Článek
že v něm pořád ještě přežívá ta pětadvacetiletá mánička s kytarou. Jirka se rozhodl pro to druhé. Seděl v obýváku, pravé koleno tiše křupalo do rytmického komíhání a na displeji notebooku svítil prázdný dokument Wordu.
Rozhodl se napsat povídku pro svého nejmilejšího kamaráda Milana. Měl to být originální dárek – nostalgická vzpomínka na dobu, kdy Kobylisy nebyly jen adresou pro upjaté nájemníky státních bytů, ale divokým středobodem jejich soukromého surrealistického vesmíru.
Jirka položil prsty na klávesnici a vrátil se o sedmatřicet let zpátky. Do listopadu roku 1989.
Tenkrát jim bylo čerstvých čtyřiadvacet. Bydleli spolu v tísnivé garsonce č.260 ve čtrnáctém patře paneláku v ulici Taussigova. Místo budování světlejších zítřků pěstovali vlasy na ramena, trápili baskytaru, bicí soupravu značky Amati Kraslice a psali protestsongy o smogu. Milan dodával divokou filosofii a Jirka básnické texty o vlnách na hladině a věčnosti ve vteřině, o městu Sen a o holce Rock and Roll.
A pak to přišlo. Sedmnáctý listopad.
Svět kolem nich se najednou rozpadl do extatické zrychlené sekvence. Lidé nosili trikolóry, z tranzistoráku zněly nevídané věci a v garsonce č.260 zavládla neotřesitelná víra, že nadcházející svoboda vyžaduje okamžitý, radikální výtvarný čin.
„Musíme zanechat trvalý otisk v historii sídliště,“ prohlásil tenkrát Milan někdy kolem druhé ráno, posilněn třemi desítkami a možná i tuzemákem. Historie nebývá na údaje přesná, už nevíme.
Materiál měli připravený už od odpoledne – v místní drogerii sehnali dvě plechovky růžového BaraKrylu (s Karlem Krylem to nemělo nic společného) a tyrkysový autolak ve spreji. V noci ze sedmnáctého na osmnáctého listopadu se z obou mladíků stali „surrealističtí umělci“.
Akce proběhla v tichosti, doprovázená jen těžkým, opojným zápachem barvy. Do tří do rána kompletně přelakovali obě výtahové kabiny v domě na nepřehlédnutelnou růžovou. A aby nikdo nepochyboval o autorském poselství, přes podomácku vyřezanou šablonu z tvrdého kartonu nastříkali uvnitř tyrkysový nápis: „Za lepší budoucnost – partaj č.260“.
Ráno byla revoluce víc než dokonalá. Sousedé odcházející do práce nastupovali do výtahů jako do novotou zářících růžových kapslí. Důchodci uznale přikyvovali, mladé maminky se usmívaly a dokonce i domovní důvěrník, dosud kovaný soudruh Votlučka raději zmateně mlčel – bál se totiž, že „Partaj č. 260“ je nějaká nová, vyšší směrnice z ÚV KSČ. Svět byl prostě najednou krásný, lehký a růžový.
Jirka dopsal poslední větu této povídky v srpnu 2026. Dojatě si sundal brýle na čtení, promnul si oči a v hlavě mu najednou bleskl nápad.
„Napsat to nestačí,“ zašeptal si sám pro sebe. „Správná gesta se nemají jen oprašovat v paměti. Svět je přece pořád stejně surrealisticky připravený pro bláznivé věci! Kde je sakra moje stará odvaha?“
Ještě téhož večera vyrazil do OBI a koupil si růžový sprej. Trpělivě počkal do jedné hodiny ráno. Pak vyrazil Uberem do Modřan, kde Milan už třicet let spokojeně dožíval. Srdce mu bušilo jako před prvním koncertem jejich staré kapely Central. Přistoupil k nerezové stěně kabiny výtahu a zručně nastříkal známé heslo: „Za lepší budoucnost vesmíru“ a dopsal ještě: „… a Babiše strčte do koše!“
Druhý den v deset ráno u Jirky zazvonil zvonek. Jirka otevřel s širokým, spikleneckým úsměvem a dvěma hrnky čerstvé kávy v rukou.
Před dveřmi stál Milan.
„Jirko,“ zasyčel Milan. „Jsi normální?! Ráno koukám jako blázen, že máme v baráku růžový výtahy, a ty mi ještě pošleš povídku o sprejerovi e-mailem! Tak to mi celé docvaklo… a to tvé sprejování vidělo dalších sto osmdesát lidí našeho baráku na WhatsAppu! Já jsem totiž od minulého měsíce předseda výboru SVJ, ty dobytku! A minulý týden jsme do obou kabin nainstalovali 4K kamery se živým streamem!“
Milan mu strčil displej telefonu přímo před obličej. Na videu v šokujícím rozlišení byl zachycen postarší muž v ortopedické bandáži kolene a tlustých brýlích, jak s pootevřenou pusou, těžkým dýcháním a roztřepanou rukou stříká na zbrusu nový nerezový panel růžovou barvu.
„A ještě něco, ty náš slavný spisovateli,“ dodal Milan vyčerpaně. „Tenkrát v devětaosmdesátým jsi po třetím pivu omdlel z výparů ředidla hned v mezipatře! Celé ty dvě kabiny jsem tenkrát vymaloval sám!“
