Článek
Nikdy bych si nemyslela, že jednou budu psát článek o vlastní babičce. A už vůbec ne takový, který by se dal bez nadsázky nazvat skandálním. Moje babička byla totiž celý život symbolem klidu, koláčů s drobenkou, nedělní polévky a věčné otázky, jestli mám teplé ponožky. A pak jednoho dne prostě… zmizela.
Ne že by se ztratila v lese nebo zapomněla cestu z obchodu. Ona si sbalila kufr, vzala si kabát, co nosila jen na pohřby a svatby, a odjela. S farářem.
Ano, s tím farářem. Tím, co k nám dvacet let chodil na obědy, sedával u stolu, pil meltu, jedl bábovku a říkal, že babička je požehnání pro celou farnost. My jsme si mysleli, že je to takové to klasické vesnické přátelství: stará vdova a duchovní, co jí občas pomůže s topením nebo odnese těžký nákup. Jenže podle všeho jsme byli úplně slepí.
První si toho všimla teta. Prý jí bylo divné, že farář zná přesně, kde má babička schované hrnce, jaký má oblíbený čaj a že jí tyká, i když všem ostatním vykal. Pak začaly drby: že spolu chodí na procházky, že sedávají dlouho večer na faře, že se smějí nějak moc nahlas.
Ale na vesnici se drbe pořád, tak jsme to brali s rezervou. Dokud babička jednoho rána nezavolala mámě a neřekla: odjíždím. Nezlob se, ale musím začít nový život.
Nový život. V sedmdesáti čtyřech letech. S farářem, který měl ještě před týdnem kázání o cudnosti a pokoře.
Rodina byla v šoku. Máma plakala, teta nadávala, strýc se smál, protože si myslel, že je to vtip. Nebyl. Babička poslala jen krátkou pohlednici z lázní někde v jižních Čechách. Psala, že je šťastná, že si to zaslouží a že nám to jednou vysvětlí.
A vysvětlila. Po dvou týdnech zavolala a mezi větami o počasí a bolavých kolenech pronesla větu, která by se dala vytesat do kamene: my se milujeme už dvacet let.
Dvacet let. Dvacet let tajných schůzek, dopisů, telefonátů, pohledů přes kostelní lavice. Dvacet let, kdy jsme my všichni seděli u jednoho stolu a netušili, že se díváme na největší romanci v historii naší rodiny.
Babička tvrdí, že to nebylo nic nečistého. Že si psali básně, chodili spolu na hřbitov, drželi se za ruce, když nikdo nekoukal. Že čekali, až budou staří a už nebude komu ublížit. Prý nechtěla být tou, co svede faráře, a on nechtěl být tím, kdo zradí své poslání. Tak čekali. A čekali tak dlouho, až si řekli, že už vlastně nemají co ztratit.
Na vesnici to samozřejmě bouchlo jako bomba. Lidi přestali chodit do kostela, farář byl odvolán, babiččiny kamarádky se rozdělily na dva tábory: jedny říkaly, že je to ostuda a hřích, druhé jí tiše záviděly, že má v tom věku ještě odvahu utéct za láskou.
Já osobně nevím, jestli se mám smát, nebo brečet. Na jednu stranu mi přijde absurdní, že žena, která mi celý život říkala, ať se hlavně vdám slušně a nepřivedu domů žádného bohéma, sama skončila s mužem v kolárku. Na druhou stranu v tom cítím něco strašně lidského. Strach, čekání, promarněné roky a pak jeden odvážný krok.
Babička dnes bydlí v malém bytě u města. Pěstuje muškáty, peče koláče a chodí na procházky s mužem, kterému celý život říkala pane faráři a teď mu říká prostě Pepo. Když se jí zeptám, jestli toho nelituje, jen se usměje tím svým babičkovským úsměvem a řekne: lituju jen toho, že jsme neutekli dřív.
A já si říkám, že možná ten největší skandál na celé téhle aféře není románek s farářem, ale fakt, že někdo dokáže dvacet let mlčet o lásce a pak ji konečně přiznat, i když ví, že se mu celý svět bude smát. Nebo pohoršovat. Nebo obojí.
