Článek
Minulou neděli přišlo moje vnouče na návštěvu s výrazem filozofa, který právě objevil smysl vesmíru. Sedlo si ke stolu, povzdechlo si a chvíli mlčelo tak důležitě, až jsem si myslela, že čeká, až někdo pustí dramatickou hudbu.
„Babi,“ řeklo nakonec, „já teď hledám sám sebe.“
To je věta, kterou naše generace slyší čím dál častěji. Mladí lidé dnes hledají sami sebe skoro stejně často, jako my kdysi hledali ponožky do páru.
Podívala jsem se na něj přes brýle.
„A kde jsi se naposledy viděl?“
Chvíli na mě koukal.
„Babi, to není vtip.“
„Já vím,“ přikývla jsem. „Já jen začínám vyšetřování.“
Položil lokty na stůl a začal vysvětlovat.
Prý je to proces. Prý musí přijít na to, kdo opravdu je. Co chce dělat. Kam směřuje. Jaký má životní smysl.
Poslouchala jsem ho a přemýšlela, kdy přesně se z obyčejného přemýšlení o životě stal projekt skoro na úrovni archeologické expedice.
„A jak dlouho už se hledáš?“ zeptala jsem se.
„Asi půl roku.“
Půl roku.
My jsme půl roku hledali maximálně ztracený klíč od sklepa.
„A našel jsi něco?“ zeptala jsem se.
„Zatím spíš otázky.“
To je krásná věta. Znamená to, že člověk zatím nic nenašel, ale zní to velmi důležitě.
Pak přišla další část přednášky.
Mluvil o cestování, o meditaci, o workshopech, o tom, že člověk musí opustit komfortní zónu.
To je mimochodem další moderní výraz. Komfortní zóna. My jsme tomu kdysi říkali prostě domov.
„A co práce?“ zeptala jsem se.
Podíval se na mě, jako bych právě narušila hlubokou filozofickou debatu otázkou, jestli máme doma dost brambor.
„Teď se soustředím hlavně na sebe.“
Ano.
To je přesně ta fáze života, kdy se člověk soustředí na sebe tak intenzivně, že úplně zapomene na nájem, elektřinu a lednici.
Chvíli jsem mlčela. Ne proto, že bych nevěděla, co říct. Spíš jsem přemýšlela, jak to podat jemně.
Nakonec jsem mu dala radu.
„Víš, kde bych začala já?“
„Kde?“
„V koupelně. U zrcadla.“
Chvíli na mě koukal.
„Babi…“
„Podívej se tam,“ pokračovala jsem. „Ten člověk v zrcadle jsi ty. Začni tam. Ušetříš spoustu cestování.“
Zasmál se, ale trochu nervózně.
„To není tak jednoduchý.“
Já vím.
Nic v životě není jednoduché. Jen někdy máme tendenci dělat věci zbytečně složitější.
„Víš,“ řekla jsem, „my jsme se taky hledali.“
„Opravdu?“
„Jistě.“
„A jak?“
„Většinou v práci.“
To ho zarazilo.
Jenže ono na tom něco je.
Když člověk chodí do práce, zjistí spoustu věcí. Třeba jestli má trpělivost. Jestli umí vstát ráno. Jestli dokáže jednat s lidmi, kteří si myslí, že kopírka je nepřítel lidstva.
To všechno je velmi poučné při hledání sebe sama.
Ale nechci být nespravedlivá. Chápu, že mladí lidé dnes mají víc možností. Můžou cestovat, zkoušet nové věci, hledat smysl života.
Jen mám někdy pocit, že při tom hledání chodí kolem zrcadla tak dlouho, až zapomenou, že odpověď stojí celou dobu přímo před nimi.
Od té doby je moje vnouče trochu opatrnější, když začne mluvit o hledání sebe sama.
Já mezitím sedím v kuchyni, piju kávu a přemýšlím.
Možná je to opravdu složitá životní cesta.
Ale jestli můžu dát jednu praktickou radu, pak je docela jednoduchá.
Než začnete hledat sami sebe na Bali, v horách nebo na třídenním semináři za pět tisíc korun…
zkuste se nejdřív podívat do koupelny.
Dost často tam stojí ten člověk, kterého hledáte.
