Článek
Závislost není nemoc, je to volba
Drogy vytvářejí závislost. A závislost není v pořádku. Připraví člověka (vlastně jakýkoli živý organismus) o svobodu. A to nejen tu fyzickou, ale hlavně duševní. Někdo tvrdí, že závislost je nemoc, taková jako třeba artróza. „Rekreační“ drogy nejsou nemoc, drogy jsou volba.
Všude kolem nás jsou drogy - léky, alkohol, energetické nápoje, marihuana, cigarety, perník, koks, káva…
Internet je plný lákadel. Některé děti (ano, 12letí jsou děti) a mladiství drogy berou jako výzvu. A sociální sítě jim tuhle myšlenku mohutně našeptávají či spíše na ně přímo řvou. Výzvy a pranky. To je ono. Opít se do němoty, vyzkoušet drogu, vyzkoušet několik drog… To není hra, to není v pořádku. Co to je za pokroucenou realitu, když cool a frajer je ten, co hulí trávu a sem tam si šňupne. A ještě to hrdě vystaví na internet všem na obdiv. „Buďte jako já! Já jsem ten vzor! Ty se bojíš drog? Tak to si fakt lůzr!“
Strženi davem
Psychika dětí na tohle není stavěná. Proč hledají únik z reálného světa pomocí halucinací a psychomodulantů? Sociální sítě se plní příběhy dětí, které svůj rauš přestřelily a skončily v nemocnicích či na „psychárně“. Opakovaně. Takový živý stream ze sanitky s hashtagy „zpátky do Bohnic“, nebo „nešlo to vydržet“ jsou na sítích stejně běžné jako pozdravy z výletů. Pro někoho to může být povzbuzení, že s tím nebojuje sám. Ale pro všechny ostatní by to měl být ten nejsilnější argument k tomu, aby se nikdy nenechali strhnout. Aby nespadli do stejné spirály, která se roztáčí závratnou rychlostí a z které není úniku.
Spousta uživatelských účtů si vylévá srdíčko ke svým sledovatelům a reportérsky je informuje o dnešním programu v psychiatrické léčebně. Co měli k obědu, kolik měli léků, kdo je přišel navštívit, co je fakt vopruz a kdo je fakt milej. Chápu, že sdílení je taky fajn terapie, ale děti tohle vidět prostě nemají. Najednou snadno nabydou dojmu, že vlastně je fajn být (na) psycho. Když se tak nudí a reelsy už je neberou, tak se zkusí sestřelit. Maminy prášky na nervy, na vysoký tlak, na cukrovku, to je jedno. Prostě něco. Nebo si objednají z netu HHC želatinové bonbony. Bude sranda, to je cool, to budou spolužáci čumět!
Opravdu je nenapadá, co si tím můžou způsobit? Je fajn ležet s kanylou v žíle na JIPce? Je fajn detox a stavy, kdy člověk má bez nadsázky pocit, že umírá? Je fajn, když v rauši rozmlátí půlku bytu a jejich vlastní rodiče s šíleným strachem volají policii?
Jestli hledají útěk z reality, která se s nima občas nemazlí, tak tohle není správná cesta. Na začátku je to možná fajn. Stačí si zahulit a najednou je svět zase v pohodě a bez starostí. Stačí si šňupnout, píchnout a všechno napětí, stres a strach opadne. Konečně univerzální lék na blbou náladu. NE! Ona každá mince má dvě strany.
Hořké konce
Najednou už nestačí jedno potáhnutí. Najednou se musí potáhnout celé brčko. Nestačí jedna lajna na pár dní. Musíš mít denně. Najednou tě neuklidní dva prášky, ale celá hrst. A jak to leze do peněz. Máš je? Ne. Začneš krást. Nejdřív doma. Pak od kamarádů a známých. Pak už je ti to fuk a kradeš všude.
A co tvoje zdraví, cítíš se líp? Ne? Jsi pořád nervózní, podrážděný, nemůžeš spát, nemůžeš jíst, je ti špatně a nemůžeš se přestat klepat. Už to nedokážeš skrývat, všichni to vidí. Najednou tě neuklidní nic, celý svět je špatný, nikdo tě nemá rád, nikoho nezajímáš, nikdo tě nechápe, nikdo ti nepomůže. Najdeš si na netu, jak se snadno dá tenhle svět opustit. Zdá se ti to jako jediné správné řešení. Jsi znavený životem, po dlouhé pouti v, 15 letech, jsi došel na konec všeho. Už nemáš pro co žít, nic tě nezajímá.
To je smutná realita, s kterou se společnost potýká dnes a denně. Není lepší se někomu svěřit hned na začátku? Není lepší svěřit se rodičům, sourozencům, kamarádům nebo nějaké lince pomoci? Drogy lákají svou mocí, která jako mávnutím proutku odplaví všechno to zlo, nespravedlnost a utrpení a svět se zalije sluncem. Ale je to polibek smrti, která si pro závislé chodí daleko daleko dřív, než pro ty ostatní.
