Článek
Nic není náhoda
Nedávno jsem měla možnost shlédnout několik programů pro třídy na základních školách. Programy se týkaly prevence rizikového chování. Primárně se sice zabývaly jinými otázkami, ale myslím že mnohé dovedly i k dalšímu zamyšlení. Lektoři se v každé ze tříd ptali dětí, jestli mají někoho, komu se můžou s čímkoli svěřit. Obvykle všichni žáci se měli komu svěřit. Ovšem když došlo na doplňující otázky, zda je jejich „vrba“ dospělý člověk a zda je to někdo z rodičů, tak v takovém případě to byl možná jeden žák ze třídy. Jeden žák se svěřuje či se může svěřit někomu ze svých rodičů. To je alarmující. A nejhorší bylo, že toto se odehrávalo napříč všemi třídami, ne jen jako výjimka. 8. a 9. ročníky ZŠ.
V souvislosti s průzkumem „Šetření rizikového chování a duševního zdraví žáků 2. stupně ZŠ a SŠ v Praze“ (Duševní zdraví dětí v Praze se nelepší. Rostou problémy spojené s nadměrným užíváním digitálních technologií - Praha - MHMP), který hovoří o vysoké míře příznaků úzkosti, deprese a nízkém wellbeingu, je takové zjištění o to horší. Souvislost s tímto jevem bezpochyby existuje.
Dále přišlo při programech na řadu i dotazování, proč se žáci nechtějí nebo se nemohou svěřit vlastním rodičům. Hlavně se zmiňovalo několik důvodů:
a) nechci, aby na mě rodiče hned křičeli, hned se naštvou, nedá se jim nic říct
b) nemají čas si se mnou promluvit
c) stydím se
Na žácích bylo znát, že mnozí by se rádi svěřili rodičům. Ať už s nějakým problémem, průšvihem, radou nebo jen potřebou otevřeně se vypovídat. Jako rodiče mě velmi zasáhlo, když jsem vyřčené slyšela. Povinně bych naordinovala každému rodiči, aby mohl slyšet a vidět to samé.
Je pochopitelné, že každý rodič bude v první chvíli naštvaný, když se dozví o nějakém průšvihu. Ať už od dítěte samotného či z jiného zdroje. Ale jsem přesvědčena, že každý rodič má své dítě natolik rád, že dokáže přijmout cokoli a bude mít zájem dítěti pomoci, podpořit ho. Nebo by v každém případě měl mít. Koneckonců v každém dítěti je kus rodiče, ať už povahově nebo v kontextu rodinné kultury. A je to právě rodič, kdo dokáže dítě nejlépe pochopit, vcítit se do jeho pocitů i strachu. A je to právě rodič, kdo by měl podat pomocnou ruku v první řadě.
I já jsem se zamyslela nad svými reakcemi a ráda jsem si vyposlechla, jak takové situace řešit. Zkuste si tipy přečíst. Jednou se určitě budou hodit každému, ať už dítěti nebo dospělému.
Jak začít rozhovor s (naštvaným) rodičem? Rady a tipy
1) Asi úplně nejlepší je začít komunikaci s rodičem např. slovy: „Mami, potřebuju ti něco říct, ale bojím se, že na mě budeš křičet.“; „Tati, mám problém, když ti ho řeknu, slib mi, že na mě nezačneš křičet.“ Úplně nejlepší je hned v začátku sdělit svoje obavy, pocity, strach, nejistotu, lítost… zkrátka to, co dítě v tu chvíli cítí.
2) Problém nebo špatnou zprávu je také vhodné řešit na „neutrální“ půdě, kde rodiče nebudou moci tolik projevit vztek či přímo řev - typicky např. v kavárně, restauraci, zkrátka za přítomnosti dalších osob.
3) Pokud se dítě bojí prvotního prudkého naštvání rodiče, může zkusit mu špatnou zprávu nejprve zavolat nebo napsat ve zprávě. Rodič si největší vztek odbude a až za nějaký čas dítě dorazí domů, bude už emoce mírnější.
4) Pokud rodič po žádosti o rozhovor odpoví, že teď nemá čas, respektujte to. Domluvte se na později či na zítřek. Dospělí často opravdu jsou zaneprázdnění a nemohou okamžitě se vším přestat, ale určitě si čas pro své dítě najdou.
5) Je možné taky požádat třeba kamaráda/kamarádku, aby při sdělování špatné zprávy rodiči byli u toho. Opět to pomůže zmírnit prvotní vztek dospělého a navíc dobrý kamarád je i psychická podpora. Případně může třeba komunikaci s rodičem začít kamarád: „Tady Honza vám chce něco říct, má nějaký problém.“; „Jana by se vám chtěla s něčím svěřit…“ apod. Často je nejtěžší začátek rozhovoru.
Jak (ne)reagovat na průšvih či problém mého dítěte?
1) Vztek a naštvání je úplně pochopitelná reakce. Ale je potřeba dítě vyslechnout a ne hned začít křičet. Opět je nejlepší vyjádřit své aktuální pocity, např. „Naštval jsi mě, zlobím se, promluvíme si o tom zítra, ať na tebe teď nekřičím.“ Není potřeba řešit to v emocích hned. Vyslechněte si dítě, vybijte si svůj vztek na něčem jiném - třeba na boxovacím pytli - a pak řešte problém s dítětem v klidu.
2) Často jsou rodiče naštvaní, proč dítě problémy před nimi skrývá a neřekne je narovinu. Zkuste si s dítěte někdy promluvit a začít rozhovor sami: „Nemáš nějaký problém?“; „Nechceš mi něco říct?“; „Jsem tu pro tebe, poslouchám tě.“; „Můžu ti nějak pomoct?“
3) Je potřeba dítěti za jeho otevřenost poděkovat. I když jste naštvaní. Pak vám teprve dítě začne důvěřovat. Ví, že něco provedlo, ale našlo odvahu to řešit i za cenu toho, že bude následovat nějaký trest. „Jsem hodně naštvaný, ale jsem rád, že jsi mi o problému řekl.“; „Jsem hrozně naštvaná, udělala jsi chybu, ale určitě najdeme způsob, jak to napravit.“
Často zapomínáme na to, že psychická nepohoda je daleko horší než např. zákaz telefonu nebo televize. Nejhorší je mlčení. Míjení se a tváření se, že problémy neexistují. Všechny problémy mají svá řešení, i když to rozhodně nemusí být příjemné. Ono někdy i samotné vypovídání se a sdílení pomůže od toho nejtěžšího.
Zkrátka, děti, mluvte se svými rodiči. Vždycky to jde. Zkuste to třeba na víckrát, nedejte se odradit prvotní reakcí, odmítnutím, řevem apod. Rodiče vám chtějí pomoct, i když to často může vypadat, že ne.
Rodiče, vyslechněte si děti. Udělejte si na ně čas. Někdy stačí jen poslouchat. Nic není tak horké, jak se na první pohled zdá. Všechno se dá řešit.
Text je shrnutím vlastního pozorování.
