Článek
Lidi se dělí na dva druhy - ty, co Píťáky (PT Cruiser) milujou a ty, co je nenávidí. Jsou výjimeční, jiní, kouzelní. A není náhoda, že obě moje děti nezávisle na sobě tvrdily, že jsou to živí tvorové z pohádky. Protože já si to myslím taky.
Už před lety jsem se loučila s prvním. Tehdy jsem byla ještě tele a svou lásku dávala okázale najevo i po vizuální stránce. Na druhou stranu, každý věděl, že je moje. Protože je taky praštěný. Mluvila jsem s ním, zdravila ho při příchodu, odchodu, letmo cestou kolem, děkovala za bezpečné dopravení domů. Když jsem vyndala klíčky ze zapalování, „dýchal“. Jakože fakt. A nevšila jsem si toho jen já. Jasně, pravděpodobně šlo o technickou závadu, ale já si to uměla romantizovat.
Pítý 1
Fixovanější než majitelka psa, vybíravější než fešák roku
Pítý 2 odešel věkem. Už přišel jeho čas. Myslela jsem si (slova mechanika mě v tom dlouhodobě utvrzovala) a tím pádem za nějakou dobu přišel čas pro jeho nástupce. Píty byl parťák do nepohody. Ačkoli měl spoustu bolístek a byl v důchodovém věku, nikdy nás nenechal ve štychu. Naše láska k němu byla stejně upřímná jako k člověku. Vím, nenormální. Opět jsme mu děkovali, vítali ho a zdravili (někdy k neskrývanému údivu kolemjdoucích). A on nám tu náklonnost oplácel tím, že i když už mlel z posledního, vždycky tak, aby nás to nepřivedlo do šlamastiky. Když mu například vypadlo řazení, tak sice v té nejrušnější křižovatce (tolik fakáčů jsem v životě neviděla), ale kousek od domova. A to byla vlastně jeho konečná. Myslela jsem si tehdy.
Při jednání s lidmi, kteří reagovali na inzerát, jsem se chovala jako útlocitná majitelka štěněte. Nebyla jsem schopná ho dát jen tak někomu. Vykrucovala se a hledala cestičky jak utéct nabídkám od individua, co by se k němu nechovalo dostatečně dobře. Když jsem dostala číslo na odtah, řekli mi, že ho nerozeberou na náhradní díly, že nebude „žít dál“, ale že ho dají do lisu! Prý mi dají dvě kačky za kilo… Zbláznili se? Do lisu?!
„Co prosím? Vy si myslíte, že ho pohřbím za živa?!“
Ticho.
„Jestli myslíte, že ho slisujem, tak ano.“
„No tak to né, to nejde.“
„Říkala jste, že je nepojízdné.“
„To sice ano, ale jeho orgány můžou ještě žít dál v jiným.“
Ticho.
Tak asi tak. A myslete si o mně co chcete. Milovala jsem ho. A když jsem konečně našla někoho, kdo Píťákům opravdu rozumí a dnes ho dokázal probudit z mrtvých, nastartovat a nahodit (až děsivě jednoduše) pod kapotou řadící páku uvést zpět do provozu, věděla jsem, že je v dobrých rukách:
„Jak jste to udělal? Vždyť si s tím nevěděli rady?“
„Mám rád Chryslery rád. Rozumím jim. Oni mají všechno trochu jinak. I tohle.“
„Ještě mu svítí takovej červenej blesk občas a pak nejde nastartovat. Nikdo na to nepřišel, čím to je. Řešilo to několik mechaniků.“
„To asi budou vačky, to by tomu nasvědčovalo.“
Mladý klučina. Sotva dvacet let. Věděl všechno. Choval se k němu slušně. A když jsem se při loučení přitulila k opěrce sedadla, abych se rozloučila, tak se jen laskavě usmál. Co mu v hlavě běželo netuším (teda tuším), ale nedal to najevo. Měl pochopení. A když pak odjížděl, mávala jsem. Ne jemu. Píťáčkovi. Vzdaloval se, v dálce mizel ten jeho krásnej kulatej zadeček a já bulela jak malá holka. A neptejte se mě, jestli jsem normální, odpověď znáte.
Člen rodiny.
