Článek
Konečně se vlak dokodrcal do Aše a mohl jsem vyrazit podle plánu přes město až k nejzápadnějšímu bodu ČR. Cesta je jednoduchá, tam snad dojdu i bez mapy. Sotva jsem vysednul z vlaku, jak kdybych narazil do stěny. Vedro bylo na padnutí. Dva měsíce v kuse snad nepršelo. Usoudil jsem, že bude lepší si to zkrátit mimo sluncem roztopený město. Pořád jsem se uklidňoval, že cesta je jednoduchá. Jednodenní výlet a večer zpátky. Kouknul jsem do mobilu, kudy to lze zkrátit a vyrazil.
Když přestane fungovat mobil
Nestává se mi to často, ale zabloudil jsem. Tedy chvíli jsem předstíral, že když půjdu pořád za nosem, musím tam dojít. Nechtělo se mi ponižovat se opětovným koukáním do mobilu na mapy. Když dokážou Indové poznat světový strany jen pocitově, dokážu to i já. Po další půlhodině bloudění mimo město, který se mi dokázalo kompletně ztratit z dohledu, jsem usoudil, že je nejvyšší čas mobil vytáhnout. Bohužel mobil nedělal vůbec nic. Nereagoval. V ruce jsem měl těžkou, roztopenou cihlu bez map, internetu a zpátečních lístků, který jsem si koupil přes aplikaci, abych je měl levnější. Jsem nahranej.
Chodil jsem lesem sem a tam. Občas mi zapadla noha do mokřadu. A to i přesto, že dva měsíce v kuse nepršelo. Nechápu, co na těhle bažinách Hitler viděl. Snad měl rád krajkový spodní prádlo. Krajkářskej průmysl z Aše a okolí byl velmi slavnej. Rozhodl jsem se dřepnout si na zadek a promyslet, co dál. Protože jediný, co mě zatím napadlo, byl usedavej pláč. Sedím a přemýšlím. Začíná se podivně ochlazovat a to dost. Zdá se, že během chvíle klesla teplota o dvacet stupňů.
Snad tu nebloudím až do podzimu, sakra.
Ticho přerušil křik havrana nebo nějakýho podobně uřvanýho ptáka.
Dva chlápci, kteří tam neměli být
O chvíli později jsem si všimnul nesourodý mužský dvojce. Oba byli oblečení jak na maškarní. První oblečenej jako důstojník armády ve vycházkový uniformě, v ruce měl knihu a šel o několik desítek metrů před druhým chlápkem. Druhej pán měl oblečení jak z první republiky, na hlavě klobouk, v ruce kufr. A na zádech batoh. Vypadal trochu jako pašerák. A nespouštěl oči z knihy, kterou nesl ten před ním. Oba se pořád nervózně rozhlíželi, což jsem chápal vzhledem k tomu, že pravděpodobně utekli z blázince.
Tajemní chodci
Vydal jsem se za nima, že je doženu a třeba mi řeknou, kudy se mám dát.
Dvojice došla k polní cestě a po ní pokračovali dál. Šli svižným krokem, takže se vzdálenost mezi námi moc nezmenšovala.
Pořád mi nešlo do hlavy, kdo ti dva jsou. Proč jdou zrovna tudy a takhle oblečení?
Po pár minutách došel první z mužů k nějaké silničce. Zastavil. Rozhlédl se a pokračoval dál. To samé udělal po chvilce ten druhý. Já pořád za nimi. Vzdálenost mezi námi se zkrátila, takže bych na ně mohl zakřičet a na všechno se zeptat. Tu myšlenku jsem rychle zapudil. Došel jsem na místo, kde se oba rozhlíželi. Stál jsem na hranici s Německem. U hraničního kamene s číslem 17/15.
Oba chlápci mezitím pokračovali nerušeně dál. Já za nimi. Už jsem se jich ani nechtěl zeptat na cestu. Byl jsem zvědavej, co tam dělají. Pohltilo mě to natolik, že jsem zapomněl koukat pod nohy. Zakopl jsem a spadnul. Zrovna v tý samý chvíli ten první chlápek otevřel knihu. Sakra, že by mě viděli?
To už přestává být normální
Opozdilec za ním rychle skočil do křoví.
Teď už mi to přijde fakt divný. Se zvedáním nespěchám. Doplazím se za nejbližší strom. Přesně, jako když jsme si s klukama hráli na vojáky. A pak, že tyhle hry byly k ničemu. Vykloním se, abych viděl, co se děje. Kouknu se směrem k chlápkovi s knihou. Baví se s nějakým dalším chlápkem. Ten má na sobě nějakou old school četnickou uniformu. Další maškaráda, bezva. Kouknu se po chlápkovi s batohem, ale ten mezitím zmizel jako klobouk ve křoví.
Muž s knihou se rozloučil s policajtem z minulýho století a vydal se k místu, kde naposled viděl svýho druha. Chvíli se marně rozhlížel a pak se vydal směrem ke mně.
Přemýšlím, co dělat… Začalo mi být brutální horko. Změnilo se počasí. Zase a zničehonic. Vykouknu zpoza stromu. Četník zmizel. Chlap s knihou a pašerák taky. Kroutím hlavou, asi už mám halucinace.
Vydávám se zpátky odkud jsem přišel k polní cestě, ta přece musí vést minimálně do civilizace. Přicházím k hranici.
Místo kolem hraničního kamene 17/15 se změnilo.
Je tu lavička. Naproti ní je z žulových kostek poskládaný datum I.IX.1915. Kolem několik vyhořelých svíček, pár rozházených květináčů. V nich nastrkané stužky v barvě trikolóry.
Místo, které předtím nebylo
V kapse mi něco zavibruje. Vyndavám mobil, který se záhadně probral. Koukám do mapy.
Jmenuje se to tu Benešův palouček.
1.9.1915 na Benešově paloučku
Z internetu se dozvídám i jména těch dvou. Karel Amerling, vojenský lékař a přítel Edvarda Beneše. Ten druhý teda musel být…sám Edvard Beneš. 1.9.1915 tudy utíkal do Švýcarska za Masarykem. Beneš byl členem odbojový organizace jménem Maffie a za odboj proti monarchii mu hrozilo obvinění z velezrady a trest smrti…
A otevření knihy bylo domluveným signálem Benešovi, aby se mohl schovat v případě, že by Amerling uviděl bavorské četníky.
Beneš se během útěku vydával za obchodního cestujícího s pasem na jméno Miroslav Šícha a nakonec se přes Schönwald, Hof a Mnichov dostal do Švýcarska.
Asi tu měli nějakou rekonstrukci či co. Ale jak to, že tu nejsou diváci a kam se poděli herci?
Uběhly dvě hodiny od výstupu z vlaku. Pokud jsem chtěl dojít do cíle a zpátky do Aše, bylo načase pokračovat.
Vydal jsem se po červený směrem k Neuhausenu…
---
Zdroje:
