Článek
Žil v podkrovní garsonce na okraji Prahy, kde jeho jediným společníkem byl majestátní dalekohled Celestron, namířený skrze střešní okno k mlhovině Andromeda. Honza měl rád Andromedu, protože byla dva a půl milionu světelných let daleko, což byla přesně ta bezpečná vzdálenost, kterou od žen vyžadoval, aby mu nezpůsobovaly tachykardii.
Jenže osud, tenhle škodolibý režisér s humorem Michala Viewegha, měl ten večer s Honzou jiné plány. Právě když se pokoušel zaostřit na kvasary, v motorizovaném stativu to podezřele cvaklo. Mechanismus, který měl sledovat pohyb nebeské klenby, se s trhavým pohybem sám přeostřil. Dalekohled opsal ostudnou křivku směrem k horizontu a s definitivním „cvak“ se zastavil.
Honza sprostě zaklel. Přiložil oko k okuláru, aby zjistil, jaká škoda byla napáchána. Místo chladné krásy hvězdného prachu však spatřil něco, co v žádném Messierově katalogu nefigurovalo.
V okně protějšího bytového domu, vzdáleného asi pět set metrů, hořelo teplé světlo svíčky. A v tom světle se vlnila ona. Dlouhovlasá kráska, jejíž hříva připomínala ohon komety, stála uprostřed pokoje v naprosté nahotě a s pomalostí tekoucího medu prováděla sestavu Taichi.
Honza ztuhl. Jeho mozek, vytrénovaný na analýzu gravitace, okamžitě zaregistroval, že tady platí úplně jiné zákony přitažlivosti. Dívka právě prováděla pohyb zvaný „odsunutí opice“, ale Honzovi to připadalo spíš jako „tanec komety“. Její pohyby byly plynulé, harmonické a v tom zvětšení tak detailní, že viděl i jemné kapky potu mezi jejími lopatkami.
Všechno je tak, jak má být, blesklo mu hlavou, když si vzpomněl na jakousi esoterickou příručku, kterou mu kdysi vnutila teta z Nového Boru. Být vlnou na hladině… ona je tou vlnou. A já jsem ten útes, o který se právě tříští veškerá moje vědecká integrita.
Honza věděl, že by měl dalekohled okamžitě přikrýt prostěradlem. Věděl, že je to neetické, voyeurské a pravděpodobně i trestné. Jenže jeho „vůle k životu“ byla v tu chvíli silnější než jeho úcta k ochraně osobních údajů. Sledoval, jak dívka ladně přechází do pozice „bílý jeřáb rozpíná křídla“. Její tělo v tom měkkém světle vypadalo jako socha z mramoru, která se rozhodla ožít jen proto, aby Honzu připravila o rozum.
Celý týden se scénář opakoval. Každý večer v devět hodin Honza usedal k dalekohledu. Už se ani nepokoušel opravit stativ. Naopak, bál se, že by se mohl pohnout mimo jeho objekt zájmu. Začal o ní přemýšlet jako o „Objektu L“. Dokonce si začal číst o Taichi, aby pochopil narativ jejích pohybů. Zjistil, že to není jen cvičení, ale meditace v pohybu. Že je to o hledání pevného bodu ve vesmíru. Honza svůj střed našel přesně v úrovni jejího pupíku.
V pátek večer se však stalo něco nečekaného. Dívka dokončila sestavu, ale místo aby zhasla, přistoupila přímo k oknu. Honza zatajil dech. Měl pocit, že se dívá přímo do jeho okuláru, že ho vidí skrze tu propast noci, skrze všechny ty čočky a hranoly.
Sáhla po velkém bílém papíru a fixu. Něco na něj rychle napsala a přitiskla papír na sklo.
Honza zběsile zaostřil. Ruce se mu třásly tak, že málem převrhl svůj hrnek kávy s logem NASA, který stál na parapetu okna.
Na papíře stálo úhledným písmem:
„TEN STATIV SE TI ROZBIL UŽ PŘED TÝDNEM, HONZO. ODSTUP OD TOHO OKULÁRU A POJĎ NA VÍNO. BYT č.42 - 6. PATRO. KLÍČ JE POD ROHOŽKOU.“
Honzovi vypadla z pusy tužka. Chvíli zíral do prázdna, zatímco jeho vesmír procházel fází velkého krachu. Pak popadl bundu, málem se zabil na schodech a o deset minut později už stál před dveřmi 42.
Otevřela mu ona. Byla v lněném županu, voněla po jasmínu a v ruce držela dvě sklenky Chardonay. „Ty mě znáš?“ vyhrkl Honza místo pozdravu.
„Pracuju na hvězdárně v účtárně, ty popleto,“ zasmála se a vtáhla ho dovnitř. „Sleduju tě z toho okna už měsíc. Vidím tě tam u toho dalekohledu každej večer. A když jsi ho minulej tejden nasměroval ke mně a pak se ho ani nepokusil opravit, pochopila jsem, že moje lekce taichi konečně našly to správný publikum.“
Honza se napil vína a cítil, jak se jeho vnitřní kvasary konečně uklidňují. „Takže to nebylo splynutí s vesmírem? Byla to past?“
„Byl to strategický narativ, Honzo,“ mrkla na něj a přitiskla se k němu. „Věda je sice fajn, ale občas je potřeba ty hvězdy nechat hvězdama a věnovat se něčemu víc… pozemskýmu.“
Pointa přišla ve chvíli, kdy Honza odložil skleničku a podíval se na poličku v jejím obývacím pokoji. Vedle knihy o taichi tam ležel malý, nenápadný dálkový ovladač s logem „Sky Watcher Celestron“.
„Počkej,“ zamračil se Honza, „ty máš ovladač k mýmu stativu?“
„Můj bejvalej byl specialista na instalaci nejen chytrých domácností,“ usmála se sladce. „Tvůj Celestron má bluetooth modul, kterej jsi zapomněl zaheslovat. Takže jsem si ho prostě ‚vypůjčila‘, když jsi minulou středu usnul u hvězdný mapy. Chtěla jsem se ujistit, že se budeš dívat přesně tam, kam potřebuju.“
Honza se podíval na dívku, pak na ovladač a nakonec na měsíc za oknem. Došlo mu, že ve vesmíru sice existuje chaos, ale v pražských bytech vládne naprostý determinismus ženské vůle.
(Messier byl vášnivým lovcem komet a tento seznam vytvořil paradoxně proto, aby do něj zapsal fixní „mlhavé“ objekty, které ho při hledání komet pletly a zdržovaly. Dnes tyto objekty nesou označení M1 až M110 a patří k nejoblíbenějším cílům amatérských astronomů po celém světě, protože jsou snadno viditelné i menšími dalekohledy. )
cs.wikipedia.org/wiki/Messierův_katalog
