Článek
Popis Albánie na internetu sliboval pohodu. Albánci usměvaví, milí lidi. Ochotní. Nápomocní. Nic není problém. Jako kdekoli jinde, když čtete průvodce od cestovky. Toť teorie. Realitu popisuju v následujících řádcích…
Autobus z letiště má konečnou uprostřed protestů za plameňáky
První zádrhel nastal ještě před odletem, když jsem se dozvěděl, že se v Tiraně protestuje.
Tohle se mi děje FURT.
Na den příletu 7.9. připadá stý den protestu za plameňáky a proti vládě. Podle denního tisku přelouskanýho umělou inteligencí došlo i k použití vodních děl, což ocení všichni. Jak plameňáci, tak demonstranti, protože v Tiraně hlásí 37 stupňů.
A v konečným důsledku i policajti, který si aspoň procvičí schopnost reakce proti naštvanému davu. Davu lidí, který policajty platí ze svých daní a na oplátku za své daně je policie chrání proti přehřátí sprchou z vodních děl a masáží obuškem.
Dnešní svět je plný paradoxů.
Protesty prý probíhají kolem náměstí, kde by měl stavět autobus z letiště. Z toho důvodu jsem udělal věc, kterou jsem dřív pohrdal. Jako mastňák jsem nám objednal taxi až do hotelu.
Přece jen přijíždíme po osmý večer… no a mozek by našel spoustu dalších důvodů, aby mi ospravedlnil, že všichni, co jezdí taxíkem, jsou mastňáci a jen já mám objektivně ospravedlnitelnej důvod pro jízdu taxíkem, takže jsem lepší než ti druzí.
Letiště v Tiraně bylo velký tak, že jsme málem nenašli taxikáře.
Čekal jsem chlápka v saku s obrovskou cedulí se jménem. Nakonec to byl obyčejně oblečenej týpek s malinkatým papírem ve špalíru jiných obyčejně oblečených týpků s malinkatýma papírama s roztodivnýma jménama.
Během nenucený konverzace s taxikářem ve stylu v Berouně, řekne Beroun, nám byla nabídnutá žvýkačka, což jsme s díky odmítli. Co kdyby to byl rohypnol.
Pak nám ale došlo, že jsme asi udělali chybu, protože nás bude to vyřezávání ledviny bolet. Pozdě bycha honit.
Obchod s orgány jako oblastní přebor Balkánu?
Abyste pochopili, podle zkazků našich rodin a jiných bližních, je v Albánii vyřezávání orgánů něco jako národní sport, jehož jediným problémem je to, že se ještě oficiálně nedostal na olympiádu.
Celej Balkán je tím proslulej. Poprvý jsem řeči o darování orgánů, napichování na kůl a stahování z kůže zaživa slyšel roku 2013, kdy jsem jel do Srbska. Zatím jsem přežil všecko včetně návštěvy Rumunska a hradu Vlada Napichovače.
Většinu „zlých jazyků“ varujících před darováním orgánů spojuje to, že v životě nebyly dál než na Šumavě, což je paradox, protože tam zrovna pobýval Ivan Roubal, kterej „Na pohádce“ vraždil lidi a jejich ostatky údajně dával prasatům.
Toliko rodinné legendy.
Zpět k Tiraně…
Taxikář Mluvka a cesta z letiště čínským autem budoucnosti
Cesta z letiště trvala cca 50 minut, což je asi jednou tolik než avizují turističtí průvodci a jiní cestovatelé, který vám tím pádem lžou. Já mluvím pravdu (tato pravda je platná ke dni 7.9.26)
Mluvka The taxikář, byl zajímavej pouze svojí nekomunikací a jakoukoli nereakcí na icebreakery, který jsem se naučil z velmi populárního ebooku „Nenucená komunikace s albánskými taxikáři“.
Jelikož ani za 2000 leků nebyl ochotnej s náma zdvořilostně komunikovat a my odmítli žvýkačku s příchutí rohypnolu, zbylo spousta času na kochání se okolím.
Vila alá Kuba
Zaujaly mě některý honosný vily s palmama před domem. Trochu jsem si připadal jako na Kubě. Dálnice z letiště byla ucpaná jak sviň, ale nikdo nikam nepospíchal. Troubení a pořvávání na ostatní řidiče se nedělo, ač jsem to očekával.
Psali to na internetu.
Co bych ale ještě zmínil, bylo auto. Taxík, v kterým jsme jeli, byl jako z budoucnosti. Značka mně neznámá. Ale čínská, evidentně podle nápisů. Bylo to elektroauto. Páky na otevření dveří jsem tajně hledal během jízdy, abych věděl, jak rychle utéct z auta, kdyby bylo třeba.
Takových aut jsem kolem viděl hodně. Jakože dost. A nejen taxíky. Ze značek známých u nás v civilizaci jsem potkal jen pár škodovek, VW (ta kdysi slavná firma, která vznikla v rámci Hitlerova projektu lidového vozu) a Toyot. Zbytek buď známější čínský značky jako BYD nebo jiný, který jsem jaktěživ neviděl. Zatím.
Co se týče moderního vzhledu a elektromobility aut, tak bych řekl, že Albánie vede před západní Evropou.
Mluvka nás dovezl do hotelu. A nazdar bazar. Ledviny prozatím zůstaly netknuté.
Hotel v Tiraně
Hotel byl příjemnej s balkónem a s výhledem na… staveniště, ale personál milej. Navíc si mě získali tím, že v koupelně měli krabičku s uchošťourama, což je pro mě důležitější, než aby měl hotel střechu.
Zítra je plán jasnej. Přeměnit těžce vydělaný eura na lehce směnitelný leky, najít zastávku FlixBusu, koupit něco na cestu a hurá směr Theth.
Jak říkají Židi: „Člověk plánuje a Bůh se směje.“
Co si myslí Albánci, to se dozvíme zítra.
