Zhýčkanec v Makedonii: Bůh mi platí Colu. Makedonci přede mnou utíkají

Předchozí část:

Sv. Naum patřil k okruhu žáků Cyrila a Metoděje, stejně jako Sv. Kliment Ohridský, takže cesta do Makedonie je zajímavá nejen pro treky.

Ráno jsem vyrazil do přístavu, s sebou jsem si vzal jen kolu a krekry, abych nedráždil včerejší problém a nechytlo mě to na lodi.

V přístavu jsem koupil lístek za 15 EUR od firmy Alexandria. S tím, že budou stavět na 30 minut u Bay of Bones, repliky pravěkýho města na vodě. Originál šel asi ke dnu.

Ještě že jsem si přivstal, protože chvíli po mně se přivalily snad všechny skupiny ze včerejšího folklórního festivalu. Naštěstí Makedonci jsou podnikaví a přistavili pro tyhle grupy další lodě. Samozřejmě v další lodi byla celá česká výprava, tentokrát bez nástrojů. Uf, loď nebude přecpaná. Vyplouváme.

Seděl jsem na palubě, zhruba v půlce. A následuje zjištění… Nesedejte si až ke kapitánově můstku. Na cestu vám z repráků hrajou totální šlágry tak nahlas, že byste tam ohluchli. Přede mnou seděla nějaká holka, která se najednou začala bavit se spolucestujícíma, co seděli vedle ní. Celou cestu nezavřela pusu. Uf…

Při plavbě jsem si v duchu říkal, že by mi nevadilo ani u toho pravěkýho městečka nestavět. A přání se mi vyplnilo. Afirmace fungujou, když jde o blbosti. Kapitán jen přibrzdil, abychom si mohli udělat fotky a pak jel dál. Mě osobně to bylo fuk. Vadilo mi jen, že slibovali zastavit. Takže pro člověka, kterej by tam chtěl jít, by to bylo úplně k ničemu.

Já měl úplně jinou starost. Nepodělat se.

Svojí pozornost jsem tedy upíral k pohoří NP Galičica, který bylo z jezera nádherně vidět, a tak jsem měl možnost sledovat, kudy jsem před dvěma dny šel. A musím uznat, že jsu borec. Ten pohled k hřebeni byl majestátní. Epický, jak se dneska říká. A holka přede mnou pořád mlela pantem.

Blížili jsme se k Sv. Naumovi. Kousek od hlavní, přeplněný pláže jsem si všimnul jedný, která byla úplně prázdná. Tam půjdu. Zakotvili jsme v přístavišti. Dali nám 3,5 h na rozchod. Víc než dost. Chvíli po nás zakotvili umělci s druhou lodí. Musel jsem vyrazit, než se tahle grupa dostane ke klášteru, protože pak už se tam nedostanu.

Rychlá fotka sochy Sv. Nauma vyřezaný ze dřeva. A pak úprk ke klášteru.

V pokladně seděl chlápek, pravděpodobně jeden z praprapra žáků Cyrila a Metoděje. Tady jsou všichni potomci Cyrila a Metoděje. Chlápek se mě ptal, zda jsu student. Zřejmě soudil podle několika chlupů na tváři… Ve srovnání s makedoncema tu vypadám jak nemluvně. Přestože jsem mu řekl, že student nejsem, dostal jsem vstupný jako student a k tomu tři svíčky zdarma. Bůh mi tedy ušetřil 130 MKD. To je cca 2 litry coly. Juch.

Vlezl jsem do kostelíčka, či jak to nazvat. Byly to tři místnosti. Z místnosti naproti vchodu zazářilo zlato, jak v pokladu na stříbrným jezeře, takže tam jsem šel jako první. Byla tam puštěná hudba, decentní a jakási náboženská. Všude kolem nádherný, barevný ikony. Lesk zlata, kterej oslepoval oči. Nádhera. Atmosféra neuvěřitelně působivá. Jestli bych měl vyzdvihnout jediný místo z celý mojí cesty, tak to bude právě tohle místo v klášteru Sv. Nauma. Famózní.

