Češka staví v buši studnu: Bára už se nemohla dívat, jak její afričtí sousedé žízní a jídlo uvadá

Pro nás v Česku těžko představitelné posílat děti pro zakalenou vodu, kterou bychom nepoužili ani na mytí podlahy. V africké buši samozřejmost, ba v mnoha měsících roku dokonce vzácnost takovou vodu mít.

Z každé strany od domu Bářiny rodiny jsou svahilské vesnice, jedna půl kilometru, druhá dva kilometry (vesnice Mswaki) a jejich dům stojí hned u cesty, takže kolem něj projde denně opravdu hodně dětí do školy. V pondělí chodí kolem lidé na trh do vedlejší vesnice a ve středu zase ženy s miminky na kliniku. Kromě toho masajské děti celé dny pasou v okolí dobytek a všichni se chtějí napít. Takže voda bude mít opravdu veliký dosah: „Voda bude sloužit všem okolním masajským vesničkám a také svahilské vesnici. I žákům ze dvou základních škol. A když vyschne i slaná voda v říčce v údolí, tak i kravičkám,“ říká s radostí v hlase Barbora Formanová.

Sehnat odborníky, kteří by v africké buši navrtali studnu, je otázka zejména trpělivosti a peněz. Základní investice se pohybuje kolem 200 tisíc korun. Rozvody vody a další náklady na infrastrukturu dostanou částku na čtvrt milionů korun. Zdánlivě nedosažitelné částka pro vesnici v buši. To by ale nesměla mít Báru. Místo stěžování si na nedostatek, se o dostatek postarala. Pomoci celé vesnici prostřednictvím sbírky v Česku umožnila Báře dárcovská platforma Znesnáze, která jako jedna z mála v naší zemi disponuje souhlasem Ministerstva zahraničních věcí ČR pořádat sbírky s využitím peněz v zahraničí. Za tuto možnost je Bára vděčná a nejvíce pak lidem, kteří její úsilí podpořili a darovali tak masajským lidem možnost přežít těžká období sucha, napojit dobytek a nakrmit děti tím, co pak dokáží vypěstovat. Protože jak praví známé čínské přísloví: „Daruješ-li člověku rybu, nakrmíš ho na den, naučíš-li ho lovit, dáš mu potravu pro celý život.“

„Nejdříve jsme museli připravit příjezdovou cestu, postavit podstavec na veliký tank na vodu, nechat dovést elektřinu, aby mohla fungovat pumpa, udělat výkopy na trubky, veřejné stáčecí místo, a to vše dát dohromady bude rozhodně víc než 2 týdny. Někdy nepřijdou řemeslníci, pak chybí nějaký materiál a musí se dokoupit, pak se čeká zase na něco jiného… to je Afrika,“ směje se odhodlaná Bára.

První den, 18.8., se dělníkům podařilo dostat do hloubky 130 m. Plán je kolem 200 metrů. Přespali proto ve vsi a ráno se pustili znovu do práce: „My jsme našli firmu na sociálních sítích. Jak to začnete sledovat, facebook začne nabízet podobné nabídky. Takže těch firem, co jsme viděli, bylo několik. Rozhodli jsme se jednu oslovit. Dělali u nás i to měření vody. A ta stejná firma dělá teď i vrt,“ vysvětluje postup Češka, která žije ve vesnici se svým mužem a dvěma dětmi: „Všechno dělá jedna firma. Zpravidla měří tři místa v dané oblasti. Voda tam většinou je, ale to nejlepší místo na vrt může být klidně opodál, ne přímo tam kde byste studnu chtěli.“

Dlouho těžko přijímaná „naplavenina“ z Čech udělala pro vesnici víc než kdokoli před tím. Sama to tak ale vůbec nevnímá

„Ono se to vždycky nějak zvládneme, i když zdroje vody vysychají a do období dešťů je stále daleko. Dovážky vody se zdražují a pro vodu musejí jezdit motorky a kola dál. Dovezou nám třeba deset kanystrů na jeden zátah, na další dovážku je člověk uhání a třeba i dva tři dny vodu nedovezou. Tank o tisíci litrech nám naplní tak z jedné čtvrtiny a voda do tří dnů zase skoro není. Krajina je suchá, a ještě další asi tři měsíce bude dál schnout. U nás je ale tak nějak stále zeleno, protože všude něco pořád sázím, tak je to u nás takové rozmanité a vždy se najdou zelené rostliny,“ přibližuje situaci v africké buši žena, která pohodlí svého rodného Česka vyměnila za klid a štěstí se svou rodinou.

