Skopje, Makedonie: zhýčkancův výlet ke skoromoři

K rozhodnutí vyjet ven mě donutila pasivní agresivita mých přátel a rodinných příslušníků, který mě bombardujou fotkama od moře. Venku je čtyřicet, padají rekordy a mě se potí řiť, i když jen sedím. Tož se to ve mně jaksi hnulo… Mám toho dost, jedu k moři.

A teď kam? Jelikož mám jednu kapsu prázdnou a druhou vysypanou, hledám nejlevnější letenky v daným termínu. Hurá, Skopje. Kde to je, nevím. Zeměpisářka se chechtá ze záhrobí. Ale co. Aspoň si pamatuju, že v Mostě se těží uhlí a v Argentině jedou chov skotu. Teda je to informace z roku cca 2000, tak mě neberte za slovo. Skopje… Severní Makedonie… To jsem si pomohl. Ptám se znovu, kde to je? A maj tam moře? Aha, nemají, ale mají jezero Ohrid. No nic. Moře to je. Z Wishe.

Platím letenku. Pak koukám na počasí. Podle vševědoucího gůglu bude celej týden pršet. Tak sláva. Není nadto utéct z ČR, kde se člověk kvůli vedrům nehne, a odletět si někam k vodě, kde se nehnete z hotelu, protože voda sice je, ale padá hlavně z nebes. Škoda. Už jsem si představoval, jak dvakrát kopnu nohama, chvíli postojím po kolena ve vodě s rukama v bok, předstírajíc, že plavu, udělám pár selfie a na fejsbůku podráždím ganglium všem, co se zrovna vrátili z dovolený.

Dělám prvotní rešerše, jak se dneska říká, abych věděl, co se v Severní Makedonii dá dělat. Krom vyvalování mazance u jezera.

Koukni se nejdřív na předpověď, pak kupuj lístky. To mě hned napadlo, jako ponaučení pro příští hurá akce tohoto typu. O dva dny později jsem se na předpověď podíval znova, když jsem zrovna seděl v kuchyni a frustrovaně sledoval z okna průtrž mračen. Hurá, v Makedonii má být celej týden 34. No hergot. To jsem si moc nepomohl. Takový vedro. Že jsem radši nezůstal doma. Kouknu zase z okna. Pořád prší. Fuj to je hnusně. Počasí ve mně vyvolalo pocit zmaru a beznaděje. Protože doma i v mojí budoucí prázdninový destinaci bude počasí stát za prd, ať bude jakýkoli. Nechtěl bych být počasí. To se nikdy nikomu nezavděčí.

Nakonec jsem si uvědomil, že jsu Čech a tudíž věčnej nespokojenec a kverulant, nadechl jsem se a zjištění, že aspoň se mnou je všecko v pořádku, mi zase vyrovnalo tepovku.

Pár dní před odletem. Doslova dva dny jsem zjistil, že ve Skopje bylo něco jako lokální povodně, tak se jen modlím, aby to stihli vytřít, než přijedu.

Praha. Cestou na letiště jsem si dal ještě odbočku do Divoký Šárky, vylezl jsem si tradičně na skály poblíž Džbánu (nadmořská výška 363 m n. m.), abych otestoval fyzičku. Ukázalo se, že jsem fyzicky připraven asi jako českej mediální svět na Thomase Pauknera, tudíž blbě. Jak se budu chtít drápat do těch 2 km, fakt nevím.

Na letišti jsem se (opět) podivoval nad smyslem duty-free shopů. Dycky jsem si myslel, že tam seženete věci levněji, ale nikdy se mi to nepotvrdilo. Cola za kilo. Studentská za 170 Kč. Ty ceny jsem si nakonec vždycky ospravedlnil tím, že věci z těhle obchodů nejsou jídlo, nýbrž dárky.

Jelikož je Skopje mimo Schengen, čeká mě na letišti kontrola. Pokud to udělají důkladně, včetně prohlídky dutin, tak doufám, že dají výsledky v papírový podobě a já si tudíž ušetřím minimálně půl roku čekání v pořadníku u doktorů na kolonoskopie, gastro, prostatu, hlavu, ramena, kolena, palce, kolena palce, kolena, palce a dál to znáte…

Jak jsem si myslel, kontrola byla až do ponožek včetně kontroly na drogy. Za poslední roky, co jsem kdy a kamkoli letěl, mi vždycky dělali testy na drogy. A vždycky narazím na nějaký ucho, který na ulici, podle mě, chodí po tmě, aby nerušil, ale jakmile má funkci a uniformu… Prostě člověk jako já, kterej dělá to, co bych dělal já, kdybych byl na jeho místě. Možná si přečetli můj starší článek o pokladu a dostali podezření, kdo ví.

