Článek
Nikdy jsem nebyla podezřívavý typ. Věřila jsem lidem, věřila jsem životu a hlavně jsem věřila svému muži. Říkala jsem si, že po šedesátce už mě nemůže nic překvapit. Děti dospělé, vnoučata na krku, kolena bolí, srdce občas taky, ale jinak klid. A pak mi jedna věta převrátila celý svět naruby.
Řekla mi ji cizí žena v čekárně u doktora. Seděla vedle mě, koukala do mobilu a najednou se na mě podívala a povídá: vy jste ale strašně podobná ženě mého manžela. Já se zasmála a řekla jsem, že to se jí asi plete. Jenže ona se nezasmála. Vytáhla fotku. A na ní stál můj muž. Můj Franta. V tom samém svetru, co jsem mu koupila k Vánocům.
Nejdřív jsem si myslela, že je to nějaký vtip. Nebo že se ta žena zbláznila. Jenže ona mi začala vyprávět detaily. Jak spolu žijí už třicet let. Jak mají chalupu, kde tráví víkendy. Jak on pracuje v městě a domů jezdí jen někdy. A mně začalo docházet, že to, co říká, vlastně dokonale sedí.
Můj Franta totiž taky často nebyl doma. Prý služební cesty, prý brigády, prý kamarádi. Nikdy mi nepřišlo divné, že je pryč třeba tři dny. Říkala jsem si, že aspoň mám klid, můžu koukat na seriály a jíst rohlík s máslem v posteli.
A tak jsem žila. Dvacet let. S cizím manželem.
Když jsem se ho večer zeptala přímo, nejdřív zapíral. Pak se rozplakal. A nakonec se přiznal. Že to prý začalo dávno předtím, než poznal mě. Že se nikdy pořádně nerozvedl. Že si myslel, že se to nějak vyřeší samo. Že mě měl rád. Že nás měl obě rád. A že to prostě „nějak nechtěl řešit“.
Nechtěl řešit. Dvacet let dvou životů, dvou domácností, dvou žen, dvou Vánoc, dvou narozenin, dvou lží. A já byla ta, co pekla, prala, starala se, zatímco jinde jiná žena dělala úplně to samé pro toho samého chlapa.
Nejhorší na tom nebyla ani ta zrada. Ale to, že si nikdo ničeho nevšiml. Sousedky měly za ideální pár. Říkaly, jakého mám hodného muže. Na rodinných oslavách se smál, nosil víno, objímal mě kolem ramen. Na vesnici platil za slušného pána. A přitom byl ženatý ještě někde úplně jinde.
Ta druhá žena prý o mně taky dlouho nevěděla. Myslela si, že jsem jen nějaká známá. Kamarádka. Kolegyňka. Až jednou našla v kapse účtenku z obchodu v našem městě a jméno na kartičce. Moje jméno. A začala pátrat.
Tak jsme se vlastně našly samy. Dvě důchodkyně, dva stejné muže, jeden obrovský průšvih.
Seděly jsme spolu na kávě. Bylo to absurdní. Mluvily jsme o stejných věcech: že chrápe, že nesnáší rajčata, že zapomíná na narozeniny. Smály jsme se, ale bylo to takové to hořké smíchání smíchu a pláče. Jako když se smějete na vlastním pohřbu.
On teď bydlí sám. Ani jedna jsme si ho nenechaly. Po tolika letech lží už nám přišel spíš směšný než tragický. Jako starý kluk, co si hrál na dva životy a neuvědomil si, že jednou mu obě spadnou na hlavu.
A já? Já si zvykám být sama. Poprvé po dvaceti letech vím, že když přijdu domů, všechno je opravdu moje. Moje postel, moje kuchyň, moje ticho. A hlavně moje pravda.
Někdy si říkám, jestli jsem vlastně nebyla spíš podnájemnice v cizím manželství. Nebo jen slepá husa, co věřila pohádkám. Ale pak si dám kafe, pustím rádio a řeknu si, že na jeden život jsem zažila dost. I na dva. A že příště už by mi úplně stačil jeden. Bez cizího manžela, bez lží, bez dvojích Vánoc. Jen já, moje důchodcovské klouby a klid. A to je po tom všem ten největší luxus.
