel. Schovávám mobil do kapsy. Usínám. Jsou tři hodiny odpoledne. Vzbudím se těšně před výstupem.

Cítím se přiblblej.

Štve mě to.

Doma si sedám ke knížce. Musím číst, ať se ze mě nestane zelenina. Shluky písmen tvoří známý slova, ale nedávají smysl. Neleze mi to do hlavy. Jsem frustrovanej. Jdu to zajíst. Zdá se mi, že jsem přibral. Hledám na netu nejlepší návod na cvičení, zatímco žeru druhou tabulku čokolády. Možností je tolik, že jsem zahlcenej. Nechám to být. Vzpomínám si, že jsem četl nějakou knihu. O čem byla? Nebaví mě. Asi není pro mě. Jdu jí vrátit do knihovničky.

Cestou ke knihovničce se zastavím před špinavým zrcadlem. Musím vyčistit tu šmouhu. Ale proč mám v ruce tu knihu? Myju zrcadlo. Pak si vzpomenu, že jsem nesl knihu do knihovny. Odkládám ji na poličku. Nepřečtený knihy se kupí jako maily v poštovní schránce. Kvalitní knihy ani maily se dneska nepíšou.

Je večer, chystám se spát. Pak mě napadá, že takhle to s tím životem dál nejde. Otevřu internet a koukám se na videa plný motivace a úspěšných lidí. Společný mají jedno. Jsou to všechno self-made multimiliardáři a mít se jako oni, pokud pojedu jejich rutinu, kterou dostanu jen za xyz USD. Prachy leží na ulici, stačí se ohnout.

Ohýbám se blíž k obrazovce, abych líp viděl. Vidím akorát prach na podlaze.

Něco jsem asi udělal špatně, nedokonale nebo vůbec. Úspěch jiných mě demotivuje. Nemám správný myšlení. Je mi skoro čtyřicet a chystám se do hrobu. Chyba je ve mně.

Z obrazovky mobilu se na mě směje osmdesátiletej dědek, co udělá víc shybů a je vysekanější než já ve dvaceti.

Přehazuju si deku přes hlavu a chci se na všecko vykašlat. Sahám po čokoládě.

Došla.

Jsem vyčerpanej, ale prokouknul jsem všechno.

ASI bych neměl volit.