Článek
„Vteřina, která změní život. Ta moje nastala jednu lednovou nedělní noc na zasněžené silnici. Vteřina větší pozornosti malé dcerce, vteřina nešťastné autonehody. Malé Anežce se naštěstí nic nestalo, já jsem bohužel i přes veškerou snahu lékařů přišla o levou ruku. Vteřina, která změní další dny, měsíce, roky. Ale taky vteřina, díky níž bych nechtěla ztratit životní optimismus,“ vrací se do nepříjemných vzpomínek Šárka Makovcová, která před dvěma lety žádala na Znesnáze veřejnost o pomoc s pořízením bionické protézy. Krásná žena, milující máma, skvělá hudebnice. To vše je nadále, jen je ještě o něco silnější a vlastně i moudřejší. Ta nezapomenutelná chvilička na ledu, která trvala celou věčnost, otočila její priority a změnila pohled na život.
„Bylo to pro mě jako blesk a ohromná bezmoc. V tu chvíli, kdy ještě člověk ví, že není v autě sám. Stačilo se otočit dozadu k plačící dcerce, která hledala lahvičku s mlékem někde na podlaze. Já ji levou rukou nenašla a pravou už bylo jasné, že ani nenajdu a že se bude dít něco, co nezvládnu. Ty vzpomínky mám v hlavě do dneška. Celý život budu mít na očích to, co se stalo potom. Nedokážu už moc popsat ty pocity a ten strach o ni. O dcerku. Neskutečné díky leteckým záchranářům a všem lékařům ve Vinohradské nemocnici, a také rodině, přátelům,“ vzpomíná. Následkem všeho byla podle jejích slov nepopsatelně dlouhá a náročná cesta. Jedna zkouška za druhou a bolesti, které člověk v běžném životě nemá šanci poznat. Jen čeká, jestli vůbec někdy přestanou.
Zásadní roli v návratu do života hráli lidé kolem Šáren
„Když jsem se probudila na ARO, seděla u mě paní doktorka psycholožka s dlouhými a krásně vlnitými havraními vlasy. Řekla mi, co se stalo. Položila mi dost zásadní otázku, jestli s tímhle budu umět žít, nebo jestli to chci zabalit. Tak nějak to bylo… Musím říct, že v první chvíli mi hlavou proběhlo, že už toho v mém životě bylo dost a že to zabalím, ale jako by mě najednou někdo plácnul do čela a řekl, že jsem blbá, ať to zkusím.“
Cesta k bionické ruce byla dlouhá. Nejdříve bylo třeba, aby se zahojil pahýl. Komplikace celou věc prodlužovaly.
Trvalo asi rok, než se malá ručička, jak Šárka láskyplně pahýl nazývá, zahojila a po všech operacích srovnala. Stále se objevovaly nové komplikace a zdravotní problémy, které byly spojené hlavně s její cukrovkou: „Jsem diabetička s inzulínovou pumpou. Trvalo, než si hlava zvykla, že ta ručička je ‚krátká‘. Sledovala jsem svoji hlavu a práci mozku s tělem právě po amputaci. Je neuvěřitelné, jak moc rychle se mozek snaží najít náhradu za chybějící části těla. Začala jsem zapojovat víc nohy, zuby, celé tělo pro pomoc. Úkony, kdysi jednoduché, byly najednou obtížné. Myslím tím třeba obouvání bot nebo zapínání zipu u bundy, vymáčknutí pasty na kartáček, smrkání jednou rukou, dát si čočku do oka, namazat si chleba máslem, doplnit inzulín do pumpy a mnoho dalších. Něco však stále nedokážu a potřebuji pomoc druhých. Musím ale říct, že to bylo zajímavé sledovat, jak hlava i tělo hledají nové způsoby pro staré a 35 let zažité věci,“ popisuje roční zkušenosti žena, která přišla při autonehodě nejen o ruku, ale také o zuby. Když po nějakém čase znovu usedla za volant auta, bála se. Nikdy předtím navíc neřídila auto s automatickou převodovkou. Vše se ale s pokorou dostalo do starých kolejí. Je to měsíc, co má novou „chytrou ruku“, na kterou se složila více než tisícovka lidí na dárcovské platformě Znesnáze částkou přesahující 1,14 milionu korun. Bionické protézy reagují na impulzy přímo z mozku, dokáží věrně nahradit zdravé končetiny. Aktuálně jde o nejmodernější typ náhrady, který nabízí několik druhů úchopů, které protetik přizpůsobí konkrétnímu člověku na míru.
