Článek
„Narodil jsem se v Náchodě, v menším městě při severovýchodní hranici Čech, v nejzápadnější části Československa. Jméno prý kdysi označovalo místo, kudy se vcházelo do země. Horský průsmyk, na jehož dně leží moje rodné město, od nepaměti používaly karavany kupců a armády vetřelců vnikajících do Čech,“ popsal spisovatel ve vzpomínkové knize Příběh neúspěšného saxofonisty.
Zmiňuje v ní také fakt, že Náchod bylo jediné pohraniční město v Čechách po Mnichovu nepřipojené k Říši. V drtivě většině tu totiž žili Češi. Což v příhraničí nebylo obvyklé. Pouze tady a na Chodsku. U Náchoda se tehdy česky mluvilo i na druhé straně hranice, v kraji kolem Kladska. „Když se k moci v Německu dostal Velký árijec, kladští Češi se museli rychle přizpůsobit, jinak… Poslali tedy děti do německých škol (jiné nebyly) a dávali jim ultraněmecká křestní jména. S příjmením se moc dělat nedalo, takže když jsem v tom kraji po válce učil, zkoušel jsem děti honosící se jmény jako Horst Vohňousek, Gudrun Skočdopolová, Heidemarie Smrkáčová, nebo Klaus Vopice. Mluvili českou hatmatilkou na způsob kabaretního humoru,“ vzpomínal Škvorecký.
„Spisovatelem jsem se stal v klasicky freudovském stylu. Vinou mých dvou utkání se zápalem plic stalo se ze mě churavé, příliš opatrované dítě, moje úzkostlivá maminka mě denně doprovázela do školy a ze školy a nutila mě nosit ostudnou pletenou pokrývku hlavy, jež vypadala jako maska pavoučího muže a měla mě uchránit před nastydnutím. Zbaven možnosti oddávat se klukovským dobrodružstvím, začal jsem o nich snít. Jednoho dne jsem takový sen hodil na papír,“ uvedl o svých začátcích.
Josef Škvorecký maturoval na gymnáziu v Náchodě v roce 1943. Poté byl totálně nasazen jako pomocný dělník v náchodské továrně Metallbauwerke Zimmermann und Schling a později v Novém Městě nad Metují, koncem války pak ještě v přádelně firmy Bartoň v Náchodě. Na univerzitu mohl nastoupit až po skončení války, kdy byly vysoké školy zase otevřeny. Nejprve krátce studoval na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze, pak v roce 1946 přestoupil na filozofickou fakultu – obor angličtina a filozofie, absolvoval v roce 1949. Na umístěnku působil jako učitel na středních školách v Broumově a Polici nad Metují a Vyšší sociální škole v Hořicích v Podkrkonoší. Roku 1951 získal doktorát a nastoupil dvouletou vojenskou službu.
Tu popsal v knize Tankový prapor. „Žádnou z knih, které jsem napsal jako mladý muž, tehdy nevyšla, až mnohem později. Tankový prapor musel počkat až do roku 1969, kdy jej francouzsky vydal Gallimard. V Československu otiskli jenom dvě kapitoly, a to s katastrofálními následky. V záchvatu vzteku vydal armádní politruk rozkaz, jímž se všem českým časopisům zakazovalo tisknout jakoukoliv satiru na kteroukoliv stránku armádního života. V roce Alexandra Dubčeka román vytiskli, ale přišli Rusové a sazbu zničili před vydáním. Český vyšel poprvé v roce 1971 - sedmnáct let poté, co jsem jej napsal v nakladatelství mé ženy, Sixty-Eight Publishers, Corp. v Torontu,“ konstatoval.
