Zhýčkanec v Makedonii: Sprint kolem Ohridu za žáky Cyrila a Metoděje

Předchozí díl:

Vstávám před osmou, dorazím zbytek včerejšího čaje a vyrážím na Plaošnik, kterej mám skoro za barákem. Mají zavřeno. Sedí tu nějakej chlápek v tričku. Ptá se, odkud jsem. A že mě tu provede, a převypráví mi historii Slovanů. Ptal jsem se, kdy mají otevřeno, řekl, že neví a zase že mi převypráví historii Slovanů. Byl dotěrněj, jak ty včerejší mouchy. Šel jsem pryč. Samo sebou, že vytočenej.

Na netu píšou od osmi otevřeno, v osm nula dva nikdo nikde. Na co si to tady hraju? Kašlu na to. Převlíkám se do kraťasoplavek a jdu se koupat do Ohridu. Na pláži, kterou jsem nazval Libido, nikdo takhle brzo není. Využívám toho, svlíkám se do naha a skáču do jezera. Dobře, uvedu to na pravou míru. Svlíkám si jen košili a pomalu vcházím do vody, aby mě nečekal šok a infarktíček. Dělám přesně to, co doporučuje odborná veřejnost. Plavu. Schnu. Jdu dom. Převlíkám plavky. Je po devátý, jdu znovu na Plaošnik. Vidím otevřenou kasu. Jsem spokojen.

U kasy si beru lístek za 150 MKD. Vedle stojí starší paní s pytlem letáků, říká, že je průvodkyně a strká mi před obličej nějakou kartičku s vlajkou Makedonie. Na ní je nápis v cyrilici, kde by klidně mohlo být napsáno, že jsem vořežprut a já bych si myslel, že to je označení průvodce. Ptá se odkud jsem. To už tu bylo. V tom pytli má prý papírovýho průvodce, kterýho sama vyráběla. 10 let práce. Za 150 MKD. A dokonce v češtině. Ptám se, za kolik jde. Teda jako průvodkyně. Cenu prý nechá na mě. To je past. Kolik jí mám nabídnout, abych ji neokrad a nepřipadal si okradenej.

Sakra, kolik bych dal takovýmu průvodci na hradě v ČR? Nic. Poslal bych ho někam. Ať neotravuje, že si info najdu sám. Budižkničemu platit nehodlám.

Tahle babička ovšem měla proti rannímu průvodci, jednu výhodu. Mluvila podobným tónem a vypadala podobně jako moje mrtvá babička. Teda, když ještě byla živa. Tak jsem do toho šel a byl to kauf. Věděla hodně, protože já nevěděl nic. Mluvila perfektně anglicky, odpovídala na moje otázky tak obratně, že jsem neměl pocit, že si to cucá z prstu. Hodila i pár historek k lepšímu… Ze života Sv. Klimenta i svýho.

Potkali jsme i profesůrka z rána. Údajně je to nějakej zcestovalej podivín, co si hraje na průvodce, ale všechny informace jsou naposlouchaný od ní a jejích kolegů. Prý už ho několikrát vyháněli policajti, ale vždycky se vrátil. A tak je tu trpěnej. Těžko říct, zda to byla pravda nebo ne. Průkazku sice neměl, ale i tak lezl do různých zákoutí kláštera bez problémů. S těma kulatýma brejličkama… Fialovi jako by z oka vypad. Až na to vytahaný vínový triko… Toliko urban legends.

Do kostela se nesmí v plavkách a kraťasech, ženský nesmí mít odhalený ramena. Pro ty případy tam mají podvlíkačky a nějakou šálu. Nicméně všichni dovnitř lozili v kraťasech, včetně Profesora. Na mojí obranu lze říct, že jsem si cedulky nevšiml a babi mě neupozornila… Prohlídka s ní zabrala cca 30 minut i přesto, že říkala, že to bude patnáct. Dal jsem jí deset euro. Prachů nelituju, bylo to s ní fajn. Brožurku jsem si vzal též.

Babi mě na cestu požehnala, řekla, že jsem dobrej člověk. Za 10 éček bych chtěl být aspoň velmi super člověk, ale co už…

Z Plaošniku vzhůru na Samuilovu pevnost, ta stojí taky 150 MKD. Jsou to vlastně jen hradby, po kterých se můžete projít a rozhlédnout se po kraji na všecky strany.

Začalo být vedro, a tak jsem se rozhodl, že se vrátím domů, nadepíšu pohledy, ať je můžu poslat a vyrazím do města na jídlo a tak. Abych uniknul vedrům, udělal jsem si ještě další hrnek toho místního bioeko čaje. Hrozně se mi líbí jednoduchost tý krabičky, žádný velký barvy. Podobnej design u nás mají tabletky z lékárny.

Když vedro přestalo být tak úmorný, šel jsem poslat pohledy. Pak moje oblíbená kavárna Mama Ljubjenica. Malá, věčně prázdná, což nechápu, když je o ulici vedle turistický zóny a kafe s dvěma dortama tam stojí 93 Kč! Diabetes zadarmo, to chceš.

Dezert máme za sebou. Jdeme si dát něco k jídlu. Tentokrát restaurace Brioni 2008. Tam jsem si objednal pljeskavicu, hranolky, kolu a tzatziki. Jídlo bez chutě. Znova bych tam nešel.

Při čekání na jídlo jsem viděl městem proudit davy lidí v krojích. Když jsem bloumal po městě, viděl jsem je, jak jdou zpět. Slyším češtinu. A hele nějací hudebníci z ČR. Ptám se, co se tu bude dít. Říkají, že jdou průvodem a pak budou hrát. Za hoďku a půl. OK, počkám. A tak bloumám městem a čekám na průvod.

Je šest. Procházím kolem pouliční kavárny, kolem který chodím už tři dny. Sednu, objednávám Turkish ground coffee za 120 MKD. Posílám ho tam… Je po půl sedmý. Průvod nikde. V břiše mi začíná podivně bublat. Platím a letím na ubytko tak rychle, že urychlovač částic v CERNU bledne závistí… Z okna slyším hudbu…

Vylejzám z WC. Koukám na krabičku s čajem, Alkalax… Hmm. Napadá mě, jestli to třeba není nějakej makedonskej antabus… na horní straně krabičky si všímám nápisů, který vypadají jako příbalovej leták.

Jde to na mě znova.

Popadám krabičku s čajem a mobil. Ani chvíle nazmar.

Ke kručení břicha mi hraje jakási dechovka.

Pomocí mobilu překládám nápisy… Ano dámy a pánové… čaj je projímací a pomáhá při zácpě.

Z toho bych se po.....

Když je po všem, vydávám se po směru hudby. V amfiteátru pode mnou se koná ohridský folklorní festival. Areál pamatuje ještě Tita. Nebýt účinkujících, tak v hledišti skoro nikdo není.

Sedím a sleduju. Spousta účinkujících. Hodina pryč. Všímám si český grupy. Dva její členové procházejí kolem, tak se ptám, kdy budou hrát.

Prý už hráli.

Bezva. Takže jsem to všecko opravdu pro…