Šárka má za sebou měsíc sžívání se svou „chytrou levačkou“. Nejvíc jí těší, že znovu může pochovat svou dcerku. Na fotce s ní je její protetik a kamarád Kuba Zachoval z Ottobocku.
„Teprve dnes můžu říct, že ji skoro znám a že si ji nemůžu vynachválit. Umí všechno, co uměla ručička předtím. Je to zkouška. Zkouška v novém životě, který mi všichni, co na ni přispěli, dopřáli a umožnili. Učím se s ní každým dnem a každý den mě překvapuje, jak mi umí pomoci a motivovat mě,“ raduje se z prvních zkušeností po sžívání Šárka. Zmiňovanou vteřinu, která změnila na náledí po smyku její život, prožila tehdy v autě společně se svou dcerou, která je dnes její velkou pomocnicí: „Sama od sebe mi sundává nebo nandává bundu, tahá rukávy a novou ručičku ovládá a ráda s ní komunikuje. Říká někdy ´Ručičko, zatoč se´, a ručička se pro ni zatočí,“ usmívá se spokojeně máma.
Na pódium se Šáren vrátila jak nejdříve to šlo. Přátelé muzikanti jí pomáhali od samého začátku nového života
Protéza stála Šárku zatím 800 tisíc korun. Zbylé peníze ze sbírky využila na cesty do Centra technické ortopedie v Českých Budějovicích, k lékařům nebo na nové příslušenství k protéze a také schovala rezervu na případné nákladné opravy. Investovala také do pojištění protézy a silikonového obalu: „Ta obrovská suma překročila strop vybírané částky. Pro mě to v tu chvíli, kdy jsem ležela na nemocniční posteli s myšlenkami někde v temnotě, znamenalo životní světlo a pořádné nakopnutí. Moc si vážím toho, co se strhlo za lavinu tolika krásných a silných slov od obrovského množství lidí. Já to doteď nechápu,“ říká s upřímnou vděčností, která je z ní cítit v každém slově. Nová ruka jí vrátila možnost znovu žít. Obejmout dceru, pohladit, pochovat, i když pomaleji a jinak než dříve: „Umím znovu vnímat to, co jsem zřejmě předtím vnímat zapomněla, kvůli rychloběhu života,“ říká. Velkou oporou jí byli její kamarádi hudebníci i kolegové z divadla: „Muzikanti jsou můj život a vždycky byli. Na pódium jsem se vrátila ještě bez ručičky a naše kostymérky v divadle RockOpera Praha mi upravily kabátek na jednu z hlavních rolí v představení Faust tak, aby ručička nebyla vidět. Teda, aby nebylo vidět, že není. Tohle divadlo a tohle prostředí je můj život. Všichni moji kolegové, muzikanti, stáli při mně a já se sama pořád dokola divím, že právě já dostala tu možnost, tu šanci dostat nový život.“
Šárka na vystoupení po nehodě. Její kapela jí vždycky podržela.
Můžeme mít plány, jaké chceme. Život má ale svoje
„Nikdo nikdy neví, co se mu může přihodit a co se může zvrtnout, i přes přesvědčení a zásady se život může obrátit jiným směrem, než by si sám člověk přál. Ale důležité je, kdo při samotném člověku stojí za každých okolností a kdo je ochoten darovat cokoliv ze sebe, aby tu druhou šanci a další možnost mohl někomu dát. Žiju od jisté doby přítomností a s tím, co mě nakoplo a posunulo dál. Žiju teď díky všem, co mě podrželi, díky mému skvělému partnerovi a celé milující rodině, a také všem, kteří mi poslali svoje peníze. Pro mě to je znamení ohromné vlny solidarity, pospolitosti, soucítění, přátelství, lásky a hlavně naděje. A tu naději já ve všech těch srdcích budu do konce svého života vnímat, udržovat a ochraňovat,“ uzavírá žena, která je dalším důkazem toho, že dobra je v naší společnosti více než zla. Jen je méně vidět, jen se o něm méně mluví. Je to logické, šťastní lidé si své štěstí prožívají, ti nespokojení se ozývají. Ti jsou slyšet. Prostor musí více dostávat i dobro. Třeba to tisícihlavé, které dokázalo přes velkou ránu osudu vrátit jednomu člověku chuť žít a život naplno prožívat.
