Nejdřív jsem našel pamětní desku. Pak jsem prožil cizí vzpomínku

Poslední událost u Benešova paloučku mi pořád vrtala hlavou. Co se to stalo? Z přemýšlení mě vytrhl pohled na vesnici přede mnou. Neuhausen.

Prošel jsem kolem památníku smíření v místech, kde se dřív překračovala hranice z jedný země do druhý, a pokračoval dál po červený. Neuhausen je spíš osada. Pár domů, takových „vesnic“ je mraky. Není důvod se tu zastavovat. Já se ale zastavil, protože jsem si musel odskočit.

Nevím, proč jsem si vybral místo u silnice, kde stál břečťanem porostlej, polorozpadlej dům. Asi ta moje náklonnost k ruinám.

Zavírám poklopec. Vtom si všimnu, že pod břečťanem na stěnách tý ruiny je kus nějaký pamětní desky. Třeba se tu někdo narodil. Jdu blíž. Čistím desku od břečťanu. Odhaluju německý nápisy. Poznám letopočty, jméno Goethe a pak mě zaujme Helmbrechts - Volary. Co to sakra je? Internet v týhle díře nefunguje, německy umím jen Keine Qualität, aber billig. To mi nepomůže. Selským rozumem odvozuju, že tady asi kdysi byl Goethe. Co by tady v tý díře dělal pan básník?

Na desce dál stojí marš, frauen, takže ženský… Vzpomněl jsem si, že jsem kdysi slyšel o nějakým pochodu smrti do Volar. Ale že by tudy? Musím zjistit víc. Desku si fotím pro pozdější výzkum a pokračuju dál přes bývalý přechod Neuhausen - Štítary směrem k rezervaci.

Smráká se. Já tam snad dneska nedojdu. Vcházím do lesa.

Ozve se výstřel.

Pak další tři. Možná myslivci?

Najednou padne tma. Začíná být zase zima. Zamotá se mi hlava…

Otevírám oči. Stojím před hostincem, kde jsem objevil tu pamětní desku. Koukám směrem k místům, odkud jsem přišel.

Na louce odpočívají desítky, nebo spíš stovky ženských. Mezi nima chodí němečtí vojáci a vidím i několik dozorkyň. Unavené hlasy vězeňkyň, do toho občas křik Němců.

Okolí je poseté stodolami. Říkám si, proč ty ženský nedali aspoň pod střechu. Vždyť je zima. Netuším proč, ale v hlavě mi neustále zní:

„Nemáme žádný cíl. Naším cílem je, abyste všechny cestou zemřely.“

Naproti louce stojí celnice. Svítí se tam. Chci jít blíž.

Všimnu si skupiny nově přicházejících německých vojáků.

Po chvíli vypuká v táboře zmatek. Němci začnou pálit nějaký papíry. Hodně papírů. Zbylí vojáci běhají po louce mezi ženskýma a německým „schnell, schnell“ je pohánějí, aby se zvedaly. Když se nějaká nezvedá dostatečně rychle, dostane ránu.

Pak se spěšně vydávají dál na českou stranu.

Zničehonic se mi obraz začne mihotat před očima. Rozostřuje se. Zvuky se mi slévají. Přestávám vidět zřetelně.

Nepříjemný pískot v uších. Rukama si zakrývám uši, jako by to mohlo ten pískot ztišit. Opravdu to přestane.

Zvuky opět sílí a stávají se zřetelnějšími. Už to není pískání. Zrak mám stále rozmazaný. Cítím náhlou slabost. Doslova smrtelnou únavu. Kolena se mi podlamují. Někdo mě zvedá.

Teď už zřetelně rozeznávám jednotlivá slova.

„Hej, Bassia, pojď, pomůžu ti. Musíš jít dál. Nesmíš tu zůstat.“

Nevidím, kdo to na mě mluví, a nevím, proč mě oslovuje ženským jménem. Proč Bassia? Nechápu, jak, ale cítím, že ten hlas je přátelský…

Otočím se na dívku, která mě podpírá. Nepoznávám ji, ale něco ve mně ano. Nikdy jsem tu holku neviděl. Ale Bassia ví, že to je kamarádka Annka.

