Tříletý kluk za mřížemi byl pro mě náraz. Říká rapper, který se snaží mladé před kriminálem uchránit

Rozhovory jako takové obvykle nepublikuju. Z odpovědí, co mi respondent poskytne, píšu články, které mají stručně vystihnout problém, na který je třeba upozornit nebo příběh, který by měl být slyšen. U Edy dělám výjimku. Nejen proto, že je textař a každý slovosled tak mívá často hlubší význam. Důvodů je víc a vy je jistě mezi řádky pochopíte. Jak říká, sám stál jako mladý kluk, co se „chytil špatné party“, na hraně. A proto ví, že jednou nohou je v kriminále permanentně každý z nás, i když je těžké si to připustit. Nemusíme být prohnilí, hloupí ani vypočítaví a život to stejně dokáže zařídit. A hlavně je tady spousta těch, kteří na té hraně právě teď balancují, jako kdysi on. A k nim chce společně se svou kapelou promlouvat. Mottem jejich projektu je Konfuciovo známé Lepší zapálit jednu svíčku, než proklínat tmu, a s ním se už před rokem vydali na tour po českých věznicích za těmi, kdo mají v duši právě teď více tmy než světla. Společně tak nejen zpívají, ale i na chvíli věří. Ne ve štěstí, ale v sebe a druhou šanci, kterou si zaslouží každý, kdo o ni skutečně stojí.

Kdy a jak přišel nápad pořádat koncerty v českých věznicích?

Dlouhodobě podporujeme projekt Daruj hračku, který dělá hezké Vánoce dětem v dětských domovech. Bohužel mezi nimi je i část dětí, které mají oba rodiče uvězněné a jelikož se o ně nemá kdo postarat, skončili v tomto zařízení. Navíc jsem téma problémů věznic, vězeňské služby a samotných odsouzených často řešil s kamarádem Petrem Sadovským, který je mj. předsedou podvýboru pro vězeňství v Poslanecké sněmovně. Od roku 2020 jsem s ním diskutoval problémy v kulturním sektoru, který velkým způsobem poškodily tehdejší covidové restrikce a když jsem kývl na nabídku dělat Petrovi jednoho z asistentů, vězeňství mne začalo zajímat víc a víc. A jelikož jsme uvažovali, jak na problematiku dnešního vězeňství více upozornit, přirozenou cestou přišla myšlenka udělat sérii koncertů, při kterých budeme dokumentovat zážitky a zkušenosti zapojených lidí na obou stranách mříží. Tím, že jsme nešli po příběhu, ale po autenticitě, o to silnější a uvěřitelnější materiál jsme si odvezli.

Jaký je tvůj nejsilnější zážitek z tého tour?

Těžko říci jen jeden, protože každá zastávka v nás doznívala minimálně ještě další týden po koncertě. Mne osobně ale asi nejvíc dostala situace, kdy jsem viděl přibližně tříletého kluka ve Světlé nad Sázavou (ve věznici je i část, kde jsou odsouzené s dětmi), jak sedí ve společenské místnosti tohoto křídla věznice a upřeně sleduje skrze mříže a plot s ostnatým drátem mraky. My jsme šli po koncertě na obhlídku věznice a on nás ani nezaregistroval. Pouze koukal zamřížovaným oknem na nebe, které se zvedalo zpoza vysokého betonového plotu. Sám mám syna v podobném věku a ten pohled na něj mne totálně odzbrojil. Zvlhly mi oči a musel jsem jít na chodbu, abych to vůbec ustál.

Máte v plánu v podobných koncertech pokračovat?

Jsou to tři týdny, kdy jsme ve Světlé nad Sázavou znovu hráli pro odsouzené a po koncertě pro vězně, jsme následně zahráli před věznicí další, tentokrát akustický koncert pro pracovníky vězeňské služby a jejich děti. Moc dobře si uvědomujeme, že ani vězeňská služba to nemá v době, kdy je sektor dlouhodobě podfinancovaný, věznice jsou přeplněné a pracovníků vězeňské služby je nedostatek, vůbec jednoduché. Strávili jsme s nimi krásné odpoledne a věřím, že to jistě nebyl poslední koncert, co jsme pro tento sektor odehráli. Dokud se situace nezmění, budeme se snažit být nápomocní tím, co je nám přirozené - živou hudbou.

Na světě už je trailer, ve kterém je v jednom ze záběrů vidět, jak se vám třesou ruce? Povíš mi víc o tom, co všechno za těmi emocemi stálo?