Největší malér literární dráhy
Jako první mu tak vyšli Zbabělci. „Největší malér mé literární dráhy přišel s publikováním Zbabělců. Ten román jsem napsal v letech 1948 - 49 a k vydání jsem jej nabídl až o deset let později. V něm jsem se pokusil napsat knihu magického realismu,“ vysvětlil. Příliš však nepočítal s tím, že tato kniha projde. „Proto první kniha, kterou jsem nabídl nakladatelství v roce 1956 poté, co se Stalin bezpečně proměnil v mrtvolu, byl Konec nylonového věku. Cenzoři román bystře zabavili a vydání zakázali jako pornografii, protože jsem v ní užil slovo ňadra pro ženská (vůbec ne obnažená) prsa. Když jsem cenzorce navrhl, že bych místo ňadra mohl použít kozy, neboť tak tomu říkají pracující, vyhodila mě z kanceláře.“
I proto ho velice překvapilo, když cenzura neměla námitky proti Zbabělcům, které nakladatelství nabídl v domnění, že po karambolu s pornografií nemá co ztratit. „Netušil jsem, že ten neuvěřitelný liberalismus tiskových dozorců způsobilo rozhodnutí stalinské frakce prezídia ústředního výboru strany použít mě jako nástroj pro zákulisní boj s liberální frakcí, jejíž akcie tehdy stoupaly. Potřebovali názorný příklad, kam by vedlo uvolnění cenzurní praxe: román, který by odpovídal jejich pojetí dekadentního naturalismu a redakčního individualismu.“
Jeho román se okamžitě stal terčem. „Po čtrnáct dní se dennodenně objevovaly recenze ve všech celostátních denících a časopisech, pak se hon přenesl do krajských a místních listů. Ředitel svazového nakladatelství Láďa Fikar dostal výpověď, zrovna tak šéfredaktor Víťa Kocourek a pět nebo šest dalších redaktorů. Novinář, který propašoval kladnou recenzi do Večerní Prahy, dostal rovněž padáka. Já ztratil redaktorské místo ve Světové literatuře.“
Po návratu z vojny roku 1953 nastoupil totiž Škvorecký jako redaktor angloamerické redakce Státního nakladatelství krásné literatury a umění (SNKLU, pozdější Odeon). V roce 1956 nastoupil jako redaktor dvouměsíčníku Světová literatura, v letech 1957–1958 jako zástupce šéfredaktora. Po politickém skandálu následujícím vydání jeho prvního románu Zbabělci roku 1958 musel redakci opustit, ale mohl se vrátit do angloamerického oddělení SNKLU. Téhož roku se oženil se svou přítelkyní Zdenou Salivarovou.
Když Zbabělce odsoudil i prezident Novotný, obával se Škvorecký, že skončí jako horník na uranu. Stalin už byl však šest let po smrti, a tak se místo toho stal známým spisovatelem. „Skandály vždycky patřily k nejlepším reklamním trikům. Když poslali policajty po knihkupectvích, aby zabavili neprodané výtisky, strážci zákona shledali, že všude mají vyprodáno. Ve skutečnosti podnikaví vedoucí výtisky skryli a později je prodávali za mnohonásobek úřední ceny,“ uvedl Škvorecký ve své vzpomínkové knize.
Později však v uvolňujících se šedesátých letech Zbabělci znovu vyšli. „Nakonec strana povolila nové vydání Zbabělců a já se oficiálně vydal na literární pouť. Román měl v několika letech asi čtyři vydání a dohromady se ho prodalo přes 100 tisíc výtisků. Stal jsem se úspěšným romanopiscem,“ uvedl spisovatel. Miloš Forman dokonce uvažoval o jejich zfilmování, ale přišla srpnová okupace v roce 1968 a po ní nastoupila normalizace. „V létě 1968 jsme napsali Milošem synopsi Zbabělců a román se měl natočit v létě 1969. Jenže přišli Rusové, Miloš odjel do Hollywoodu a já do Kanady,“ konstatoval Škvorecký.
Odchod do Kanady
„A tak jsme odešli, moje dobrá a půvabná žena a já, a usadili jsme se v Torontu, v provincii ontarijské, v Kanadě. Moje celoživotní oddanost mistrům americké prózy se mi vyplatila. Dostal jsem místo jako profesor americké literatury na torontské univerzitě. Moje žena založila a tvrdou prací a vytrvalostí vybudovala nakladatelství Sixty-Eight Publisher, Corp. Navíc k tomuto těžce představitelnému pracovnímu zatížení napsala dvě úspěšné prózy, Honzlovou a Nebe, peklo, ráj, a stala se miláčkem Čechů a Slováků v exilu i mnohých lidí v Československu. I já jsem pokračoval v krasojízdě dál a dokázal jsem za dvacet let v Kanadě napsat a vydat více knih než za pětadvacet let tvůrčího života ve staré vlasti,“ objasnil ve své knize.
