Článek
Čekačky na vyšetření
Jestli máte dítě, asi by nebylo od věci si „pro sichr“ rezervovat termín návštěvy pedagogicko-psychologické poradny či rovnou u dětského psychologa teď. Pokud totiž náhodou budete někdy chtít, nebo spíš potřebovat tyto služby využít, čekací lhůty na objednání jsou třeba i šest měsíců. Pozor, čekaní jen na objednávku, ne na termín. Samotná návštěva tak může proběhnout třeba i za rok od doby, kdy si poprvé zavoláte. To se většinou stane u těch dobrých psychologů. Na ty „ostatní“ si tak dlouho nepočkáte, ale vyšetření pak podle toho taky vypadá.
Soukromé poradny? Tak ty jsou na tom právě nejhůř. A ještě si pořádně připlatíte. Poplatek za zapsání do evidence i 4000,- a to jste si právě zaplatili jen „Dobrý den“. Platba za vyšetření ještě bude následovat extra.
Máte dětského psychologa? A mohla bych ho vidět?
Sehnat dětského psychologa, to je horší, než sehnat dětského zubaře. Nejsou. Prostě nikde nejsou. A nejsou ani ve škole. A psychické zdraví dětí je šílené. Že má dítě podezření na dys poruchy a nosí ze školy trojky a čtyřky, to je ještě únosné. Než se dostane do poradny, tak holt bude nosit mizerné známky. V lepším případě mu učitel pomůže i bez papíru, v horším mu bude nadávat a přidávat domácí práce. Do poradny se s trochou štěstí dá dostat i za půl roku. To nejde o život, takže nejde o nic. Ale když se vám doma dítě sebepoškozuje, nejí, nespí a vy hledáte psychologa, tak jde o život. Čekat v tomhle případě půl roku je skutečně o život.
Zameťte si před vlastním prahem
Kdo je viníkem takového stavu? Těch bude víc. V první řadě telefony, tablety, internet. Viděli jste někdy, na jaká videa se dívají děti na Youtube? Viděli jste někdy, na co se puberťáci dívají na Tik Tok? Jestli ne, tak se podívejte. A pochopíte, proč jsou na tom psychicky tak, jak jsou. Pak se běžte podívat do zrcadla a uvidíte, na kom v nemalé míře leží vina. Ano, na nás dospělých.
My sami jsme otroci internetu a sociálních sítí. Ale ty děti v tom jedou od malička. Chyběl někomu z nás jako dítěti internet, potřebovali jsme ho k životu? Ne.
Jsme schopní si v restauraci objednat u živého číšníka jídlo. Jsme schopni používat papírové mapy, papírové jízdní řády, umíme hledat ve slovnících. Mladá generace už prakticky ne. Když slíbím, že někde budu, tak tam budu. Ne, že 5 minut po napíšu komukoli do kapsy zprávu, že „Sorry, ale fakt se mi dneska nikam nechce“.
Měli jsme snad někdy my krizi identity a pochybovali o svém pohlaví? No nikdy. Ale na sociálních sítích se pomalu už nic jiného neřeší.
Kam jsme to dobudovali víme všichni, ale jak z toho ven…?
