Zhýčkanec v Makedonii: Můj nejlepší přítel mě opustil kvůli zmrzlině

Jak jsem se dostal do Makedonie se dozvíš v článku níže.

Z polospánku mě budí klepání na dveře. Nemám ponětí, kde to jsem. Mechanicky vstávám, nemám nejmenší ponětí o ničem. Jdu ke dveřím. Otevírám a…

Za dveřma vůbec nikdo. Jak jsu zblblej, chvíli jen tupě čučím na flekatej koberec. V tom se objeví nějakej roztomilej klučík. Je mu tak 18, u Makedonců těžko říct. Fousy ale ještě nemá. Něco říká, během chvíle přiskočí další týpek, o hlavu větší, ale zhruba stejně starej. Já naprosto nehrdinsky, a hlavně pořád stejně tupě čumím. Kdyby mě teď sbalili a unesli, tak se nechám a možná tak za další hodinu bych začal křičet nebo tak něco. Možná bych to ani nestihnul a nebo by dávno mojí ledvinu měli. No vyšší týpek to vyřešil za všecky, když řekl, že to byl omyl a kamarád se spletl. Řekl jsem jen ok, stejně mechanicky zavřel dveře a šel si lehnout.

Zajímavý, že tyhle noční přepadovky se mi dějou dost pravidelně. Kdysi v Peru mi, ve čtyři ráno, klepal na dveře nějakej ožralej Peruánec s tím, že mě zabije, protože jsem mu buď znásilnil nebo přinejmenším obtěžoval jeho manželku. Tehdy jsem taky tupě čuměl. Zachránilo mě to, že Peruánec byl vožralej a výřečnej jak v holywoodským filmu, takže stihla přiběhnout jeho manželka, aby mu řekla, že já nejsem pachatel. Stejně otupěle jsem zavřel dveře. Psal se rok 2017 a stalo se to v hostelu pod Macchu Picchu.

Loni mi do pokoje skočila nějaká Španělka oknem, ale o tom zase až jindy…

Před snídaní jsem zašel na recepci, abych jim ukázal, že jsem dostal podstatnou část něčího pasu. Recepční se holedbal, že se to nemělo stát a že si dají pozor. Co jinýho taky měl říct, že. Pak snídaně. Bufet. Chleba ve vajíčku, párky, vejce a kafe, nejlepší ze všech kafí. Fakt. Na snídani přišli i dva týpci, který bych tipoval jako sugardaddies těch dvou kluků, co si večer spletli dveře.

Cesta přes město na autobus do Ohridu. Tam jsem naštěstí trefil už bez mapy. Vážně, nekecám… Před nádražím na mě taxikář pořvává, zda nechci taxi. Konečně si mě tu místní taxikáři všimli. Mám pocit zadostiučinění. A taky po ránu důvod k tomu, aby mě konečně něco otrávilo. Říkám, že nechci a fala (makedonsky díky, to mě naučil malej Salach, z včerejšího grill baru)

Chci jít na peron a najít stanoviště. Zastaví mě další týpek a něco chce. Bilet. Naštěstí umím trochu polsky, takže vím, že chce lístek. Ukazuju mu bilet koupenej online přes flixbus. Říká, že musím udělat check in na přepážce číslo 4. Jdu teda udělat check in na přepážku číslo 4. Slečna za přepážkou zrovna snídá, popřeju jí dobrou chuť. Ne, protože by mi na její dobrý chuti záleželo, ale chci, aby na mě byla milá. Mile se usmála. To je fakt. Pak si řekla o 30 denárů za check in. Když jsem se ptal proč, ukázala prstem na okno, kde byl přilepenej lístek s nápisem, že za každej online koupenej lístek musíte ještě zaplatit check in. Zaplatil jsem, dostal nějakej další lístek a čau. Ještě předtím jsem se zeptal kolik u okýnka stojí lístek do Ohridu, páč jsem chtěl vědět, co je levnější. Řekla 890 MKD, což je zhruba stejně jako jsem platil online (flixbus mě stál 324 Kč +11 Kč za check in).

Lístek od snídajíci Makedonky, jsem podal týpkovi u dveří k nástupištím, ten ho utrhl a pustil mě dál. Nutno podotknout, že byl velmi milej, ochotnej a velmi dobře mluvil anglicky. Sedím v buse do Ohridu. Čeká mě skoro 3 h 20 minut v autobuse.

Bus se valí přes Skopje, cestou míjíme pohoří zakončený kaňonem Matka, což je taky můj plán na nedělu. Bus zastavuje v Tetovu a pak ještě u nějaký benzínky na 15 minut čůrpauza. Nakonec tam strávíme víc než půl hodiny, protože se čekalo na dvě čupřiny z GenZ, který pravděpodobně neměly hodinky. Cestou necestou si to šineme mezi kopcema. Vzpomínám na brožurku z letadla, kde nějakej týpek tvrdil, že kdyby se hory v Makedonii přežehlily, tak je země velká jak Polsko. Kdo by to ale dělal.