Podívám se na svoje ruce. Jsou dívčí. Bez síly. Podvyživené. Kosti a žíly jsou velmi zřetelné.

Svaly mi vypovídají poslušnost, nejde to, ani když mě Annka podepírá. Každý krok je utrpení. Už ani jeden. Všechno mě bolí, mám hlad. Cítím se malátný.

Někdo mě chytá za ruku a táhne mě směrem k lesu. Slyším hlas nějaké dozorkyně. „Schnell, schnell,“ opakuje do nekonečna. Klopýtám. Zvedá mě. Doslova mě táhne. Les je blíž a blíž.

Pokračujeme ještě kousek lesem.

Je mi jasné, co se mnou teď bude. Vím, co se stalo ženám, které už nemohly dál.
Zastavíme se. Klesám na kolena. Třesu se. Nemám sílu ani brečet. Zavírám oči.

Kdo teď umře? Bassia nebo já? Možná oba? Její i moje vzpomínky se perou o pozornost. Jako by každá chtěla být ta poslední. Annka…

Slyším výstřel.

Pak už nic.

Probral jsem se. Nevím, kde. Ležím v cizí posteli, v cizím pokoji. Všechno je čistý, vypraný a voňavý jako od babičky. Rozhlížím se. Malej, útulnej pokojíček. U zeleně natřenýho okna stojí stůl, na něm petrolejka, která příjemně osvětluje místnost. Židle. Přes ni přehozený moje věci. Venku je tma. Nepřipomíná mi to žádný místo, který bych znal. Nepamatuju se, kde jsem se tu vzal. Pamatuju si jen vyčerpání před tím, než jsem zavřel oči a zazněl výstřel.

Kde to jsem?

Přešel jsem k židli, posadil se a začal se oblíkat. Zpoza hezky zdobených dveří slyším tlumený hlasy. Pokračuju ke dveřím, otevírám je. Po levý ruce mám schody. V místnosti pod schody je podle množství hlasů docela živo. Mám trochu strach.

Vykračuju dolů po schodech. Přicházím do šenku. Uprostřed stojí kachlový kamna. Kolem nich jsou rozestavěný lavice se stoly. Když vidím tu společnost, zděsím se. Ocitnul jsem se na maškarním bále. Po očku hledám ty dva, co hráli Beneše s Amerlingem nebo herce z Neuhausenu. Neviděl jsem nikoho z nich.

„Mladej pán se probral,“ usmál se na mě chlápek, jehož obrovský břicho se schovávalo pod zástěrou. V každý ruce měl pět půlitrů a vlastně vypadal jako medvídek.

„Vítejte v hostinci U Pramene, já jsem tu hostinskej a říkají mi Břichatej Tobi. Nemusím snad vysvětlovat proč,“ usmál se. Nemusel vysvětlovat nic. Jeho přezdívka byla dost viditelná. „Sedněte si támhle ke stolu u kamen, přinesu vám pstruha.“ Sedl jsem si, kam mi Tobi řekl, a dál jsem se rozhlížel.

Lidi kolem byli v družným hovoru a moc si mě nevšímali. Zato já si jich všímal dost. Vypadalo to, jako by se tu sešla na pivo celá lidská historie. Lidi v parukách. Pár králů. Einstein se bavil s princeznou Dianou. Nesourodý dvojice a skupinky rozdělený u stolů. A všichni v družných rozhovorech.

Tobi přede mě postavil pstruha na másle. Jídlo vonělo po tymiánu, máslo se roztékalo po zlatavý kůži pstruha. Brambůrky byly jemně opečený. A k tomu jsem dostal sklenici s vínem.