Byla to první zastávka v Plzni na Borech. Hráli jsme v potemnělé chodbě věznice, před mřížemi u kterých jsme instalovali improvizované pódium. Před námi bylo sto židlí a když na ně začali navádět odsouzené, vůbec jsme neměli představu, jak ten koncert vezmou. Jsme spíš kapela, na kterou z většiny chodí dámské publikum a najednou před námi sedělo sto chlapů, kteří byli skoro 2× takoví jako kdokoliv z nás. V tu chvíli i nás dostihli nějaké předsudky, ale když pak odsouzení začali společně s kapelou zpívat, nebylo člověka, který by v té temné chodbě neměl husí kůži. Pro mne šlo o nejsilnější koncertní zážitek za celou moji hudební kariéru. Vlastně až tato chvíle nás všechny naplno utvrdila, že jsme tam správně a děláme správnou věc. Pokud tam do té doby byly pochyby, ten zpěv odsouzených je všechny rozptýlil do ztracena.

Jak vás tamní diváci brali? Chápu dobře z hrubých záběrů, do kterých jsi mě nechal se ponořit, že neměli povoleno tančit? Užili si to i tak, jaká byla zpětná vazba?

Každá věznice měla jiná pravidla, v každé věznici jsme hráli pro jinou skupinu trestaných, ale všude s námi tleskali, zpívali a vraceli nám energii, kterou jsme z pódia chtěli přinést. Nebyli jsme tam proto, abychom kohokoliv soudili. Uvědomujeme si, že často vídané nápisy na zdech „zavřít můžou, pustit musí“ platí pro většinu z těch, pro které jsme hráli. Pořád jsou to lidé jako my a jednou budou zpátky venku, v systému ve kterém žijeme. Věřím, že druhou šanci si zaslouží kdokoliv z těchto lidí, pokud o ni doopravdy stojí. Trestem by měl být život vevnitř, ne venku.

V tuto chvíli usilujete o to, aby mohl váš dokument spatřit světlo světa. Na dárcovské platformě Znesnáze máte sbírku na jeho dokončení, kde dokonce nabízíte dárcům zajímavé odměny za jejich podporu. Co je hlavním cílem celého projektu a pro jaké oči je film určený?

Dokument má upozornit na nedostatky se kterými české vězeňství bojuje a ukázat lidem, kteří jsou v tzv. ohrožených skupinách, že kriminál není cesta. Na hudební scéně je spousta rapperů, kteří vsadili na tzv. rap game a do mladistvých ládují texty o tom, že být dealer je super, že drogy jsou fajn a že dělat ilegální business je šíleně cool. Po loňské akustické tour v dětských domovech jsme byli v šoku, kolik z těch dětí tomu vážně věří a berou to jako realitu všedního dne. Hard Rico, Sergei Barracuda a spousta další podobných samozvaných hrdinů jim utváří fiktivní realitu, kterou v určitém věku prostě dítě může vzít jako jakési momentum. Když se pak bude snažit opakovat to, co slyší v jejich textech, cesta za katr je velice pravděpodobná. Pokud dokumentem právě tyto lidi vrátíme zpět na zem a pomůžeme byť jen jednomu člověku rozhodnout se pro správnou cestu mimo kriminál, bude to ten největší úspěch celého našeho snažení.

Co je podle tebe tím nejdůležitějším vzkazem směrem k široké veřejnosti?

Rozhodně nechceme nikoho obhajovat, ale je jednoduché soudit bez znalosti kontextu, zatímco snaha o pochopení je vždy daleko těžší. Chtěli bychom dokumentem lidem říci, že cesta za mříže není až tak složitá, jak se na první pohled zdá. Jak často zmiňují i sami pracovníci vězeňské služby, dnes jsme ve vězení jednou nohou takřka všichni. Stačí chvilková nepozornost za volantem, ve vaší práci či v pohodlí vašeho domova a i když se nebude jednat o úmyslný trestný přečin, neznalost zákona neomlouvá. Trestem to všechno nekončí. Vlastně samotným odsouzeným to všechno teprve začíná.

Když jsme spolu mluvili naposledy, vyprávěl jsi mi svůj vlastní příběh o tom, že ty sám si stál na pomyslné čáře, jednou nohou v „base“. A že tehdy ti moc pomohl tvůj neobyčejný učitel. Bude o něm v dokumentu zmínka?

Ano, sám jsem ve studentských letech balancoval na hraně svého životního štěstí a možná bych ten balanc neustál, kdybych nepotkal ty správné lidi. Měl jsem štěstí. Jeden z těch, kteří mi tehdy ohromně pomohli byl Mgr. Radoslav Holešovský z SŠTE Brno, kde jsem studoval. Byl to můj tehdejší třídní učitel, který se snažil vždy hledat pochopení a nabízet pomocnou ruku. Časem jsme se stali přáteli a já si vždy vážil jeho názorů, pohledů i rad (byť jsem s nimi ne vždy souhlasil). Radek zemřel nečekaně a náhled týden po první zastávce tour po věznicích a já si o to víc začal uvědomovat, že to štěstí, mít okolo sebe ve správnou chvíli správné lidi, je velká vzácnost. Chtěl bych dokument tedy věnovat jemu a všem těm, kteří jsou stejní jako Radek.

Kde všude budeme moci film vidět?