Do Ohridu přijíždíme se zpožděním cca 30 minut a místo na centrálním autobusáku nás vyhazujou někde ve městě. Na cestě do Ohridu je to cajk, ale odkud to pojede do Skopje, to je třeba zjistit.

Plán byl jednoduchej, navštívit tiskárnu, kde mají funkční repliku původního Gutenbergova stroje. Předtím ale do směnárny, vyměnit eura za denáry. Paní byla milá a velmi nápomocná. Dala mi kvalitní info. Podle recenzí na netu to dělá pravidelně. Když jsem se jí zeptal na výstup na vrchol Tri Mazhi (Tři muži), tak mi řekla, že tam nikdy nebyla, ale shodou náhod její manžel tam zrovna dnes jel na kole. Chtěl stihnout východ slunce. Romantik. Ukázala mi fotku svýho manžela na kole. Podle základního rozdělení Makedonců mužského pohlaví, který jsem nastolil v minulým článku, jsem pana manžela zařadil do kategorie „chlap bez fousů“.

Nakonec mi řekla, že mi nevezme jednu 50 EUR bankovku, anžto je natržená a v bance by jí to prej nevzali. To mě naštvalo, ale zachoval jsem pokerface, poděkoval a šel pryč. Na netu jsem našel jinou směnárnu s dobrým hodnocením a šel tam. Směnárna byla bokem od hlavní promenády. V uličce, při jejíž návštěvě cítíte, jak se vám zařezává nůž do beder při snaze vytrhat z vás ledvinu. Týpek ve směnárně byl ale v pohodě. Dal mi cajk kurz a natržení bankovky vůbec neřešil. Domnívám se, že důvodem je, že mi stejně dal falešný prachy.

Po všech těch eskapádach a s balíkem prachů se mi nechtělo chodit po městě, takže vzhůru na ubytko. Cestou jsem míjel amfiteátr, kterej jsem vyfotil, abych sem už nemusel. To jsem ještě nevěděl, že tohle místo budu míjet při každým návratu na ubytování.

Apartmán jsem trochu hledal, vysvobodila mě až jakási mamina, volající moje jméno z balkónu. Ukázalo se, že je to mamina mýho ubytovatele a současně uklízečka. Kdežto její syn, kterej byl mladší než já, inkasuje děngy. Nicméně byli oba v pohodě, domluva skvělá. Ubytko luxusní a s perfektním výhledem jezero Ohrid. Chvilku válečka, přepočet peněz a vzhůru očíhnout Gutenbergův lis. Gutenberg a knihtisk. Kapišto?

Mimochodem až budete nadávat na Číňany, uvědomte si, že uměli vyrobit papír asi tak o 1000 let dřív než my v Evropě. Tady si trochu dělám oko u Číňanů až ovládnou svět, aby viděli, že jsem jim dělal pozitivní PR.

Chlápek, co tu dílnu v Ohridu provozuje je Slovinec. Během pěti minut vám vysvětlí a ukáže, jak se všecko dělá. Byl jsem tam sám, ale sotva začal, navalila se tam skupina turistů, takže jsem měl co dělat, abych nespadl do kádě s buničinou a nestalo se ze mě lejstro. Týpek za ukázku nic nechce. Ale má tam spousta hezkých výrobků, takže se tam vrátím před odjezdem.

Potom jsem si řekl, že očíhnu ještě kolik stojí loď ke klášteru Sv. Nauma, což byl jeden ze žáků Cyrila a Metoděje a mají ho tu všichni za hrdinu, stejně jako Sv. Klementa.

A tu jsem konečně dorazil na pobřeží Ohridu. Aha tak tohle je to moře z Wishe. Vypadá jako větší Mácháč. Než si uvědomíte, že:

a) je starý 2-3 milióny let

b) je považovaný za nejstarší jezero v Evropě

c) všechna voda se v něm obnoví zhruba jednou za 70 let

d) je hluboký 288 m

Tvrdí se, že je vidět až do hloubky 20m. To nemůžu potvrdit, protože tak dobrý oči nemám. Toliko k faktům. Jdu hledat loď ke Sv. Naumovi.

V mini přístavu bylo několik nabídek za cca 29 Eur obou směr, cesta cca na 5-6h. Zastávky v Bay of Bones, což je taková vesnice plovoucí na jezeru a stojící na kůlech. A pak 3 h rozchod u Sv. Nauma před plavbou zpět do Ohridu.

Jedna z nabídek, od firmy Alexandria, byla za 15eur, oba směry. Čuměl jsem na to asi dýl, než je zdrávo, po očku jsem sledoval blížící se holku s letákama. Všechno mi vysvětlila, když jsem řekl, že se teprve rozhoduju, tak nijak netlačila. Nakonec mi dala vizitku s infem a že se mám zastavit klidně těsně před odjezdem. Kul jsem železo, dokud bylo žhavý a přeptal se, jestli jezdí i do Dolno Konjska. Ptala se, co bych tam dělal. No tak jí říkám, že jdu na trek. Moc se divila a že tam jejich společnost nejezdí a boat taxi se nevyplatí, anžto je to drahý. S díky jsem tedy šel o dům dál.