Ve vedlejší místnosti byla hrobka Sv. Nauma. Tam stála fronta, protože věřící se křižovali a skláněli se k hrobu. Někde jsem četl, že když přiložíte k rakvi ucho, tak uslyšíte bít srdce Sv. Nauma. A to taky místní dělali. Snažil jsem se odkoukat rituál, abych nepůsobil jako kulturní barbar. Jímž bezpochyby jsem. Věřící umí být pěkně matoucí. Jedni se křižovali zleva doprava. Jiní zase opačně. Kdo se v tom vyzná. Až později mi bylo vysvětleno, že tohle křižování se dělá podle toho, jestli jste pravoslavnej nebo ten druhej.

Přišla na mě řada. Co teď. Všichni na mě určitě koukají. No tak jsem se trochu uklonil, jak jsme to dělali na karate a jal se poslouchat, jestli neuslyším bít srdce toho dobrého, mrtvého muže. Sotva jsem přiložil ucho k rakvi, slyšel jsem průvodce, jak ve vedlejší místnosti vypráví o Cyrilovi s Metodějem. A bylo po tlučení. Tak jsem se zved a šel zapálit ty gratis svíce. Než jsem odešel, několikrát jsem se ještě vrátil do „zlatý místnosti“ navnímat tu atmosféru.

Před kostelíkem jsem byl požádán, abych vyfotil nějakej pár. Zajímavý bylo, že když jsem je zachytil náhodou při focení kláštera, na fotce je vidět jakási aura kolem nich. Schválně jestli si toho všimnete na fotce níže. Věřte nevěřte.

Na cestě do zahrady jsem potkal českou skupinu. Jejich šéf jim zrovna vysvětloval, že po prohlídce jsou přichystáný klobásy. Podle zpruzených ksichtů a hlášek jsem pochopil, že mažoretky nemají rády klobásy a vůbec bych je doma mít nechtěl. Na druhou stranu asi jsou hodně věřící, protože ať jsem je viděl na festivalu nebo tady u kláštera, pořád měly oči v sloup. A pak že mladí nemají vztah k Bohu.

Zahradu jsem prošel velmi rychle. Jediný, co mě zaujalo, byly všudypřítomné cedule upozorňující na agresivitu místních pávů. Možná čekali návštěvu Aleny Schillerový. Ale kdo ví.

Ze zahrady jsem se, podél Černýho Drinu, vydal k pramenům, který napájí jezero Ohrid. Cestou byly dva další kostelíčky a několik pramenů a kousek dál nádherný zátoky a přírodní scenérie. Dostat se sem dá mimochodem i na loďce od kláštera. Já to nevyužil a zpětně musím říct, že pěšky to bylo dobrý, ale po řece by to mohlo být ještě lepší. Prostě nejet na loďce byla chyba. Jeďte na loďce.

Když jsem se pokochal, záměrem bylo dojít na tu opuštěnou pláž a tam se vyvalit a smát se joudům, co se mačkaj v centru. Bohužel nakonec jsem byl za joudu já, když se ukázalo, že ten sad, přes kterej podle mapy vede cesta na pláž, je oplocenej. Poslední věc, co chcete dělat před odjezdem do ČR je skákat někomu přes plot na hranici s Albánií. Pokorně jsem se tedy zařadil mezi ostatní joudy na hlavní pláži. Hodinu jsem se opaloval. Asi nejvíc, co jsem kdy zvládnul.

Pak krámky s cetkama, který byly stejný jako jinde. Krom cen. Ty byly dvakrát vyšší než v Ohridu. Pak rychlý kafe a úprk na loď. Nevím, jakou shodou náhod došlo k tomu, že jsem zase seděl před tou ukecanou holkou. No co si budeme. Seznámila se tentokrát s norskýma důchodcema a prokecali celou cestu.

Jediná věc, který jsem litoval byla, že ta holka nebyla například zaměstnaná ve SpaceX, protože za ty dvě cesty by mi jistě byla schopná vysvětlit princip konstrukce rakety. Takže bych byl schopen sestrojit funkční model. Tak dobrá byla.

Po návratu s hlavou prázdnou jsem se znovu zastavil ve výrobně papíru koupit nějaký suvenýry. Potkal jsem tam syna majitele. Byl na koncertě System of a Down v Miláně. Chválil Prahu, protože je krásná a je u nás levnej chlast. A hezký holky. Tržbu jsem mu moc neudělal, protože nebral karty, jen hotovost. Řekl jsem mu I'll be back a jako Terminátor odešel.

