Zhýčkanec v Makedonii: kolik mužů bude na Třech mužích?

Předchozí část najdete níže.

Španělsko z vedlejšího pokoje bylo v klidu. Což se nedá říct o turistech ve městě, ti kalili až do půlnoci. Já vstával po pátý, abych se na Tři muže dostal ještě dokud není vedro. Cestou byla v plánu pekárna, ale ta otvírala až v šest. To už jsem byl na startu trasy za místní benzinkou. Jediný jídlo, co jsem měl, byly sušenky jménem Plazma a 3 litry vody. Na půl dne treku cajk. Ohrid byl liduprázdnej.

Než jsem vyrazil na cestu, marně jsem přemýšlel, proč se ten vrchol ksakru jmenuje Tři muži. Každopádně, kdyby došlo k tomu, že tam už na mě budou dva čekat, měl jsem plán. První byl hystericky se rozplakat, pak jim nabídnout všechny peníze, co u sebe mám, což bylo na koruny asi 350 Kč a jako poslední věc zkusit je umlátit PET flaškama. Kdo je připraven, není překvapen.

Jak jsem řekl, vyrážel jsem od místní benziny. Cesta vedla po chodníčku, byla dobře značená. Pro lidi, co znají jen naše turistický značení - v Makedonii (i jinde) je běžný, že máte několik tras barevně odlišených na mapě, ale v terénu jsou to vždy dva pruhy. Bílej a červenej. Nenechte se zmást. Cestou do Velestova jsme se míjeli s pár potulnýma psama, který byli ale vyplašenější než já a dokonce jsem narazil i na stádo koz, pasoucích se na odpadcích u popelnice.

Ve Velestovu bylo nějaký občerstvení, ale zavřený. Tuším, že jsem tam byl možná kolem sedmý. Taky tu je obecní fontána či co, ze který teče voda. Jak upozorňují cedule národního parku, nikdo kvalitu vody netestuje. Já ji otestoval a hnačku jsem nedostal.

Na cestu ke Třem mužům se dostanete kolem hřbitovní zdi. Je tam vyšlapaná cestička. Nezapomeňte si dát lehkou zacházku ke kříži, ke kterýmu vede zarostlá cesta vedle obecní fontány. Nebo můžete jít rovnou podél hřbitova a udělat si odbočku pak. Mimochodem ten kříž v noci svítí bíle a je z Ohridu pěkně vidět. Upřímně? Líp se na něj kouká z Ohridu, než k němu jde.

Od kříže zpátky na trasu. Značky tu jsou a v Mapy.com je trasa už značená červeně. Cestou na hřeben budete míjet další dva prameny, když jsem tam byl já, oba byly funkční. Zkoušel jsem z nich pít a hnačka se též nedostavila. Celou dobu trasa vede lesem, takže pokud si nechcete přivstat, tak vás schovají koruny stromů.

Na Tři muže jsem dorazil v 8.30. To znamená, že jsem nahoře byl za 2,5 h od benzíny. A byl jsem tu široko daleko jedinej muž. Konečně!! Pocit nadřazenosti nekonečnej.

Plán byl sestup do vesnice Dolno Konjsko a tam chytit bus do Ohridu. Jenže se ve mně ozval kverulant, kterej tvrdil, že je dost času zfouknout i Magaro, což je nejvyšší vrchol NP Galičica. Přece to je jen pár km. No tak jsem si řekl proč ne. Po cestě bylo několik bodů, kde bych do toho mohl hodit vidle. Tož jsem vyrazil…

Cesta byla opravdu milosrdná, střídaly se lesy s otevřenýma prostorama. Takže jsem byl chráněn od slunce. Potkal jsem pána s dvěma oslama. Ptal se odkud jsem a jestli jdu sám. Jako slušně vychovaný člověk jsem mu pravdivě odpověděl. Když jsme se rozloučili, napadlo mě, jestli jsem mu spíš neměl říct, že za mnou jde asi tak 5, ne radši 20 mých kámošů. Následujících pět minut mi hlava hází obrázky mě, jak ležím jako pytel na oslu a pán mě svázanýho veze do nějaký vesnický „kliniky“ na darování orgánů. Už teď jistě víte, že se to nestalo.