„Poslyšte, Tobi, co je tohle za maškarní?“

„Jak to myslíte, mladý muži? My jsme slušnej podnik.“

„Myslím to, jak říkám. Přece není možný, že se támhle v rohu baví Jan Pavel II. s Marilyn Monroe.“

„A proč by to nebylo možný?“

„No protože ty lidi jsou mrtvý a každej z jiný doby přece. Nemluví stejným jazykem. Nemůžou si rozumět.“

„Tady u nás je možný úplně všechno, chlapče. Dejte si toho pstruha, to vás dostane na nohy. A možná se vám spraví i humor.“

Pstruh se v puse rozpouštěl snad líp než máslo. Nikdy jsem nic lepšího nejedl. Až se najím, půjdu zjistit, kdo je tu cvok. Nechtěl jsem se dlouho zdržovat v tomhle blázinci.

Sotva jsem strčil do pusy pár soust, sedla si ke mně nějaká ženská. „Prý jste tam byl,“ promluvila na mě povědomým hlasem. Zdálo se, že bych ji měl odněkud znát. Ona mě znala určitě. Zvedám hlavu, koukám se na ni. Doslova na ni civím. Když mi došlo, kdo ta žena je, zaskočil mi pstruh. Tobi šel zrovna kolem, a tak mě praštil do zad takovou silou, až mě to zabolelo.

Ta žena byla Annka.

„Co, to…“ vykoktal jsem.

„Divíte se, že mě vidíte?“

„No to se teda divím. Když jsem vás viděl poprvé a naposledy, tak jsem to nebyl ani moc já.“

„Já vím. Poznal jste mě očima Bassii. Viděl jste její smrt. Řekněte, byla to Inge?“

„Nevím. Vybavuju si, jak jsem zavřel oči, ozval se výstřel a probral jsem se tady. Vlastně ani nevím, jestli Bassia zemřela a jestli ji zabila ta dozorkyně…“

Vzpomněl jsem si na poslední myšlenku před výstřelem. Patřila vám.

Annka se rozplakala.

Pak řekla: „Smím vás obejmout?“ Celá situace mi přišla úplně absurdní, ale když jsem viděl výraz Annčiných očí…

Přikývl jsem. Obešla stůl a objala mě. V tu chvíli mě zaplavil pocit zvláštní úlevy.

Pak jsme se posadili. „Děkuji,“ špitla tiše Annka.

„Vy jste ten pochod přežila?“

„Ano,“ odpověděla.

„Když Inge odvedla Bassiu a pak se vrátila bez ní, pokračovali jsme do Neuhausenu. Tam jsme zůstaly odpočívat. Večer se velitel pochodu Dörr od nějakých ustupujících vojáků dozvěděl, že Američani jsou asi 15 km od nás. Jakmile to zjistil, nařídil zničit veškerou dokumentaci a vyrazit dál na Aš. Několika děvčatům se podařilo během těch zmatků utéct.“

„Takže jste došly až do Volar?“

„Část žen došla s Dörrem až do Prachatic.“

„A co se stalo pak?“

„Dörr byl zajat Američany, ale mysleli si, že je to obyčejný voják, a tak ho zase pustili. On toho využil a vrátil se do rodného Höpfingenu. Stal se radním a velitelem hasičů.“

„Takže po tom, co spáchal, z něj udělali váženýho občana?“ rozčílil jsem se.

„Ano. Ale v šedesátých letech ho na fotce v novinách poznala bývalá vězenkyně a udala ho. Dörr šel do vazby a vyšetřovali ho.“

„Soud s ním začal v roce 1969. Nakonec byl odsouzen na doživotí.
Bohužel po deseti letech byl propuštěn. A v roce 1990 zemřel jako svobodný občan.“

„Jak tohle všechno víte?“

„Svědčila jsem v procesu s ním.“

Po desce stolu ke mně posunula fotografii. „Vdala jsem se. Jmenuji se Hanah Kotlicki.“ Na fotce byla s mužem a dvěma dětmi.

Znovu jsem se rozhlídl po hospodě. Po papeži. Marilyn Monroe. Einsteinovi. Po lidech, o kterých jsem před chvílí Tobimu tvrdil, že jsou mrtví.

„Annko… znamená to, že jsem mrtvej?“

Historické události a postavy jsou doložené, prožitková část je autorská fikce.