SATIRA: Prosíme, dodržujte noční klid i při hledání pokladu

Řezání pilou. V patře nade mnou. Je deset hodin večer a nahoře se řeže ytong. Slyším ženskej hlas pobízející toho, kdo řeže. Je to muž a jeho řezání není metafora pro chrápání. Nahoře se děje něco důležitýho, neodkladnýho. Chlap je jistě zpocenej. Manželka ho povzbuzuje k rychlejší práci. Není čas. Ten trpaslík říkal, že jinak poklad zmizí.

Možná jsem se zbláznil já, možná sousedi. Pravda je taková, že během včerejška se v bytě nade mnou zjevil trpaslík. K večeři se podával předsmažený gouda s hranolkami. K tomu manželé znalecky degustovali Möet ze skleniček od hořčice a probírali smíření se sudetskými Němci. Vtom se zjevil trpaslík. Přes rameno měl hozenej krumpáč dětský velikosti. Akorát do trpasličí ruky, aby se s ním dalo pracovat. Žlutá čepička malýho mužíka spolu s jeho výškou v manželském páru vzbuzovaly vzpomínky na dobu, kdy oba byli dětmi. Tedy přesně před 44 lety pro něj. 46 let pro ni. Pro trpaslíka bylo prostřeno, protože náš manželský pár měl vždy jedno místo pro náhodného cizince. Který ale nutně nemusel být Němec.

Malý mužik dostal extra velkou porci smažáku se steakovými hranolkami. Bylo toho tolik, až mu na malé roztomilé vestičce začaly odlétávat knoflíčky. Jeden z nich trefil paní domu. Ta byla nejvíce smířená, jak s Němci, tak s trpaslíky, a proto se jen shovívavě usmála a neřekla nic. Poté všichni pili Möet a povídali si o starých dobrých časech. Trpaslík byl zábavný společník tím víc, čím víc Möetu vypil. Blížila se půlnoc. Nastal čas rozloučení, protože, jak známo, půlnocí všecko pohádkové končí. A tak se i náš bezejmenný společník chystal k odchodu. Poděkoval za všechno, poňuchňal paní domu a rozloučil se. Než však zavřel dveře, otočil se ten dobrý skrček s červeným nosem a vestičkou bez knoflíků naposledy a řekl: „V tomto bytě je schované nesmírné bohatství, jen je třeba ho najít. Do půlnoci.“ Pak zmizel.

Sousedi se pustili do hledání pokladu

Manželé nad poznámkou trpaslíka chvíli dumali, přemýšleli, co tím myslel. Jedním okem oba nervózně pokukovali po hodinách. Když ani ve spolupráci s Googlem na nic nepřišli, rozhodl se pan domácí Karel, že není čas čekat. Karel je muž činu, velké zvíře v práci a usměvavý méďa doma. Rozhodný, to rozhodně. Za všech okolností ví, co má dělat, a na všechny trumpoty najde řešení. Vlezl tedy do komory, vyndal všechen vercajk a bůhví proč vybral pro tuto práci jako nejvhodnější nástroj pilu. A řezal. Rozřezal celý byt. Byl schvácený. Panel se blbě vrtá, natož řeže. Nakonec se mu to podařilo. Bohužel nenašli nic. Manželka Klára doufala, že se konečně se svým velkým zvířetem, totiž manželem, přestěhují do vlastního domku se zahradou, kde budou popíjet Châteauneuf-du-Pape, a ona bude báječná ženská, kterou si vzal báječnej chlap.

Karel se nevzdával a za slovní podpory své milující manželky řezal dál. Oba měli před očima obraz sypajících se penízků, žlutých jako čepice nočního návštěvníka. Pan domácí se při pohledu na hodinky rozjel ještě rychleji. Zuby pily se zakousávaly do ytongových tvárnic, které tvořily jádro koupelny a příčku komory v chodbě. Manželé se chovali tiše, protože nechtěli vzbudit sousedy a seslat na sebe jejich oprávněný hněv. Nebo policajty, kterými bylo pasivně agresivně vyhrožováno anonymem z výboru SVJ. Výbor pravidelně dostával anonymní stížnosti od anonymních obyvatel domu na hluk po dvaadvacáté hodině. Naše hrdličky nechtěly mít oplétačky se zákonem ani se sousedy nebo SVJ. Obzvláště neměly chuť na nevítanou návštěvu. Nejen proto, že došel smažený sýr, hranolky i Möet, ale především proto, že co kdyby opravdu našli zmíněný poklad.

Klára, totiž Karlova manželka, manžela tiše podporovala a hecovala, aby se nevzdával a pokračoval ve zlatokopectví s pilou. Příčky už byly téměř pryč. Bohužel pro sousedy jejich práci slyšel minimálně jeden spoluobyvatel domu. Bohužel pro mě jsem to byl já. Krátce po půlnoci práce ustaly a hlasy nabyly na intenzitě. Ozval se smích, cinkání skla jako při přípitku a vzrušený hlahol způsobený pravděpodobně nalezením pokladu. Karel i Klára zněli velmi nadšeně.

Peklo má SPF nula

O patro níž jsem ležel já. V posteli. Snažil jsem se usnout. Nedařilo se, protože nade mnou jeli párty hárd. Já mezitím sváděl boj na Záhořově loži. Hořel jsem, ať jsem si lehl jakkoli. Na bok, na záda, na druhý bok. Na břicho. Na něm ležet nešlo, protože jsem nadměrně vyvinutý. Pozorný čtenář si jistě všimnul, že důvody, proč jsem nemohl ležet v jiných pozicích, jsem neuvedl na rozdíl od lehu na břiše. Inteligentní čtenář pochopil. Méně bystrý se právě teď vrací k předchozím řádkům, aby si potvrdil to, o čem čte na tomto řádku. A skutečně. Je to tak, jak jsem napsal. Ale zpět od mého vyvinutí k mému vyšinutí.

Ležel jsem tedy na tom pekelném loži, nevědíc, jak si lehnout, abych usnul. Celé tělo mě pálilo. Byl jsem v jednom ohni. A nešlo to uhasit. Byla to daň za hrdinský čin. Ten den jsem totiž šel na výlet v krátkém triku i kraťasech. Bylo teplo. Nenamazal jsem se opalovacím krémem, a tím jsem se odsoudil k pobytu na pekelné posteli. Úlevu poskytla pouze ledová sprcha, byť jen na chvíli. To však nebylo vše…

Byl jsem mučen nálety Luftwaffe. Bzučící stíhačky brázdící noční nebe nade mnou lítaly vysoko, kryté tmou. Do toho se z nebe nad nimi ozývaly zvuky Boha, který s neutuchající vervou řezal pilou do ytongu v koupelně. Bzuum. Vřřřř. Pííííí. Moje ostřelování létajících nepřátel bylo několikrát úspěšné. Sestřelil jsem dva letouny během 30 minut ustavičné palby z protileteckých děl, která mám pro tyto případy bohužel pouze dvě. Luftwaffe ale jako by měla nekonečnou zásobu pilotů. Dva jsem sestřelil. A v dálce se ozvaly další. Klesal jsem na mysli. Myslel jsem si, že se blíží můj konec. Mají přesilu, dostanou mě dřív nebo později. Ale aspoň umřu jako hrdina a neuteču bez boje. Přepadala mě skepse. Ze záchvatů trudomyslnosti a rezignace mě vysvobodily zvuky z božského Olympu, kde Karel aka český Zeus, za cinkání skleniček a verbální podpory své ženy Hery, pravděpodobně nalezl poklad. Při vzpomínce na božskou Heru jsem si uvědomil, že jsem už dlouho nic neupekl, a pokud ze mě nálety Luftwaffe neudělají řešeto, tak si musím upéct der štrůdl, protože pečení je radost a Hera je pečení. Jaký jsem to ale sobec. Myslím na štrůdl, a přitom několik desítek kilometrů ode mě mají mnohem větší problémy.