Do letadla jsem se dostal. Přičemž jsem byl jako vždy svědkem toho, jak některý lidi zkouší svoje, na první pohled přecpaný krosny, strčit do rámu pro zkoušení rozměrů příručních zavazadel. Vždycky to je stejný. Lidi se diví, že chtějí kontrolu zrovna po nich. A to i přesto, že rozměry jejich batohu by jim mohl závidět i šerpa v Nepálu. Pak se dobrodruzi snaží batoh vecpat do přesně danýho rámu, letecký personál na jejich snažení civí a obě strany ví, že jsou tyhle tanečky zbytečný. Je to jak když se malý dítě rozčiluje, že mu krychlička nejde strčit do dírky ve tvaru trojúhelníku… Pak vzteky, další tanečky a nakonec stejně jdou a zaplatí, aby mohli letět.

Jsem ve Skopje. Pasová kontrola probíhá rychle a bez problému. Přede mnou je mladej pár, kterej si chce zavolat bolta. Přemýšlím, že se k nim přidám a rozdělíme se o náklady. Zůstávám ale asociální a nedělám nic. Z letiště vyjíždí bus, na kterej mám tak trochu lístek. Teda mám lístek na bus, co jezdí ve 20h, protože jsem nepředpokládal, že s příletem v 17.45 stihám ten v 18h. Nakonec stíhám bus v šest. Říkám si, jestli mě do něj pustí, když mám lístek na osmou. Mávám kontrolorce před nosem vytištěnou jízdenkou. Nic neříká. Respektive něco říká, ale ne mě. Jak jsem pochopil, telefonuje s dcerou. Na nic nečekám a jdu dál, než si to rozmyslí. Frčíme na autobusák do centra Skopje.

Skrz okna autobusu se rozhlížím. Napadá mě, že Skopje je betonový království, tak monumentální stavby z betonu jsem snad nikde neviděl. Brutální. Přemýšlím, kolik je v těch mostech a barácích zalitejch lidí bez ledvin. V buse se mnou cestuje snad celá Česká republika a to jsem si myslel, že tu budu sám. Snažím se nevypadat jako Čech. Jenže je mi jasný, že my Češi se poznáme. Asi po čichu. Z letiště trvala cesta cca půl hodiny. A za lístek jsem online zaplatil 90 Kč.

Autobusák je spojen s vlakovým nádražím. Je to takovej tubus. Jak jinak než brutálně betonovej. Vystupuju z autobusu a vydávám se na cestu. Taxikáři kvapem běží k autobusu a nabízí vystupujícím odvoz. Mně nenabízí nic. Prošli kolem mě bez povšimnutí. Nevím, jestli mě to má štvát nebo mám být nadšen. Volím nadšení. Po necelých dvou minutách, co jsem opustil nádraží, mě málem srazil týpek na elektrokoloběžce a hned vzápětí anglickej double decker. Přísahám na smrt svýho mrtvýho křečka, kterej kdysi spáchal sebevraždu skokem z balkónu, že to byl double decker.

Jestli já to tady přežiju, tak se snad dám na víru. Pravoslavnou samozřejmě. Jako Jarda Jágr a část Makedonců.

Cestou na hotel Ambasador, která vedla cca 30 min přes město, se naskytlo mnoho možností, seznámit se a psychicky se připravit na místní kolorit. Tož si to shrňme.

1) Při focení krás města se na mě vykálel pták. Ještě nevím, co to znamená.

2) Psi. Zlí jazykové tvrdí, že tu pobíhá naprosto enormní množství psů bez paničků a tvoří smečky. Z popisů jsem měl dojem, že jediným smyslem života místních psů je uštvat turistu k smrti a pak ho sežrat. Případně smazat po vás stopy až vám vyřežou mafiáni ledviny a zbytek těm psům předhodí. Volně pobíhajících psů tu bylo pár. A měli mě v nose. Stejně jako taxikáři. Jediný nebezpečí od psů jsou lejna v nahodile generovaných místech.

3) Makedonské náměstí. Nazval bych ho náměstí soch. Je jich na metru čtverečním snad nejvíc, co jsem kdy viděl. Náměstí dominuje socha Alexandra Velikého, kterej ale oficiálně není Alex, protože se s Řeckem vedou spory o jeho národní identitu. Politika, který já nerozumím.

4) Nábřeží řeky Vardar je pěkný. Plný historicky vypadajících budov. Některý z nich jsou ale historickej fejk. Protože byly postavený až v roce 2014, v rámci projektu Skopje 2014. Přes Vardar leží několik mostů posetých… sochama. Kdybych je měl projít všechny, nedělám nic jinýho. U většiny soch na nábřeží zmizela cedulka se jmény. Proto jsem si sochy rozdělil podle svýho klíče. Na chlapy s vousama a bez.

5) Provoz. Troubí se tu. Po chodnících chodí lidi, hodně tu frčí elektrokoloběžky a kola. Srážka s koloběžkou je tu pravděpodobnější než sežrání psem, ale zase méně pravděpodobná než vyšlápnutí psího lejna.

Na hotelu za 26 EUR se snídaní jsem se chtěl připojit k datům od Revolutu. Zabralo mi to hodinu a nevyřešil jsem nic ani s podporou. Takže mi vrátili prachy a tadá. Během toho procesu mi popraskaly snad všecky cévky, když si vzpomenu, jak první argument pro každou appku je, že vám usnadní život a všecko je super lehký a rychlý. Další cévka praská, když tohle píšu. Fajn bylo, že se nevymlouvali a vrátili prachy hned.

Místo toho jsem zkusil nějaký Airalo. To mi taky nefachalo, naštěstí s jejich podporou jsem to vyřešil během cca 10 minut a data běžela. Sláva. Dovolená má opět smysl. Co jsem ocenil, bylo, že tam neměli žádnou podělanou AI, kterou jste se museli půl hodiny prokousávat, aby to vypadalo, že něco dělají, mezitím, co panicky shánějí člověka, kterej to s váma vyřídí.

Bylo osm. Měl jsem hlad. Dostal jsem doporučení od recepčního, kam se jít najíst. Doporučení jsem dostal na papírku, kde na druhý straně byla téměř kompletní část fotokopie pasu hosta přede mnou. Nechci ani domýšlet, co tam s těma papírama dělají. Vzpomněl jsem si na díl z Narcos, kde hned po příjezdu novýho detektiva z DEA, sken jeho dokumentů okamžitě putuje faxem k Escobarům.

Toliko ke GDPR v Makedonii. Chci jíst. Narazil jsem na místo s restauracema akorát pro turisty. Nic, co bych chtěl. Hledám dál. V jedný zapadlý uličce jsem narazil na takovej family grill. Týpek mluvil dobře anglicky, ale nebral karty. Já měl hlad, neměl jsem hotovost. Jdu dál. Narážím na bankomaty. Jeden chce poplatek za výběr 350 MKD, druhej 250 MKD. No měl jsem hlad. Tak jsem holt vybral a vrátil se do toho rodinnýho podniku.

Jen pro představu za hamburger s domácí čerstvě udělanou pljeskavicou, kopou hranolek a colou v plechu jsem zaplatil 300 MKD. Takže jen 50 MKD víc než za výběr z bankomatu.

Krom toho jsem se asi od desetiletýho kluka jménem Salach, což byl syn majitele grillu, dozvěděl, že má želvu jménem Leonardo. A měl ještě jednu, která ale zemřela. Kluk mimochodem mluvil líp než já a spousta manažerů, který jsem kdy potkal a kteří rozhodovali o zakázkách za miliony EUR. Salach by je strčil do kapsy. A to ještě nezdědil ani tatův gril.

Cestu na hotel jsem dal nazpaměť bez mapy. Furt rovně a na konci uličky doprava, pak doleva a jsem tam. Dopadlo to jako dycky. Bloudil jsem asi o hodinu dýl, než jsem chtěl. Takže hodinu a pět minut. Dostal jsem se na pokoj, napsal tohle intro a šel spát.

Z polospánku mě budí klepání na dveře. Nemám ponětí, kde to jsem. Mechanicky vstávám, nemám nejmenší ponětí o ničem. Jdu ke dveřím…