Článek
Auto používám hlavně na nákupy a při rozvážení dětí do kroužků. Je to velká úspora času, bez něj by to v tuhle chvíli nešlo. Bohužel jsem za volantem příliš slušná a nemám závodnickou průpravu.
V jedné z pražských částí týden co týden vozím děti do kroužků. Naše trasa vede i přes místa, kde je silnice zúžená řadou parkujících aut. Takže buď tam v jednom směru auto pohodlně projede, nebo je potřeba se natlačit až na obrubník, případně co nejtěsněji k parkujícím autům, aby projelo zároveň i auto v opačném směru. Maximální rychlost 30. Do toho přechody i děti vbíhající do vozovky, protože se jede kolem školy. Samá značka dej přednost. Takže touto částí jezdím opravdu pomalu a nejsem naštěstí zdaleka sama. Ovšem často se zde vyskytují velká drahá auta, která 30 rozhodně nejedou a využívají síly svého motoru k tomu, aby z vedlejší cesty rychle vyjely na hlavní a byly tam dřív než auto, co po té hlavní jede.
Často na mě troubí auta, protože na to nešlápnu a nechám auto na hlavní projet přede mnou. Často na mě troubí na kruhovém objezdu, když dávám přednost autu, které už na kruháči jede. Že mě předjíždí bez blinkru a bez blinkru i přede mě vjedou do pruhu, to už jsem si taky zvykla. Pak člověk neví, jestli na něj zatroubí auto vpředu nebo vzadu. Jednomu totiž vjedete do cesty a druhého vytočí, že jste tam nevjeli.
Každopádně to, co se mě stalo na světelné křižovatce, to jsem nikdy neviděla ani na internetu.
Agresor v modré Škodovce
Jako obvykle jsem jela úzkými uličkami s maximální povolenou rychlostí 30. Asi dvakrát jsem pouštěla chodce. Za mnou jela modrá Škodovka, řeka bych Karoq nebo Kamiq. Už cestou jsou si všimla, že mi ta Škodovka výrazně „sedí na kufru“ a že pro něj je 30 prostě pomalu. Předjet tam opravdu nebylo možné. Třikrát jsme z vedlejší silnice jeli na hlavní a já se pokaždé dobře rozhlížím, tudíž někoho jsem velmi zdržovala. Dojeli jsme do kritického bodu, kdy jsem pomalu dojela na křižovatku, kde sice svítila zelená, ale přede mnou stála další dvě auta. Byl provoz a další projíždějící auta blokovala hlavní silnici, na kterou jsme najížděli. Když to šlo, pomalu jsem se rozjela do křižovatky a těsně přede mnou prosvištělo bez blinkru auto do mého pruhu. Šlápla jsem na brzdu jinak bych do něj vrazila. Rozhlédla se a teprve pak jela pomalu dál. A během mého rozjíždění začala najednou modrá Škodovka za mnou zběsile troubit, ale strašně a dlouho. Děti se mě ptaly, co se děje? Nevěděla jsem. Vyjela jsem na hlavní a modrá Škodovka projela v těsné blízkosti za mnou. (Zpětně jsem přemýšlela, co se stalo, ale asi mu na semaforu naskočila oranžová ve chvíli, kdy já musela zabrzdit. Takže kvůli mě by tam měl stát další červenou a tu představu zřejmě řidič psychicky neunesl.) Pak už jsem jen slyšela, jak vzadu řve motor, po pravé straně přes širokou krajnici mě Škodovka předjela a staženým okýnkem na mě její řidič sprostě nadával a ukazoval na mě prostředníček. To už jsem věděla, že je to magor a že je třeba si ho hlídat. Byl to chlap, tak kolem 30-40 let. Pak najednou přejel z krajnice bez blinkru před mě a přejel až do třetího pruhu, prostě „krosnul“ přes dva pruhy. Jet tam auto, nebo já šlápnout na plyn, tak se vybourá, jel jak šílenec. Během chvilky jsme přijeli na další křižovatku a protože jsem přejela o pruh vlevo, ocitli jsme se s agresorem vedle sebe, on na odbočovací pruh, já rovně. V tu chvíli si on znovu stáhl okénko a začal zase sprostě nadávat, byl rudý vzteky, řval, že byl slyšet i přes moje zavřená okna a puštěné rádio. Když jsem ho ignorovala, začal po mě házet odpadky skrz okénko - postřehla jsem kelímek. Bylo mi jasné, že to je psychicky nemocný člověk a rozhodně by neměl vlastnit řidičský průkaz. Moje ignorace a rozhození rukama s širokým úsměvem k němu ho vytočil tak, že snad začal vystupovat z auta. Naštěstí padla zelená a já vystřelila velmi rychle z křižovatky pryč. Opravdu jsem se bála, že mě a děti v autě napadne (dveře sice zamčené, ale hrozný pocit. Nebyla bych určitě první případ takových agresorů za volantem. Velmi mě mrzí, že nemám palubní kameru, i když na ní by byl vidět maximálně ten přejezd přes 2 pruhy. SPZ jsem vůbec nezachytila, jen značku a barvu vozu, seběhlo se to strašně rychle. Vzkázala bych mu jediné: Navštivte psychiatra dřív, než svým chováním někoho zabijete.
Potom jsem dětem musela dlouze vysvětlovat, že takové chování není v pořádku a že je to velmi nebezpečné. Ten člověk může někoho zabít nejen za volantem, ale klidně i na ulici. Absolutně nezvládá svoje emoce. Možná ho i rozčílilo moje auto, nové s červenou metalickou barvou, vypadá asi luxusně a silně. Ale je to jen 1,5 benzín. Pravda je, že s Fabií na mě takhle netroubili, a to styl řízení mám stejný. Asi závist v kombinaci s psychickou poruchou.
Od té doby, když děti vidí z okénka modrou Škodovku, hned křičí: „Mami, pozor, tam je zase ten blázen, co po tobě házel kelímek!“ Jezděte opatrně a s trochou ohledu. Lepší o 5 minut později než o 30 let dříve.
