Článek
Mezi dětmi a dospívajícími řádí doslova epidemie psychických onemocnění. Školy se stále častěji potýkají s žáky, kteří po covidu nebyli schopní opět nastoupit do kolektivu a do běžného způsobu sociální interakce. Neustále řeší různé druhy psychických projevů - sebepoškozování, poruchy příjmu potravy, závislosti apod. Rodiče často nejen, že si problémů nevšimnou, ale často je i zlehčují. V některých případech pak mohou i rodiče sami, ať už vědomě či nevědomě, psychickou nepohodu dětí ještě prohlubovat.
Těžká doba nebo generace sněhových vloček?
Obvykle při hledání příčin těchto stavů se do střetu dostávají dvě teorie - jedna hovoří o velmi složité a těžké době, která jednu generaci zasáhla v tom nejcitlivějším věku a není to vina oné generace. Je to prostě složitá doba (covid, války, nejistota apod.) Druhá teorie hovoří o zhýčkaných dětech, které nic nevydrží a i před zcela nepatrným problém se psychicky složí.
Pravdou je, že doba před rokem 2000 byla zkrátka jiná. Internet byl dalo by se říci v plenkách, sociální sítě neexistovaly, mobilní telefony běžná populace neměla, informace se hledaly zásadně v knížkách, novinách či časopisech, televize obvykle měla 4 programy a vysílání se nedalo zastavovat a pouštět na přání. Velký úspěch zato slavily VHS kazety, pásky či CD.
Jedinou možností jakéhokoli kontaktu byl buď kontakt osobní nebo telefonický (rozhovor). Nebylo možné si nechat dovážet jídlo, objednávat ho 24/7 na dálku, nebylo možné poslat 10 minut před domluvenou schůzkou zprávu, že nedorazíte. Nebylo možné se přímému kontaktu vyhnout a nebylo možné vše vyřizovat z pohodlí pokojíku. Informace se vyhledávaly v knihovnách, v knihách a to za použití čtení.
Ano, doba byla rozhodně jiná. Pomalejší, systematičtější, jistější.
Na druhou stranu - individualita každého dítěte nebyla samozřejmostí a děti byly nuceny se přizpůsobovat celku, kolektivu, řádům a pravidlům. Z takových pravidel často neexistovaly výjimky. Pro nikoho. (Nehodnotím, jestli to bylo lepší nebo horší než teď.) Děti byly záměrně a systematicky od mala vystavováni drobným stresům (jesle, školkové besídky, Mikuláš s čertem apod.) Rodiče nebyli neustále v dosahu a nesnesli na povel modré z nebe. Existoval pevný řád a jasná pravidla. Při jejich porušení následovaly jasné tresty a omluva z nich nebyla pro nikoho.
Ano, děti bývaly méně obletované a opečovávané a rozhodně samostatnější.
Kde hledat příčinu, kde hledat viníka?
Takže co je příčinou současného žalostného stavu dětí a dospívajících? Doba nebo děti samotné? To je podobné jako rozhodovat o tom, jestli bylo dřív vejce nebo slepice. Jednoznačná odpověď neexistuje.
Bez viny není ani doba, ani děti. Současná doba z nás vše vytváří lenochy, kteří místo aby používali vlastní hlavu a rozum, tak si nechají vše vyřešit internetem. To, jak nás hodnotí ostatní je pro nás důležitější než to, že věříme ve vlastní dovednosti a schopnosti a dovedeme si obhájit svoje vlastní rozhodnutí. Jsme bezhraniční. Nic není nemožné a osobní pohodlí jednotlivce stojí nad všemi řády a předpisy. Děti mají rodiči umetenou cestičku a při prvním problému, který obvykle přichází na základních školách, se zhroutí jak domeček z karet. Proč? Protože se nikdy nemusely přemáhat a nemusely vystupovat ze své komfortní zóny. A u náctiletých takový první střet s realitou může být opravdu velmi bolestivý. A může být i prapůvodcem pozdějších psychických problémů.
Kurátoři pro mládež - mistři mnoha profesí
Kurátoři na OSPODech musí být opravdoví mistři různých profesí. V naprosté většině případů totiž řeší už jen děti s většími či opravdu závažnými psychickými problémy. Jinými slovy, co by dali za obyčejného sígra, který z nudy rozbil výlohu obchodu. Co by dali za obyčejné zlobivé dítě. Když musí řešit pořezané a zdrogované dívky, kluky těžce závislé na drogách či počítačových hrách, pokusy o sebevraždy apod. A psychiatrické pomoci se nelze dovolat. Kurátoři se tak den co den proměňují v psychology, kouče, psychiatry, pedagogy a vychovatele. Je to velmi náročné a poděkování se rozhodně nedočkají.
Pokaždé mě velmi zasáhne zpráva o sebevraždě náctiletých. Pokaždé mě velmi zasáhne, když z úst žáků ZŠ zazní, že už je nic nebaví a absolutně netuší, co by mohli dělat - jsou zbyteční a nemají žádné sny a plány. Pokaždé mě velmi zasáhne, když dítě řekne, že s rodičem rozhodně nemůže řešit žádné problémy, protože ho rodič nevyslechne, nemá čas, je mu to jedno, má si pomoci sám a neotravovat.
Možná by stačila od každého rodiče, rodinného příslušníka, kamaráda nebo učitele jednou za čas prostá otázka - „Chceš si se mnou o něčem promluvit, trápí tě něco, můžu ti s něčím pomoci?“ Nebo jen prostě „jsem tu pro tebe, rád ti pomůžu s čímkoli“.
