Článek
Rozhodujeme se podle druhých – často úplně automaticky
Také už jste někdy šli na rodinnou oslavu, i když jste potřebovali zůstat doma a odpočinout si, jen abyste nebyli nezdvořilí?
Vybrali nebo pořídili jste si někdy něco, co vám vůbec nevyhovovalo, jen proto, že jste nechtěli vybočovat z řady a zklamat něčí očekávání?
Nebo jste někdy byli v nepříjemné situaci a místo protestování jste jen mlčky přikyvovali, protože jste nechtěli být konfliktní?
Mnoho z nás mívá problém říct „ne“, když nám něco nevyhovuje nebo s něčím nesouhlasíme, a když už se k tomu výjimečně odhodláme, cítíme se provinile. A nejen to. Často děláme i ta nejmenší každodenní rozhodnutí – a někdy i ta zásadní – hlavně podle toho, co si o tom pomyslí ostatní. Jestli to, co nakonec uděláme, nebudou považovat za „špatné“, „divné“, „nezodpovědné“ nebo „nepochopitelné“. Uvažujeme, jestli se to bude ostatním líbit a budou to schvalovat.
Přitom se málokdy ptáme: A co moje vlastní očekávání? Co je správně podle mě? Co vyhovuje mně? Takhle nenápadně postupně přizpůsobujeme celý svůj život ostatním. Můžeme ale časem zjistit, že nám samotným v takovém životě něco důležitého chybí.
Slušnost, jak nás ji učili, nás někdy vzdaluje od nás samotných
Od dětství jsme byli často vedeni k tomu, abychom „byli hodní“. „Nezlob. Seď v klidu. Nekřič. Nebreč. Nedělej scény. Nevyrušuj. Chovej se slušně.“ – S těmito větami jsme vyrůstali a výsledkem často nebývá jen ohleduplnost, ale i to, že jsme si zvykli ignorovat, co skutečně prožíváme.
Naučili jsme se, že naše pocity nejsou tak důležité. Že není v pořádku být naštvaní, zklamaní nebo smutní. A hlavně, že nemáme být „na obtíž“. Tak jsme postupně ztratili důvěru ve vlastní hodnocení situací a vlastní pocity a nahradili je hledáním potvrzení od ostatních.
Kdy jste se naposledy rozhodli podle sebe?
Zkuste si vzpomenout na nějaké nedávné rozhodnutí – je jedno, jestli šlo o drobnost nebo klíčové životní rozhodnutí. Co jste víc zvažovali?
Co tomu řeknou ostatní? Budou s tím souhlasit? Nenaštvu někoho? Nebude to vypadat divně? Co ode mě čekají? Bude to někomu vadit? nebo Jak to vnímám já? Dává mi to smysl – rozumově i pocitově? Není to v rozporu s něčím, co je pro mě důležité? Jak se budu cítit, až to udělám?
Pokud jste se rozhodli a hned se vám sevřel žaludek, cítili jste napětí anebo tíhu na hrudi, byli jste podráždění, unavení, frustrovaní nebo dokonce znechucení – pak vám tělo napovědělo, že to rozhodnutí pro vás nebylo správné. I když ho vaše okolí může považovat za úplně skvělé.
Jestliže se po rozhodnutí cítíme špatně, je to důležitý varovný signál, který není dobré ignorovat. Je to totiž klíč k tomu, abychom znovu dokázali vnímat, co je pro nás dobré – a co ne. Protože to, co je pro ostatní úžasné nebo přinejmenším běžné, nemusí být totéž, co vyhovuje vám. Každý jsme jiný a většina nemusí mít vždy pravdu.
Vnímat a respektovat sám sebe neznamená být bezohledný
Každý z nás má schopnost rozpoznat, co mu sedí a co ne – jak rozumem, tak pocitově. Jen jsme se ji odnaučili používat. Když místo toho spoléháme na názory ostatních, ztrácíme možnost řídit vlastní život a necháváme druhé, aby ho řídili za nás. A spolu s tím časem nevyhnutelně přichází únava, vyčerpání, zmatek, někdy i zdánlivě bezdůvodný vztek a především ztráta smyslu i pocitu kontroly.