Cestou jsem procházel lesy podobný našim a nádherný, super extra úžasně barevný louky plný kytek, který jsem v životě neviděl. Ptáků, který jsem v životě neslyšel a vůní, který jsem snad nikdy necítil. A byli motýle…spousty motýlů. Po cestě jsem si udělal krátkou zacházku k jeskyni jménem Samotska Dupka cave. Upřímně, je tam mříž a kulový k vidění. Nemusíte tam chodit. Stačí se podívat na fotku níže a vidíte všechno.

Slunce ještě nebylo tak agresivní, pokračoval jsem dál louka, les, kopec, zase les do kopce. Než nastala chvíle, kdy jsem se měl vydrápat na hřeben. Vrchol Bugarska chuka má podle map 1801 m n.m.

150 výškových metrů, možná ani ne na cca 600 m vzdálenosti. Slunce přiložilo pod kotel. Nic není zadarmo. Počítal jsem kroky, abych někam došel. Odpočíval jsem a to se mi stalo osudným. Sednul jsem si na dvě blbý minuty a nalepilo se na mě hejno much. Podobný těm, co můžete pozorovat na trusu všeho druhu.

Doškrábal jsem se na vrchol s vypětím sil. Ale byl jsem tam. Potom jsem pokračoval dál po hřebeni k Lipova Livada. Byla to bomba cesta, nádherný výhledy na jezero Ohrid a z druhý strany na jezero Prespa. Hezký. Kondička mě opustila při výstupu na hřeben a už se nevrátila. Zato mouchy se mě držely statečně. Každý mávnutí rukou je sice odehnalo, ale během chvíle byly zpět. Po chvíli jsem toho nechal, když mi došlo, že co mají dělat, když jsu jedinej vůl široko daleko…

Trasa byla dobře značená buď značkama na kamenech, ale mnohem lepší a z dálky viditelnější byly tyče. Terén byl klasicky horskej, takže šutry a neustále nahoru a dolů. Každej výškovej metr byl znát. Energie zůstávala pozadu, much na mým levým rameni přibývalo a čas mě předběhl asi tak pětkrát. Kdybych to měl říct česky a bez kudrlinek, měl jsem dost. Byl jsem vyflusanej…

Napadla mě nekřesťanská (ani pravoslavná) myšlenka, že bych se na ten vrchol Magaro mohl vykašlat. Soudce i kat v mojí hlavě samozřejmě říkali, že nemám být srágora… Nu podíval jsem se na levý rameno plný much, pak na Ohrid a vzpomněl si na důvod, proč jsem sem jel. Koupat se, odpočívat a hlavně žádný hoňky a pak…ty mouchy…

Kilometrově jsem se sice blížil, ale znamenalo by to vyklesat ze skoro 2000 m do patnáctiset a pak vzhůru do cca 2200 m a pak zase do 1500. Do toho bylo kolem jedný a já vlastně ani nevěděl, jak se dostanu z Lipový Livady zpátky do Ohridu. Nejbližší město, odkud jezdil, údajně, bus byla Trpejca a jen tam to bylo po silnici 10 km. Magoří léta mám za sebou, takže jsem usoudil, že se na celý Magaro vykašlu…

Od toho rozhodnutí se mi ulevilo asi jako králi z nesmrtelný tety, když ho opustil rozum. Šlo se mi líp. Tepovka se vrátila do normálu a prostě to nějak dopadne. Mouchy mi přestaly vadit. Stres z nestíhání opadnul a já pochopil proč mi všichni moji kamarádi posledních 10 let tvrdí, že „by se mnou strašně rádi jeli, ale zrovna nemají čas“ a když se domluvíme, tak jim do toho vždycky „něco vleze“

U vysílače, v 1 973 metrech, jsem potkal první lidi od dob pána s osly. Byli to Poláci. Kdo jinej. Nad hlavama nám kroužilo mnoho paraglidistů. Přede mnou se objevil kopec s Magarem (je to něco od slova magor??). Pohled na tu horu mě rozesmál. Byl jsem rád, že na to házím bobek. Kdybych se ho ten den ještě snažil zdolat připadal bych si jak čivava snažící se obskočit mamuta. Vydal jsem se k silnici a do Trpejce. S každým metrem klesání začaly ubývat mouchy. Asi nějakej druh mouchy vysokohorský. Konečně jsem zase viděl košili.