Pláž u přístavu byla obsypaná lidma. Přesně jak tvrdí „internet“. Vzhledem k velikosti místních pláží, kde plno znamená 30 lidí, jsem to tak fatálně neviděl. Místní pláže, alespoň co jsem viděl u starýho města, jsou velký zhruba tak, jako tři místa na lehátka na pobřeží Costa Brava.

Dostal jsem konečně hlad. Cestou z autobusu jsem míjel restauraci s dobrýma cenama a voňavou, lokální kuchyní. Bohužel jsem si neuložil polohu, protože to „určitě najdu, přece nejsem blbej“. Hledání skončilo po hodině a něco, kdy se nakonec ukázalo, že jsem kolem kroužil celou hodinu akorát o pár ulic vedle. Bonusem týhle tour de všecko bylo, že jsem objevil obchod s hezkýma pohledama a cukrárnu kam bych býval zašel ještě před obědem, ale naštěstí jsem měl pevnou vůli a dal cukrkandl až po obědě.

K obědu jsem měl Tavče gravče s masem. Byly to fazole v hliněný misce s malýma mletýma válečkama z masa. Něco jako naše čevabčiči. Trochu. Jakoby. S chlebem to stálo 350 MKD. Takže za mě cajk. Naproti restauraci postával starší pán, a tak trochu nenásilně žebral. Napadlo mě, dát mu trochu jídla. Moje myšlenka se asi zhmotnila v hlavě vedle sedícího páru a dáma s vlasama v šátku (dříve muslimka) mu poslala chleba naplněnej jídlem. Abych zahnal pocit viny dal jsem mu pár peněz taky. Číšník asi nebyl rád, protože darovaný prachy byly původně na jeho dýško. Na netu stejně psali, že tu na spropitný nejsou zvyklí. Navíc znáte takovej ten pasivně-agresivní „vtip“ že ukazujete svý bohatství lidem, kterým je to fuk (dýškem číšníkům) a pak odvracíte zrak od chudáků z ulice… Tak tohle já žiju. Taky jsem to žil i na hlaváku v Praze, a tak cool to nebylo, ale o tom taky až jindy.

Na to, že jsem sem jel kvůli koupačce v Ohridu, je pět večer a já tam ještě nesmočil ani prst. Jdu znovu na hotel, beru plavky a vyrážím podél Samuilovi pevnosti na pláž Labino, kterou jsem překřtil na Libido. Skoro nikdo tam není, břeh i vstup do vody je kamenitej, částečně zakrytej stromama jako někde u českýho rybníka. Je tam hezky. Voda teplá i kolem šestý. Plavání super. Jen je třeba dávat pozor na kolem plující lodě, kajaky a dokonce ponorku. Místo yellow submarine, tu mají red submarine. Je v ní 12 míst a podle všeho si jí lze pronajmout. Po koupačce zpět do města, posedět na břehu jezera a pokochat se pohledem na kopec, kam mám zítra vyrazit.

Sedím na břehu, stranou lidí. Přifaří se ke mně nějakej potulnej pes. Líže mi ruce a drbe se za ušima. Získal si mě dvěma věcma. Za prvý barva jeho srsti mi seděla ke kalhotům a za druhý čichnul k mým botám a nechcípnul. Lehnul si vedle mě a ležel. Po půlhodině jsme spolu odešli. Malý chlapec ve mně už vymýšlel, jak ho dostat zpátky do Čech, vůbec neuvažujíc nad tím, že mě chcípne i kaktus natož pes.

Můj interní malej princ zblblej sledováním seriálu jako Lassie, Skippy a bílej tesák, v psovi viděl neutuchající přátelství, které vzniklo mezi člověkem a psem a skončí až smrtí jednoho z nás. Masivně byl v této domněnce podporován chováním psa, který za mnou šel asi 10 minut. Po deseti minutách dilema vyřešil sám pes, když se dal ochočit jinými lidmi za mrzkou cenu malého zbytku kornoutku od zmrzliny. Malý chlapec ve mně usedavě plakal, a tak jsem mu taky koupil zmrzku a colu, což chlapce uklidnilo. A pes dostal jméno Darebák.

Zítra mě čeká trek na Tři muže (Tri Mazhi), neptejte se mě, proč se to tak jmenuje. Možná to zjistím už zítra. Vyrážím v šest. Držím tak rodinou lajnu, podle který dovolená nestojí za nic, pokud z ní nepřijedete unavený tak, že potřebujete další týden v práci, abyste si odpočinuli.

Vedle mě ubytovali nějaký Španěly, byli slyšet až ke starýmu amfiteátru, což je tak 500 m od mýho ubytka. Jestli budou takhle hlučný i večer, možná, že tentokrát budou mít návštěvu oni…