Auto je jako láska. Muži vybírají spíše očima, ženy srdcem
Vybrat náhradu za Pítyho bylo vážně nesmírně těžké. Ale nezbytné. Se dvěma dětmi dva měsíce bez auta je záhul. Týdny jsem po nocích koukala na inzaráty a pak se mi o autech už i zdálo. Nikdy nebylo žádné „dost“. Dost bezpečné, dost velké, dost malé, dost úsporné, dost… cokoli. Když jsem šla po ulici, koukala jsem po autech jako nymfomanka po chlapech. Pořád. Co to je za značku, co to je za třídu, je to 4×4, jaké má asi crash testy… uka, podívám se do googlu. Šílenost! Tři týdny! Vybírat si náhradu bylo tak náročné, jako po bolestivém rozchodu, kdy chcete vytlouct klín klínem. Co inzerát, to buran nebo lhář. Nebo tak jsem si to aspoň namlouvala. A tak jsem šla tam, kde mají pověst obojího. Na „čtyřkolovej Tinder“. Jakože do Áček. Třikrát jsem si něco rozmyslela, pak zas autu něco chybělo… Obcházela jsem jejich trik s tím, že když nakoupíme bez úvěru u nich, auto vás stojí o třicet tisíc víc… Troufám si říct, že jsem ze všeho jako žena vyšla s pěti hvězdičkami. Dokonce i z nabídky ročního pojištění všech oprav. Prý dvacet tisíc. Pchá! Tak osm. Ne néé. Tak víte, co? Dáme vám to zadarmo, když nám dáte hodnocení pět hvězdiček na Googlu i firmách.cz. A dala jsem. Já, „zásadová“ bytost, minimálně v případě hodnocení, které je předpokladem a rozhodujícím faktorem téměř každého výběru (od restaurace až po doktora) jsem dala Áčkům pět hvězdiček a spoustu milých úsměvů, které byly zasloužené. Vážně to těm mladým klukům tam nezávidím. Myslím, že tahle práce v nich neformuje dobrý charakter. Ale měla jsem štěstí, že jsem narazila na ty zatím nezkažené a v rámci možností upřímné a relativně jemné manipulátory, kteří se smilovali nad zhrzenou dívčí duší.
„Ahoj lásko. Já jsem tvoje nová parťačka. Budu na tebe hodná a budu se o tebe dobře starat, slibuju!“ Říkám, když hladím volant Hondy CR-V poprvé sama po zkušební jízdě s kupní smlouvou na sedadle spolujezdce. Podívám se za výlohu obchodu a vidím pobavené výrazy pracovníků. Usměju se, zamávám, vím, co si o mně myslí a je mi to jedno. Odjíždím s úsměvem od ucha uchu a pocitem, že tohle je teda to nejbezpečnější auto, co jsem kdy měla. Dokonce i můj mechanik si to o tři dny později neskrývaně myslí a mám pocit, že si ve svých sedmdesáti letech si povyskočil radostí, když ho obcházel a kontrolovat v desetidenní lhůtě na bezdůvodné vrácení jeho stav. „Dobře jste vybrala, vážně dobře!“
Jako klín klinem. Rána zůstává
Já vím. Vím to. Udělala jsem dobře. Bezpečí a spolehlivost je při vožení dvou dětí priorita. Mám strašnou radost. Cítím větší komfort, když couvám ze zadní kamerou a zadek se mi nahřívá při hovění si pod (dobře no, 19let starým) střešním oknem. Ale cítím obrovskou zradu. Vyměnila jsem parťáka, co byl úplný staříček, ale miloval nás jak nejvěrněji mohl, za naleštěnýho chlapáka s jednou koulí (vzadu). Co mě ale uklidňuje je fakt, že neskončí jako slisovaný kus plechu, ale bude těšit někoho dalšího. Někoho, kdo nebude jezdit v potu tváře s dítětem k doktorovi, sám se šklebounama na daleké výlety, po zasněžených cestách lesem k prarodičům… Někoho, kdo ví, že Píťák má duši a bude jí umět při pohodových výletech naslouchat. Někoho, kdo ví, že je to to nejúžasnější auto na světě.
Když se majitelé Píťáků potkají na parkovišti, tak si vedle sebe stoupnou. Tady k nám přišel muž, co si neodpustil nevyžádaný komentář: „To je ještě odpornější auto než Multipla.“ Usmáli jsme se a poděkovali se slovy - podle sebe soudím tebe. :)
Díky, má plechová lásko, za všechno! 🤍
