Článek
Dění dnešního světa je rychlé. Děti se učí rychleji. Ale to tempo by se mělo už zarazit. To, že děti už od první třídy nezřídka kdy mají mobilní telefony s komunikačními aplikacemi, bez omezení času či dat, se mi nezdá být ok. Že mi prvňák barvitě vypráví o tom, jak se spolužák dívá na MMA zápasy a že má doma i herní konzoli a hry s bojovými sporty, to se mi taky nelíbí. A že další má už účet na Instagramu, to je přímo porušení pravidel sociálních sítí. Pak se ovšem není co divit, že na prvním stupni ZŠ už je ostuda dostat k Vánocům dárky typu Lego, knížky, kreativní kreslící sady či barevné pěny do koupele.
Další šok jsem utrpěla ve chvíli, kdy si třeťáci telefonovali po Vánocích, co dostali pod stromeček.
První: „Ty vole, já dostal XBOX a FIFU2025! Chcípněte!“
Druhý: „Tss, nezájem, no a co? Já dostal PlayStation 5 s virtuální realitou a FIFU2025 mám taky! Už jsem porazil Barcelonu 6:0, víš?“
Třetí: „Hele vole, já mám novej Iphone 12! A k tomu Airpody! Takže zalez trapáku!“
Čtvrtý: „No tak ukaž, to ti nevěřim! Dělej, pošli video, jak na tom hraješ!“
Dál jsem to ani nechtěla slyšet. Syn se doslova nezmohl na slovo. A to nepočítám fakt, že už pod stromkem smutně prohledával balící papír a hledal nový Samsung, o který si přece Ježíškovi psal. A že ani brácha nemá svoje „jablko“, o které si taky napsal. A není to tím, že by zlobili a pěkné dárky by si nezasloužili. Vůbec ne. Právě naopak. A přesto jsou za exoty, tedy potažmo my jako rodiče.
Že jsou děti schopné si psát o takové dárky, to bych celkem pochopila. Ale že rodiče jim to i koupí, tak to už vůbec nechápu. Ono je jednoduchá odložit děti k mobilům a konzolím. Ale co to udělá s jejich osobností a psychikou? Děti jsou na pokraji duševního zhroucení, tak jim rodiče pro jistotu servírují každodenní porci závislostního hormonu? A když už tedy, tak je ani nenaučí, že není rozhodně vhodné se takovými věcmi chlubit? Že dostanou elektroniku za desetitisíce, je dneska už normální věc? Nezdá se mi to v pořádku. A jestli tím chtějí rodiče cosi kompenzovat, nebo dokazovat, že mají peníze na cokoli, tak to je dvojnásobně odporné.
Už teď je mi jasné, že ve škole budou muset synové odrážet hnusné výškleby, když na ně spolužáci budou s výsměchem křičet, jak „hnusný věci“ dostali. A že když budou plnit zadané „pranky“, tak si třeba budou moct někdy na tom jejich PS 5 něco zahrát. To už tady bylo taky. Pak taky výsměch, protože zatím co my bydlíme jen v bytě, oni bydlí v domě s bazénem a na zahradě mají trampolínu a v garáži domácí kino. Děti rozmazlené až to tříská dveřmi, ale psychika na dně. A když ne teď, v brzké době jistě.
Záchvaty vzteku při vybitém telefonu nebo nedostatku wi-fi sítě. Naprosto nulová představivost a fantazie. Bezcílné brouzdání po venku a nulovým nápadem na činnost. Protože venku je to „nuuudá“ a je to „trapný”!
Ono v takovém prostředí a v takové společnosti se těžko dají vychovávat normální děti. Děti, které den co den neprosedí před monitorem nebo se smartfonem v ruce. Jak pak mám těm dětem vysvětlit, že to není normální a není to v pořádku, když všichni okolo nich to tak dělají? Já neříkám, že elektronika je zlo. Ale děti potřebují kontrolu, protože samy rozhodně nejsou schopny regulovat svoje chování. Ani v 6, 9 nebo 12 letech. A když jsou i rodiče stejní závisláci, tak je to cesta do pekel. My bychom tu elektroniku taky mohli koupit, třeba i dvakrát. Ale nechceme to.
Musím říct, že mě taková zkušenost velmi mrzí a zároveň mě štve. Nůžky mezi dětmi a vůbec celou společností se rozevírají čím dál víc. A kdo je pak blázen a kdo je normální? Ten, co má celý den telefon v ruce, nebo ten, který se musí zabavit bez internetu? Já už vlastně začínám pochybovat o tom, jestli jdu lepší cestou já, nebo rodiče, kteří své ratolesti donekonečna zásobují novou elektronikou. Já můžu jen doufat, že jednou to kluci pochopí a nebudou to brát jako křivdu a trest, když oni takové věci nedostali už v útlém věku.