Navíc – zavděčit se všem zkrátka není možné. Názory a očekávání lidí se mění. Vždycky se najde někdo, komu to nebude stačit. Nebo od nás budou mít různí lidé různá, protichůdná očekávání. Pravděpodobně jste se sami někdy ocitli „mezi mlýnskými kameny“, kdy po vás něco chce partner, něco jiného děti a něco dalšího šéf. Když se snažíme uspokojit každého, paradoxně tím často zklameme sami sebe i ty kolem nás. Výsledkem nezřídka bývá vyhoření nebo deprese.
Mnohem smysluplnější – a zdravější nejen pro naši psychiku, ale i naše tělo – je být sami sebou. Rozhodovat se tak, jak to sami vnímáme. Dělat věci tak, aby nám dávaly smysl. Ne proto, že jsme si to vynutili silou nebo abychom to udělali druhým „na truc“ – ale když si dokážeme uvědomit, že to, co cítíme a potřebujeme, je důležité. A vždy máme možnost vyjádřit to klidně a ohleduplně.
Jednejte podle toho, co je správné pro vás
Jednat podle toho, co považujeme sami za správné neznamená:
- Že budeme na všechno z principu říkat „ne“ a všechny žádosti i nabídky odmítat.
- Že budeme bezohlední a hádaví a se všemi budeme za každou cenu nesouhlasit a odporovat jim.
- Že nezvážíme rady ani možné reakce ostatních a jejich názory budeme svéhlavě ignorovat.
Protože názory a očekávání ostatních jsou důležité. Jen by neměly být pokaždé důležitější než ty vaše. Výsledné rozhodnutí by mělo vycházet především z vašeho vlastního zhodnocení situace a zohledňovat především vaše pocity a hodnoty. Možná nakonec budete nesouhlasit a přesto se rozhodnete přizpůsobit většině. I to je v pořádku, ale jen pokud to děláme vědomě, ne automaticky.
Až se dnes o čemkoliv rozhodnete nebo zhodnotíte nějakou situaci, můžete si hned potom udělat malé cvičení: Představte si, že je to jen na vás. Na chvíli předstírejte, že ostatní lidé na to nemají vůbec žádný názor, absolutně nic od vás nepotřebují ani neočekávají, a bude jim úplně jedno, jak se rozhodnete nebo co uděláte. Rozhodli byste se za takových okolností jinak?
Nemusíte kvůli tomu své rozhodnutí nebo názor hned měnit, ale pouze si uvědomit, jak moc náš každodenní život ovlivňují (často i nevyřčená) očekávání ostatních, je první krok k tomu, abychom se alespoň zamysleli. Stojí nám to za to?
Možná máte obavy: Když začnu jednat podle sebe, co na to ostatní? Nepovede to ke konfliktu?
To se někdy stát může. Zvlášť když byli ostatní zvyklí, že se pokaždé přizpůsobíte. Ale ve vztazích, kde je vzájemný respekt, se takový konflikt vždy dá vyřešit. Klidné, ale upřímné vyjasnění potřeb a hranic navíc kvalitu dobrého vztahu pokaždé výrazně zlepší. Pokud je ale výsledkem pravý opak, kde se s druhou stranou nejste schopni dohodnout ani na sebemenší změně, pak si můžete být celkem jistí, že takový vztah za to nestojí.
Když jednáte upřímně a s respektem k sobě samým, pak i ve svých vztazích časem budete mít pouze lidi, kteří s vámi dokážou jednat stejně. A to je začátek skutečné sebedůvěry – i důvěry k ostatním.
Více o zdravém vztahu k sobě i ostatním a celkové životní pohodě najedete na stránkách projektu OdStresuKPohodě.cz.
Zdroje:
BROWN, Brené. Dary nedokonalosti: zapomeňte na to, kým byste podle svých představ měli být a přijměte to, kým jste. Přeložila Alena Švecová. 1. vyd. Praha: Návrat domů, 2012. 148 s. ISBN 978-80-7255-278-8.
MATÉ, Gabor. Když tělo řekne NE: Jak stres souvisí s nemocemi.Praha: Peoplecomm, 2022. 312 s. ISBN 978-80-87917-76-3.
TAWWAB, Nedra Glover. Vymezte si hranice a nalezněte klid: Cesta ke zdokonalení. Přeložil Tomáš PIŇOS. Vydání první. Praha: Pragma, 2021. 296 s. ISBN 978-80-242-7710-3.
BRAIKER, Harriet B. The Disease to Please: Curing the People-Pleasing Syndrome. London: McGraw-Hill Education - Europe, 2002. 304 p. ISBN 978-0071385640.
