Článek
Jenže jak člověku táhne na šedesát pět, dojde mu, že to není svoboda, ale jen draze zaplacené pozadí. Všechny ty kavárny, kde vám dvacetiletý mladík s úsměvem prodá předraženou obarvenou vodu, i ten věčný hluk, co vám neustále něco cpe do hlavy.
A tak přišel střih. Balení krabic, odjezd z metropole a přistání na Vysočině. V městečku, kde je vzduch sice čistší, ale lidé mají o to ostřejší zrak.
Tady neexistuje splynout s davem, protože žádný dav není. První týden jste zjevení. Proč sem šel? Co provedl? Utíká před exekucí, nebo před ženskou? Místní mikrosvět má své vlastní, po staletí zaběhlé algoritmy. Zaznamenají každý váš pohyb, aniž by k tomu potřebovali kamerový systém. Vědí, v kolik chodíte pro chleba, a když tři dny nevytáhnete paty z domu, už se za závěsem vedlejšího okna spřádají hypotézy o vaší náhlé smrti.
Je to zvláštní druh samoty. Ve městě je člověk sám mezi všemi, tady je sám před všemi.
Na jedné straně ten absolutní luxus: ticho, ve kterém večer konečně slyšíte vlastní myšlenky (nebo alespoň praskání podlahy). Žádné sirény, žádné tlumené dunění sousedova subwooferu přes zeď. Na straně druhé konfrontace s realitou, kde se čas neměří na milisekundy optického kabelu, ale na roční období a otvírací dobu jediného pořádného koloniálu na náměstí.
Procházka po náměstí už není anonymním průchodem kulisami, ale tichým defilé. Vy neříkáte nic, ale váš kabát, váš krok a váš původ z Prahy mluví za vás. Jste prvek, který narušil místní ekosystém – ani nepřítel, ani přítel, prostě úkaz.
Přežít takové přesídlení vyžaduje dvě věci: mít rád svůj vlastní klid a pěstovat si lehký, cynický odstup od sebe i od svého okolí. Protože jestli si člověk myslel, že na maloměstě uteče před světem, pletl se. Jen vyměnil obří, neosobní divadlo za komorní scénu, kde je – ať chce nebo nechce – v jedné z hlavních rolí.