Později jsem tam potkal jeho ségru, která byla v Miláně s ním, ale místo System of a Down trávila čas nákupama. Taky jsem s ní ztratil slovo. Říkal jsem jí, že jsem byl na Třech mužích. Ale byla zmatená. Jal jsem se to vysvětlovat. Vůbec nevěděla, o čem mluvím. Měl jsem podezření, že si myslí, že s ní chci jít do nějaký hromadný divočiny či co. Pak zavolala maminku, asi chtěla vyrovnat síly, a ptala se maminky na tři muže, jestli o tom něco ví. Máti byla zmatená stejně jako dcera. Nakonec jsem tuto trapnou scenu ukončil mapou, kde jsem jim vysvětlil, že jsem byl na treku. Ne že s nima chci nějaký brutální orgie…

Konverzaci ženská část klanu stvrdila nalepením nálepky s nápisem Handmade with love na obálku s mým nákupem.

Tak jsem poznal nejen jejich matku, ale celou rodinu.

Večer jsem se vydal na poslední špacír ke kostelu Sv. Kaneo, abych nasál trochu noční atmošku. Atmosféra byla vřelá. Vlny se rozbíjely o skály. Jezero bylo neklidný, stejně jako milenci sedící porůznu na lavičkách kolem. Pokud bych byl muž, chtějící noc plnou vášně, určitě bych šel večer sem. Stejně tak, pokud bych byl žena, chtějící pravé ohridské perly. Je to ideální místo na sliby nehynoucí lásky a takový obecně známý pařící rituály.

Střih.

Je neděle. Jedu do Skopje. Nastoupil jsem u Ohrid mallu na autobusáku. Jel jsem se společností Galeb. Cesta naprosto v pohodě, včetně komfortu. Zmiňuji to hlavně proto, že třeba na Classic company si lidi dost stěžují právě kvůli komfortu cestování.

Původní plány ve Skopje byly dva. Navštívit Old bazaar a vyzkoušet smlouvací triky, který jsem poctivě nabifloval z internetu. Plán dvě bylo vylézt na kopec jménem Krstovar. Je tam obrovskej kříž a supr výhledy na město. Tedy tvrdí se to. Následně dojít do kaňonu Matka. Protože jsem si prodloužil pobyt v Ohridu, do Skopje jsem přijel odpoledne den před odjezdem. Nebyl čas na všecko.

Den jako malovanej, rozhodl jsem se aspoň dojít na Krstovar ke kříži. Zabralo mi to půl hodiny přes město. Než jsem se dostal k policejní stanici, začalo se povážlivě smrákat. Cestou jsem potkal holku, co měla stejnej plán a otočila se. Prý bych neměl chodit nahoru. Je to nebezpečný. Bude pršet. Ha. Voda na můj mlejn. A ego. Toho bohdá nebude, aby Čech z boje utíkal. Vyrazil jsem ostrým tempem vzhůru.

O 15 minut později začal brutální slejvák. Během chvíle jsem byl mokrej, jak kdybych vylezl z bazénu. Na kopci hned vedle kříže udeřilo pár blesků. Bouřka. Konec světa. Nechci zažít konec světa na holým kopci, stojíc vedle obrovskýho, do nebes trčícího, ocelovýho kříže. Tak jsem se otočil a vydal se zpět. Cestou jsem potkal tu holku. Notně jsme se nasmáli. Mě.

Než jsem došel do hotelu, abych se převlíknul, vysvitlo slunce. A třicet stupňů. Ohlídnu se ke kříži. Nebe bez mráčku. Přísahám Bohu, že se mi ten kříž smál do ksichtu, až se mu třásly ty ramena trčící do stran. No nic.

Vydal jsem se přes řeku Vardar, vyzkoušet aspoň svoje smlouvací schopnosti. Tržiště obrovský jako… Hodně. Nejdřív jídlo, protože s plným břichem se líp smlouvá. Královská večeře za pár šupů. Tak jdeme na to. Vplouvám do uliček tržiště, vyzbrojen perfektní teorií smlouvání. Jsem připraven jako nikdy v životě…

Jenže…

Byla neděle.

Většina obchodů zavřená.

Nebylo s kým smlouvat.

A následující ráno jsem odletěl domů…

Jel jsem do Makedonie kvůli koupačce. A nečekaně našel i kus českých dějin…

Chcete si přečíst celou mojí makedonskou sérii? Všechny články níže…