Němci nemají pochopení pro doučování angličtiny

Tmou projíždí auto s točící se anténou. Kdesi u Ležáků se z temnoty ozývá Libuše. Zní to skoro jak opera. Nebozí němečtí vojáci křižují krajinu ve svém zaměřovacím voze. Hákově, samozřejmě. Jako by nestačilo, že kvůli českému živlu museli opustit své Gertrudy v Reich a narukovat do armády, aby napravili historickou křivdu, kdy jeden malý bezvýznamný untermensch národ utiskoval německé obyvatelstvo v jejich lebensraumu. Teď oni musí křižovat tuhle Bohem a Führerem zapomenutou krajinu, aby našli jednoho darebáka s vysílačkou, jehož největším koníčkem je konverzování v anglickém jazyce. A ten trouba Potůček kvůli tomu musí volat rovnou do Londýna. Hnus. Pískání se šíří do sluchátek. Je to nepříjemný zvuk. Skoro jako komáří let kolem hlavy. Nepříjemné, tiché, vytrvalé pískání, kterého se nelze zbavit.

Němci zaměřují studenta Potůčka. Zeus Karel s Herou Klárou se radují z nalezeného pokladu. Nebyl ve zdi. Nebyly to penízky. Byl to rozvod. Ne každý poklad se třpytí. Oba se s tím smířili. Já se peču na lůžku.

Hlava mi maluje obraz mé ložnice. Je plná masožravých kytek. Jsou všude. Vypadají jako trifidi, které jsem nikdy neviděl, ale představuji si je tak. Obraz kolem mě změnil barvu. Ocitl jsem se v krajině Cesty do neznáma. Obrovské masožravé přesličky se snaží za letu chytit pterodaktyly křižující temné nebe. Nehákově.

Zničehonic na mě z křoví vyskakuje polonahý trpaslík se žlutou čepičkou. Visí na něm cáry bílého oblečení. Má divný úsměv, který nepřináleží naší situaci. Ozvalo se chramst. Přeslička sežrala jednoho pterodaktyla. Přežvykuje. Jedním okem pozoruji trpaslíka. Dívá se na přesličku, jejíž přežvykující listy se na dvou místech podivně vyboulují. Přeslička přestane žvýkat.

Najednou se z „úst“ něco dere ven. Je to pilot. Celý oslintaný skáče na zem a běží k nám. Padá těsně před trpaslíkem a procedí mezi zuby: „Ha, untermensch.“ Trpaslík se jen zasměje a uteče pryč. Vtom se znovu ozve chramst. Druhá přeslička chytila pterodaktyla. Scéna se opakuje. I z této kytky vyskakuje pilot. Jsou už dva. A jsou z Luftwaffe. Teď klečí u mých nohou, zatímco všichni sledujeme polonahého a už plně šíleného trpaslíka, jak leze po stonku přímo přesličce do chřtánu. Toho si všímá jiná přeslička. Proboha, kolik jich tu je. Chňapne po trpaslíkovi. Kde se vzal, tu se vzal, s nepříjemně pisklavým zvukem kolem prolétá další pterodaktyl. Trpaslík mu naskakuje na záda a odlétají pryč. Piloti Luftwaffe se zvedají ze země a nadšeně volají: Sehr gut! Sehr gut! Na břiše pterodaktyla zahlédnu něco, co se podobá háken krojcu. Je to Luftwaffe pterodaktyl. Jakmile si toho všimnu, v trpasličím obličeji se objeví malý, černý, sotva znatelný knírek.

Unaven soubojem s komáry v noční ložnici a za oslavných zvuků linoucích se z patra nade mnou odplouvám konečně do říše snů. Už jsem skoro tam. Smějící se trpaslík mizí v dálce. Pak už vidím jen trpasličí holej zadek.