Klíčovou postavou jeho už od Zbabělců je Danny Smiřický. Setkáváme se s ním v románu Prima sezóna (Toronto 1975, Československo 1990), kde Škvorecký popisuje život gymnaziálních studentů za okupace Československa na maloměstě, Danny Smiřický k nám promlouvá i z románu Konec nylonového věku (1967), kde se Škvorecký vrací do poúnorových dní roku 1948, Danny Smiřický je i titulní postavou románu Tankový prapor (Toronto 1971, Československo 1990), satirického pohledu na vojenský výcvik v Československu padesátých let 20. století. V románu Příběh inženýra lidských duší (Toronto 1977, Československo 1992) je pak zachycen Dannyho (Škvoreckého) život od mládí až po dobu exilu.
S rokem 1968 se Škvorecký vypořádal románem Mirákl, který vyšel v Torontu v roce 1972. „Částečně se opakovala situace se Zbabělci, tentokrát uraženými nebyli činovníci komunistického režimu, ale aktéři pokusu o reformy. Vypravěčem je opět Danny Smiřický, jenž popisuje hektické měsíce obrodného procesu spíš jako kolektivní šílenství, který nemůže skončit dobře. Stejně jako v případě Kostelce, tedy Náchoda, se řada lidí poznala. Tentokrát ale nešlo o občany malého města, ale známé osobnosti plně namočené do tehdejšího celostátního dění,“ popsal Jan Kučera v Orientaci LN.
Ve své tvorbě věnoval Josef Škvorecký velký prostor detektivnímu žánru, je autorem souborů detektivních povídek Smutek poručíka Borůvky (1966) a Hříchy pro pátera Knoxe (Toronto 1973, Československo 1991), postava poručíka Borůvky se pak objevuje i v románech Konec poručíka Borůvky (Toronto 1981, Československo 1992) a Návrat poručíka Borůvky (Toronto 1981, Československo 1992). Známý je též Škvoreckého teoretický „návod“ na psaní detektivního žánru, nazvaný Nápady čtenáře detektivek (1965). Mnoho Škvoreckého próz je zfilmováno, např. Tankový prapor (1991), z televizních adaptací Škvoreckého prací lze pak jmenovat např. seriály Prima sezóna či Hříchy pro pátera Knoxe.
Vyznamenání i temné stíny
V roce 1990 obdržel Josef Škvorecký spolu s manželkou Řád Bílého lva III. třídy. Později se však objevily i temné stíny, jak je v Česku u slavných osobností zvykem - viz třeba Milan Kundera. Když se Kundera přihlásil k překladu knihy Warrena Millera Prezydent Krodadýlů, protože původně autorství pokryl překladatel a Škvoreckého přítel Jan Zábrana (zemřel v roce 1984), vypukla polemika, že si autorství připisuje neprávem. Jako silný argument mohl Škvorecký použít fakt, že společně se Zábranou napsal tři detektivky, když publikovat nemohl. Podepsané byli jen Zábranou. Jde o vraždu pro štěstí, Vraždu se zárukou a Vraždu v zastoupení.
„Vražda se zárukou vyšla v několika vydáních, dvakrát dokonce za Husákovy republiky v roce 1983 a 1989, takže jsem patrně jediný exilový autor, jemuž v osmdesátých letech vyšla kniha v Praze. A mohu to dokázat - první písmena prvních vět řady kapitol v tom nekonečném detektivním vyprávění tvoří akrostich Škvorecký et Zábrana fecerunt ioculum, neboli Škvorecký a Zábrana spáchali tento žertík,“ uvedl ve vzpomínkové knize Škvorecký.
