Článek
Neexistuje žádný únik, žádná brána, která by vedla ven z labyrintu spleteného z krve a slz už dávno před mým narozením. Říkají, že si každý buduje svou cestu sám. Jaký to krutý vtip, když už se narodíte na dálnici do pekla s palivem v podobě dvou lidí, kteří měli být vaším domovem.
Můj otec, ten měkký zbabělec, byl spleteninou strachu a nerozhodnosti. Místo, aby se postavil matce, která ho užírala zaživa, se schovával za pláštěm mlčení a pasivity. Jeho mlčení mi nasadilo na ramena neviditelné závaží, které mě nutí sklánět hlavu před každou autoritou a hledat v každém pohledu souhlas. Jeho zbabělost nebyla aktivním zlem, ale spíše absencí dobra, prázdným prostorem, který zaplnil matčin jed. Byl to muž, který mi odkázal jen pochybnosti a tichý křik, který mi zněl v hlavě vždy, když jsem se měl za něco postavit.
A matka? Ta neukojená hydra. Její nenávist nebyla namířena jen proti otci, ale proti všemu, co mělo šanci na štěstí, jen proto, že ho sama nikdy neměla. Její slova, ostrá jako střepy, se zaryla hluboko do mé duše. I po smrti mě sytí svým jedem. Nenasytná a krutá, zanechala po sobě jen popel, který se mi s každým nadechnutím dostává do plic. Nechtěla, abych byl šťastný, chtěla, aby mi bylo stejně, jako jí.
Dnes jsou oba pryč, ale jejich dědictví zůstává. Zrada pasivního a jed toho nenasyceného se staly mými společníky. Jsou to dva stíny, které se honí ve mně. Když se snažím být silný, otec mi šeptá o nebezpečí. Když se snažím být šťastný, matka se posmívá, že si to nezasloužím. Můj osud není o tom, že se jich nemůžu zbavit, ale o tom, že se jich nemůžu zbavit uvnitř sebe. Jsou ve mně, v každém rozhodnutí a v každém selhání.
Není kam jít, není jak utéct. Nejsou to vnější okovy, ale ty, které jsem si na sebe nasadil, aniž bych si uvědomil, že je to právě jejich odkaz. Nejedná se o život bez možnosti, ale o život v neustálém rozporu. O život, ve kterém mrtví pořád žijí a pohřbili mě zaživa. A já nemám sílu kopat.