Za závistí místních stojí chudoba a přesvědčení, že jim samým se nemůže dařit lépe

Sousedé Báru nikdy zcela nepřijali, dokonce mnozí z nich jí občas záměrně škodí. Ani to jí prý od jejího odhodlání neodrazuje. „Bohužel je to tak, někteří sousedé jsou dost nepřejícní. Někdo vám jde třeba hodit i před dům nějaký ,medicin‘, aby se nám nedařilo. Je to jen závist, která je ale všude, i v Česku. Běžně někomu vpustí krávy na pole, aby jim sežraly kukuřici, přitom oni jsou na ní také závislí. Nám to dělají taky. Jindy jsou zase v pohodě a s něčím pomůžou. Sice něco očekávají nazpět, ale nevadí. Nejlepší je dát jim dobrý příklad. A já chci pomoct, když to půjde. Vím, že to všechno pramení z chudoby a z toho, že lidi nic nemají a nevěří si, že by to třeba mohlo být jinak,“ říká introvertka, které přátelství místních příliš nechybí. Nejdůležitější pro ni je láska a šťastný život rodiny a s velkou radostí dnes sleduje, jak stavba studny vesnici dokázala semknout.

Do Tanzanie vedla cesta Češky Báry přes lásku a touhu žít v teplé zemi

Bára se snaží pomáhat svému okolí navzdory tomu, že o soudržnosti vsi nemůže být řeč. „Bylo tam hodně náhod, co mě tlačily na místo, kde jsme se s mužem setkali. A tady u nás v buši jsem prostě doma, mám tu kořeny, ačkoli tu nemám žádné přátelé. Zvládla jsem spoustu těžkostí, ze kterých by asi každý vzal roha, ale patřím sem,“ snaží se rozklíčovat cesty osudu Barbora. Vedle pěstování zeleniny a dvou dcer ji zaměstnává také prodej látek s africkým motivem, které posílá do celého světa. V Africe našla klid, který jí v Česku chyběl. Nepřinášelo jí štěstí chodit do práce a pro někoho pracovat. Ne snad pro lenost, ale pro potřebu svobody. Své rodiče viděla naposled před lety, ale s maminkou je v kontaktu denně přes mobil, který dobíjí díky malému solárnímu panelu na domku.

Masajové se od Báry učí soudržnosti i pěstování nových druhů zeleniny

„Pracuji na tropické zahradě, sázíme ovocné stromy, koření a cokoli, co se dá pěstovat. Je to nepopsaný list pro mé tvoření a moc mě to baví. Hlavně těch stromů sázíme víc, my sami to nesníme, ale manžel má obrovskou úžasnou rodinu, něco se může prodávat na trhu. Bude skvělé, že se tu objeví něco, co tu běžně není. Spousta Masajů nezná ani mrkev, ani avokádo.“ V období sucha je v africké buši obrovský nedostatek vody. Bojují s ním rodiny, masajské děti, pastevci i dobytek. Ti všichni nemají v tu dobu přístup k pitné vodě: „Když naprší, v nádrží na dešťovou vodu je během pár dní hmyz, množí se v ní komáři a bakterie. Já to dělám tak, že si nechám vodu napršet do kyblíku a zavřu ho. A pak vodu obměňuji, to je naše pitná voda. Ale každý není tak uvědomělý a lidé tu běžně pijí ze stojatých vod. Navíc většina obyvatel tu nemá ani plech na střeše, aby tu vodu nachytali, takže vodu nabírají i v jezírkách a pijí to. V období sucha pijí všichni zakalenou vodu odněkud. Nebo nabírají vodu z tůňky, ze které pijí i kozy,“ líčí dosavadní situaci Bára, maminka Neseriyany a Namayany.

Evropan by se vody, kterou ve vesnici běžně pijí, kvůli zdravotním rizikům ani nedotkl. Masajové neměli na výběr

Rodiny se v období sucha musejí vydávat za vodou často na dlouhé a nebezpečné cesty. Slabá mláďata dobytka mnohdy dalekou cestu nezvládnou a umírají. Bára a její manžel Isaya proto udělali obdivuhodný krok, díky kterému bude studna sloužit nejen jejich rodině, ale i všem v sousedství. Voda navíc umožní v období sucha pěstování plodin, čímž obyvatelům nejen zlepší životní úroveň, ale reálně pomůže zachránit i životy zvířat. To všechno si Bára uvědomuje, to všechno jí dalo sílu pustit se do toho, na co dříve široko daleko nikdo nesebral odvahu a nenašel prostředky.

Práce na vrtu jsou velmi náročné. Masajové darovali kozu, chlapi z vesnice ji dělníkům připravili, pár motorkářů vozí sodovky, kuřivo a další věci pro pracanty. Vesnice se semkla a všichni se upínají ke společnému cíli - mít celoročně vodu. Dokonce dobrou vodu.

19.8. dopoledne. Bára to dokázala. Vesnice má vodu

„Teď čekáme na zapojení elektřiny, abychom mohli napojit čerpadlo, to může trvat dny, možná i dva tři týdny, jsme v Africe. Mezitím se bude stavět podstavec pro 5000l nádrž na vodu. A taky začneme budovat veřejné stáčecí místo. Chlapi jsou borci, nezlomili ani jeden stromek. Klobouk dolů před indickým řidičem. Počítala jsem, že to odnese kešu, mango, nebo rovnou nabere pár palmiček,“ ohlíží se za nezapomenutelnými 24 h Bára a nezapomíná poděkovat všem, kteří na vodu v africké buši z jiných kontinentů přispěli, úsilí sdíleli nebo jen slovem mezi přáteli podpořili myšlenku, co jen potvrzuje staré známé - když se chce, všechno jde.