O detektivkách také napsal: „Detektivky možná nejsou zrovna umění, ale jsou zatraceně těžké řemeslo. Jednu jistotu mi však moje detektivky daly. V Československu byly jak ty napsané pod vypůjčeným, tak ty pod vlastním jménem velmi oblíbené.“
Samotný překlad Prezydenta Krokadýlů měl problémy v Československu už na začátku a jeho schválení trvalo dva roky. „Na jedné straně líčil jednu z nejtemnějších stránek Ameriky - zničený svět černošské metropole. Na druhé straně zachycoval život v té metropoli bez vynechávek. Postavy mluvily, jak se v Harlemu mluví, což rozhodně nebyl jazyk socialistického realismu, dělaly věci jaké tam lidé dělají, to jest chlastaly, kouřily marihuanu a prostituovaly se i na homosexuálním trhu. Jak jsem se později dozvěděl, autor byl komunistický poputčík nejradikálnějšího druhu, ale to jen zvýšilo pikantnost událostí, jež následovaly,“ vylíčil Švorecký.
„Román jsem formálně zadal Honzovi Zábranovi, ale přeložil jsem jej sám. Nechtěl jsem ohrozit už tak riskantní podnik svým podpisem. Potom jsem formálně „zredigoval“ údajně Zábranův text a následně odnesl sekretářce nakladatelství, jejíž povinností bylo dát štempl a poslat jej do tiskárny. Naneštěstí ta dáma byla z rodu lidských bytostí, pro něž jediným smyslem života je dělat maléry jiným lidem. Jejímu orlímu zraku neušlo, že jsem byl blízkým přítelem jedné nájemnice v jejím činžáku, kterou zatkli jako francouzskou špionku. Byla také sčetlá v kritické literatuře o Zbabělcích. Věděla proto, že jsem naturalista a formalista, titoista a hitlerovec, trockista a fašista, nemrava a katolík, dekadent, rasista a filozionista, a hluboce pochybovala jak o mém literárním vkusu, tak o upřímnosti mých redaktorských projektů. Sotva jsem od ní z kanceláře vypadl, otevřela rukopis a vzápětí našla na jedné stránce pět nemravných slov. Zalistovala dál a objevila popis lidské soulože. Další listování odhalilo homosexuální styk. To stačilo. Naplněna třídní nenávistí, běžela k šéfredaktorovi,“ popisoval Škvorecký.
„Tenhle bývalý surrealista byl skutečně chlapec z dělnické třídy, a proto slušný člověk, ale z toho monstra v sukních měl strach stejně jako všichni ostatní. Třebaže byl v nakladatelství šéfem, ona byla předsedkyně závodní stranické organizace. Udělala scénu, takže chudák šéf místo do tiskárny poslal rukopis na kulturní oddělení ústředního výboru strany. Záležitost se rychle vyvinula v kapitální skandál. Aféra se vlekla dva roky, zasedalo se kvůli ní mnohokrát na nejrůznějších úrovních moci. Nakonec, po konzultaci s americkými soudruhy, kulturní oddělení rozhodlo, že sprosťácký román se vydá v omezeném vydání několika set výtisků, nikoliv pro veřejnost, nýbrž se bude distribuovat mezi důvěryhodnými „literárními a pedagogickými pracovníky“. Tito pracovníci měli pochopitelně nedůvěryhodné syny a dcery. Prezydent Krokadýlů se tak brzy stal šlágrem pražské intelektuální sezony.“
Nejhorší však přišlo až po polemikách o autorství. Petr Cibulka vydal své seznamy agentů Statní bezpečnosti. Byla v nich i Zdena Salivarová. Škvoreckého manželka, bez jejíhož obrovského pracovního nasazení by nikdy nevyšlo mnoho českých a slovenských knih v torontském nakladatelství. Salivarová se proti zařazení mezi vědomé spolupracovníky StB bránila soudně a soud vyhrála. Škvorecký ženu pochopitelně hájil, a to i v detektivce z roku 1996, kde Cibulka vystupuje jako fanatický antikomunista Mrkvička.
V roce 1999 dostává Škvorecký Státní cenu za literaturu, v roce 2004 Cenu Jaroslava Seiferta za celoživotní literární dílo. Zemřel v 87 letech 3. ledna 2012 v Torontu.
Zdroj:
autor Josef Škvorecký - Databáze knih
Josef Škvorecký - Příběh neúspěšného saxofonisty
Stovka Dannyho Smiřického - MFD - Příloha Orientace LN
