Článek
Není to tak dávno, co se mi pětileté dítě stále nemohlo dostat z „nachlazení“. První týden to byl lehký kašel. Vždy po ránu a pak těsně před spaním nebo v noci. Nasadila jsem klasické sirupy, inhalace Vincentky a teplý čaj. Ale ani po týdnu se nic moc nezměnilo
Druhý týden jsem už navštívila lékaře, kašel začal přetrvávat i přes den. První otázka zněla, jestli jsme dělali test na covid. Ano, negativní. Dostala jsem doporučení - ne recept - na další sirupy a spreje do nosu. Žádná rýma, jen lehčí teplota a kašel. Přijďte za týden, to už bude určitě pryč. Upozornila jsem, že ve školce řádí streptokok a že už v uplynulém čtvrt roce jsme přece měli 2× na to antibiotika. Ne, krk má úplně čistý. (pozn. Stejně jako tehdy při streptokokové angíně…)
Třetí týden už syn kašlal opravdu hodně. Nic se nelepšilo, ba naopak. Začal si stěžovat na bolest v krku. Opět jsem s ním navštívila lékaře. Stále máme užívat doporučené sirupy, dokonce jsme dostali jeden nový na recept na roztažení průdušek. Na pohled krk jen mírně zarudlý, na poslech úplně čistý. Říkala jsem, že ten kašel už je opravdu velký a trvá třetí týden, jestli by nebylo na místě nějaké vyšetření, test? Odpověď byla ne, není potřeba. Čekáme na teplejší počasí, kašlou všichni.
Čtvrtý týden, kdy kašlal stále stejně, ne-li opět víc, už jsem to nevydržela a vzala syna rovnou na ORL. Vybrala jsem ordinaci, kde avizovali, že je možno přijít bez objednání i bez žádanky. Doktorka mě nevítala právě s otevřenou náručí: „Co potřebujete? Kašle? A kde máte žádanku? Proč nejdete k dětské? Tam už jste byli, no tak co chcete tady?“ Nakonec tedy přece jen se mu podívala alespoň do krku. „Mandle je větší. Víc nevidím. Berte sirupy, co čekáte v tomhle počasí, kašlou všichni.“ Uprosila jsem nakonec, aby mu udělala alespoň výtěr, protože syn strašně kašle, kolikrát už se z toho i těžko nadechoval. Tak teda, že ať se uklidním, tak mu výtěr vezme, ale nic tam nebude. Krk jen mírně zarudlý.
Po pár dnech jsem volala na výsledky. Z ORL mi řekli, že tam má v krku pozitivního streptokoka. Pomyslela jsem si, že už to tedy budou 3× antibiotika, jestli by nebyl lepší píchaný penicilin, když se mu to tak vrací. Do telefonu mi však doktorka řekla, že žádná antibiotika nenapíše, že není důvod. Syn je prý jen bezpříznakový přenašeč, silný kašel není známkou streptokoka. Ať si antibiotika napíše jeho praktická, jestli se jí to zdá nutné. Musela jsem tedy běžet pro zprávu a pro výsledky a s tím k praktickému dětskému lékaři. Ouha, náš lékař tam týden není, je za něj záskok. Zajela jsem tedy i s kašlajícím synem k záskoku a předala papír z ORL. Zastupující doktorka se divila, co tam chci. „Antibiotika, má pozitivního streptokoka, už 4 týdny je doma, nelepší se to.“ Doktorka jen protočila oči, proč jdu za dalším lékařem, když první neměl důvod léky napsat. Zkrátím to, nechtěla mu předepsat nic, natož antibiotika. Doktorka z ORL antibiotika nenapsala a že to tedy není nic vážného. Syn se začal v ordinaci dusit kašlem. Doktorka najednou ustupovala stranou, že tady je vysoce nakažlivý streptokok, hlavně nesundávat roušku z úst a ustoupit do rohu čekárny. A když teda tak naléhám, tak ni napsala žádanku na píchaný penicilin - s poznámkou na žádost matky.
Jeli jsme s žádankou do nemocnice. V ambulanci se sestry divily, co tam dělám s žádankou na penicilin? Nechali nás 2 hodiny čekat na pohotovosti. Pak přišel mladý lékař, podíval se na syna, který se opět dusil kašlem a řekl ne. Penicilin nepotřebuje. Ani píchaný, ani jiný. Krk má jen mírně zarudlý. Dávejte dál sirupy a teplý čaj. Málem jsem se při tom zhroutila, protože celý den jsem lítala po doktorech s dítětem, kterému dobře rozhodně nebylo a nikoho to nezajímalo. Nakonec nás doktor nechal čekat ještě další hodinu, aby se teda na něj podívala ještě pediatrička. Ta se usmála od ucha k uchu, že to nich není, až se oteplí, tak kašlat přestane. Už jsem se nezmohla na odpor, večer jsme se konečně dostali domů.
V pátém týdnu syn začal z ničeho nic strašně brečet, že ho bolí ucho. Slzy mu tekly, ječel, jak když ho na nože berou. Po chvíli se uklidnil, ale pak začal zase strašně brečet. Jela jsem na pohotovost. V autě střídavě brečel a zase se po chvíli uklidňoval, že už nebolí. Byla to jedna z nejhorších cest, co jsem zažila. Na pohotovosti mu ucho píchli, že bylo hodně vyboulené. Za týden na kontrolu na ORL. Žádné léky, nic.
Teprve po další kontrole na jiném ORL, po 6 týdnech kašle, bolesti a teplot se syn dočkal antibiotik. Dle lékaře tam měl zánět jako hrom. A najednou bylo po kašli, po dušení, po bolesti. Chudák se trápil 6 týdnů, než dostal lék, který mu zabral. A já byla za hysterku, která chce antibiotika pro nic za nic.
