Článek
Dokumentární film Derecidiva měl premiéru na „apríla“. A i když jde o velmi těžké téma, našlo se i tam spousta momentů k úsměvu a smíchu. Je to totiž velmi lidský vhled do pěti českých věznic, které v rámci své tour navštívala kapela Highland. S přesvědčením a snahou ukázat lidem „venku“, jak funguje české vězeňství. A proč udělat všechno pro to se tam nedostat.
O filmu a jeho vzniku jsem psala už před časem, kdy jsem dělala rozhovor s frontmanem kapely Highland a mým kamarádem Edou Rovenským. Jde o otevřenou zpověď člověka, který sám jako teenager balancoval na hraně zákona. Tehdy mu pomohl na tu správnou stranu jeho učitel, kterému je také dokument věnovaný. Přáním kapely je, aby se film dostal do škol. Aby se stal součástí výuky. Aby každý člověk v tom nejzranitelnějším věku měl možnost vidět, co to znamená udělat krok špatným směrem. Jak těžký je návrat, jak těžké jsou následky - nejen pro něj, ale i celou jeho rodinu a blízké.
„Ano, sám jsem ve studentských letech balancoval na hraně a možná bych ten balanc neustál, kdybych nepotkal ty správné lidi. Měl jsem štěstí. Jeden z těch, kteří mi tehdy ohromně pomohli byl Mgr. Radoslav Holešovský z SŠTE Brno, kde jsem studoval. Byl to můj tehdejší třídní učitel, který se snažil vždy hledat pochopení a nabízet pomocnou ruku. Časem jsme se stali přáteli a já si vždy vážil jeho názorů, pohledů i rad (byť jsem s nimi ne vždy souhlasil). Radek zemřel nečekaně a náhle týden po první zastávce tour po věznicích a já si o to víc začal uvědomovat, že to štěstí, mít okolo sebe ve správnou chvíli správné lidi, je velká vzácnost. Chtěl bych dokument tedy věnovat jemu a všem těm, kteří jsou stejní jako Radek. Dokument má upozornit na nedostatky se kterými české vězeňství bojuje a ukázat lidem, kteří jsou v tzv. ohrožených skupinách, že kriminál není cesta. Na hudební scéně je spousta rapperů, kteří vsadili na tzv. rap game a do mladistvých ládují texty o tom, že být dealer je super, že drogy jsou fajn a že dělat ilegální business je šíleně cool. Po naší akustické tour v dětských domovech jsme byli v šoku, kolik z těch dětí tomu vážně věří a berou to jako realitu všedního dne. Hard Rico, Sergei Barracuda a spousta další podobných samozvaných hrdinů jim utváří fiktivní realitu, kterou v určitém věku prostě dítě může vzít jako jakési momentum. Když se pak bude snažit opakovat to, co slyší v jejich textech, cesta za katr je velice pravděpodobná. Pokud dokumentem právě tyto lidi vrátíme zpět na zem a pomůžeme byť jen jednomu člověku rozhodnout se pro správnou cestu mimo kriminál, bude to ten největší úspěch celého našeho snažení,“ říká rapper kapely Highland Eduard Rovenský .
Ve filmu DERECIDIVA jsou zaznamenány pocity kluků před vystoupení i po něm. Hraní pro ty, kteří vzali život, je zkrátka jiné.
Film mohl být dokončení díky velké podpoře lidí na Znesnáze21. Kluci měli natočené skvělé záběry, ale potřebovali peníze, aby je mohli přetavit do podoby, ve které je dnes. Díky jejich skvělým fanouškům a dalším lidem se jim to povedlo. Mají za sebou velký kus práce. A dnes už i radost z ní. Vidět na premiéře diváky, kteří tleskají výsledku jejich snažení ve stoje, dojalo nás všechny. A moc jim to uznání přeju, je zasloužené.
Jaký je tvůj největší zážitek z natáčení, ptala jsem se tehdy Edy. Odpověděl: „Těžko říci jen jeden, protože každá zastávka v nás doznívala minimálně ještě další týden po koncertě. Mne osobně ale asi nejvíc dostala situace, kdy jsem viděl přibližně tříletého kluka ve Světlé nad Sázavou (ve věznici je i část, kde jsou odsouzené s dětmi), jak sedí ve společenské místnosti tohoto křídla věznice a upřeně sleduje skrze mříže a plot s ostnatým drátem mraky. My jsme šli po koncertě na obhlídku věznice a on nás ani nezaregistroval. Pouze koukal zamřížovaným oknem na nebe, které se zvedalo zpoza vysokého betonového plotu. Sám mám syna v podobném věku a ten pohled na něj mě totálně odzbrojil. Zvlhly mi oči a musel jsem jít na chodbu, abych to vůbec ustál.“
Jsem si jistá, že takových okamžiků si divák v dokumentárním filmu DERECIDIVA najde mnohem víc. Za mě je to třeba okamžik, kdy v ženské věznici stála za mikrofonem s kapelou jedna z trestankyň. Z jejího výrazu soudím, že to byl okamžik, který mohl nasměrovat její cíle, a snad i následný život, opravdu jiným směrem. Těžko říct. Vždycky je ale dobré věřit a dělat alespoň něco než nic. Stejně jako je důležité neustále otevírat a připomínat celé téma přeplněných českých věznic a recidivy, která je z nejrůznějších důvodů v naší zemi vyšší než jinde. A v neposlední řadě připomínat možnosti alternativních trestů, které pořád zůstávají stranou zájmů a důvěry veřejnosti.
Druhou šanci si zaslouží každý, kdo o ni stojí
V českých věznicích si odpykává trest 20 tisíc vězňů. Více než polovina z nich se po propuštění za mříže vrátí. „První den uvěznění je začátkem přípravy na propuštění. Čím lépe se situace podchytí už zde, tím větší je šance na úspěch. Druhou šanci si zaslouží každý, kdo o ní stojí,“ zní slova současné ředitelky Probační a mediační služby Gabriely Slovákové, která má pod svými křídly 20 tisíc klientů. Krok za krokem, vytrvalou a cílenou prací jim druhou šanci dává. Podmíněné propuštění je cesta, kterou bychom měli směřovat naši pozornost - říká. Tohle je asi nejdelší článek, který jsem pro vás kdy připravila, ale věřím, že vám dokáže otevřít oči stejně, jako mně. Je to složité a pro mnohé kontroverzní téma. Tím spíš bychom mu ale měli věnovat pozornost.
Hodně štěstí, kluci, ať vidí film co nejvíce lidí. Kvůli nám všem!
Moje malé poděkování klukům cestou domů na zpětném zrcátku jejich auta. Ohlížet se v životě a poučit z chyb je důležité. Dívat se dopředu ještě víc.