Cestou po silnici jsem míjel několik zaparkovaných aut. Dokonce i bratia Slováci tam podle SPZky byli. Žel všichni lítali v povětří. Podle všeho to je místo zaslíbený paraglidingu. První dvě auta, jedoucí mým směrem, nezastavila. Jedno bylo porsche a druhý Ferrari či co. Obě plný, protože dvoumístný… Stejná kombinace alfasamec za volantem a nádhera na sedadle spolujezdce. Do toho mávám já umorousanej, jak bezdomovec.

Nakonec mi zastavil týpek, co vozí paraglidisty. Vzal mě do vsi. Vyhodil mě na místě, kde podle všeho mělo být „autobusový nádraží“. Byly tam dva krámky. A autobusák žádnej, rozhlížel jsem se a nic. Podle internetu zbývalo do odjezdu busu na Ohrid 2 minuty. Znajíc místní dopravu, nebyl jsem si jist. Rozhlížím se kolem. Hle, najednou šedej volkswagen s českou poznávačkou 9AS a dál nevím. Češi. Zeptal jsem se, zda tudy neviděli jít dvě děti, ehm jet bus a pak mě napadlo, že by mě mohli hodit. Slovo dalo slovo a vzali mě. Byli z Bítouchova u Semil. Takže kdybyste je náhodou někdo znal, tak že jim vyřizuji své díky. Mimochodem výstup a sestup Magara jim prý zabral 3 h.

Rozloučili jsme se v Peshtani, kde končili. Já čekal na autobus. Do patnácti minut přivalil a za 60 MKD mě vzal do Ohridu. Kdyby to někoho zajímalo, tak za 80 MKD se dá koupit zpáteční. Jak ale poznáte, že jedete zpět s tou samou společností, to teda nevím.

V Ohridu jsem konečně našel místní autobusovou stanici, což do týhle doby pro mě byla paní Columbová města Ohrid. Protože podle všeho odtud jezdí mnoho autobusů do Skopje, alespoň to tvrdí dopravci, ale zkušenosti některých lidí mluví jinak. Nicméně když to budete hledat, je to u ohrdiskýho nákupáku Ohrid Mall. Původní budova je v rekonstrukci, ale hned za rohem je parkoviště, kde stál minimálně bus firmy Galeb. A taky tam byla stavební buňka předělaná na prodejnu lístků.

Za okýnkem seděla paní, mluvící a rozumějící anglicky, takže jsem hned koupil lístek do Skopje od firmy Galeb. Na mojí otázku, jestli bus opravdu jezdí odtud, mi řekla jasné ano. Trvá to 3 h a 45 minut, ale známe makedonský časy. Lístek stál 890 MKD. A jeden důležitej poznatek. Lístek jsem koupil na čas, kterej podle vyhledávače jízdenek na netu, byl beznadějně vyprodanej.

Takže pokud bych měl radit, radši lístky kupujte oldschool cestou, tj. zeptejte se na nádraží jako jsme to dělali dřív, když nebyly ty vševědoucí internety.

Kousek od Ohrid Mallu jsem objevil obchod, kde grilovali ryby. Byly na váhu, takže jsem si vybral rybu a paní rybu hodila na gril s tím, že bude za 30 minut. Bohužel až když se grilovalo, napadlo mě se zeptat, zda je to typický pstruh ohridský. Pstruh to byl, byl z farmy a nebyl ohridský. No nic. Pozdě pstruha honit.

Cestou na ubytko jsem si koupil nějaký pišingry na hotel a čaj s tím, že po dnešním výkonu budu už jen odpočívat… Čaj jsem v obchodě nenašel, musel jsem se zeptat. Vybral jsem si nějakej bioeko, co vypadal jako nějaká bylinková směs… Snědl jsem pstruha, uvařil ten bioeko čaj v rozložitelným pytlíku.

Tehdy mi došlo, o čem je dovolená…