V tuto chvíli nejsem schopen říci, ale věřím, že pokud dokument dokončíme v nejvyšší možné kvalitě, bude moci zamířit do škol, na učňáky, všude tam, kde toto téma rezonuje. Chtěli bychom udělat minimálně premiéru v kině, zkusit nějaký filmový festival a třeba bude mít zájem i některá z televizních stanicí. To je ale ještě poměrně daleký cíl.

Není to, Edo, poprvé, co pomáháš, otevíráš nějaké společenské téma. Co tě k tomu vede? Je to i důvod toho, proč ses dostal kdysi do politiky? Tvá společenská odpovědnost? Zodpovědnost? Nebo prostě výchova?

Asi od všeho něco. Rodina se mě snažila vychovat tak, abych pomáhal slabším, měl empatii k druhým a před ničím a nikým se „nepodělal“. Snažili se ze mě vychovat slušného samostatného člověka, který nebude čekat, až mu štěstí spadne z nebe. I když to je se mnou často těžký, jsem impulzivní paličák, který si dělá věci hodně po svém, věřím, že nosím srdce na správném místě a moji blízcí se za mne nemusí stydět. Taky si často si říkám, když se mi něco nelíbí, nebo má nějaký nápad : „Kdo jiný než ty, kdy jindy než teď.“ Přesně tak jak zní titulní věta dokumentu, kterou jsme si vypůjčili od Konfucia: „Je lepší rozsvítit svíčku, než dokola proklínat tmu…“.

Vím, že rodina pro tebe hodně znamená. Moc hezky mluvíš o svojí mámě i tátovi, který už bohužel není mezi námi. Jak moc byl pro tebe otcovský vztah důležitý?

Jsem Eda Rovenský, můj táta byl Eda Rovenský, stejně jako můj děda. Jsem třetí v linii tohoto jména a vědomuju si, že oba dva byli ve spoustě ohledech daleko lepší lidé, než budu kdy já a to neříkám z nějakého sebemrskačství. Byli to opravdu rovní chlapi, kteří se snažili vždycky druhým pomáhat, jejich slovo mělo váhu a neřešili co si o nich kdo myslí. Já se vlastně jen snažím jim to jméno nekazit. Pokud si to samé o mě jednou řeknou moje děti, bude to hezký.

Spousta posluchačů, fanoušků, tě má spojeného s kapelou Poetika. I já tě poznala v dobách, kdy jsi ji na Vysočině založil, kdy jste společně s Danem rostli, až do chvíle, kdy vás v ČR znali snad všichni fanoušci tohoto žánru. Jak moc byla v tvém životě tato kapitola důležitá?

V roce 2015 jsem napsal text písně Zkouším žít na hudbu dlouholetého spolupracovníka a kamaráda Dana Hrdličky. Hledali jsme nějakého zpěváka, který by nazpíval refrény a nakonec jsem oslovil Ondřeje Brejšku, který bydlel v nedalekém Velkém Meziříčí a na kterého mne upozornila tehdejší přítelkyně. Píseň se stala během pár týdnů nejhranější skladbou na českých rádiích a vzhledem k tomu, že zafungovala chemie, rozhodli jsme se založit skupinu. Já už tehdy měl malý žánrový label Licentia Poetica, pod jehož youtubovým kanálem LicentiTube jsem vypouštěl do světa dosavadní tvorbu a případně tvorbu svých kamarádů, tak jsem si prosadil, že to počeštíme a kapelu nazveme Poetika. Přejmenoval jsem youtube a facebookovou stránku, Dan založil instagram a začal se psát společnej příběh, kterej pro mě skončil v roce 2022, kdy Ondřej přišel s tím, že už se mnou dál nechce spolupracovat a Dan, při dalším rozhodování řekl, že si založil ochrannou známku a chce dál dělat hudbu bez rapu. Tím posledním to pro mě skončilo a Poetika začala žít svým vlastním životem. Přeju klukům jen to dobré.

Jak to poznamenalo tvoje přátelství s Danem? Vy dva jste byli ti, kdo stáli na samém začátku…

Opravdový přítel je člověk, který za tebou stojí i v době, kdy se tvůj život obrátí o 180 stupňů. Vlastně až tam se ukáže síla toho přátelství. Je spousta věcí okolo, které mi došly až časem. Bohužel v životě lidé přicházejí a zase odcházejí. S Danem jsem prožil velký kus svého hudebního života a když jsem založil HIGHLAND pomáhal nám produkčně ještě se singly Proč, Právo žít a Nech pochopíš. Za to všechno mu děkuju a uvědomuju si, že bez něj bych dnes určitě nebyl tam, kde jsem.

Bylo těžké začít znovu, od nuly? Založit novou kapelu a projít tu nelehkou cestu před početné publikum podruhé?

Poetika byla moje dítě, které odrostlo a šlo dál svoji cestou. Je zbytečné se otáčet a čehokoliv litovat. Chtěl jsem dál dělat hudbu, cítil jsem, že kdybych nemohl dál tvořit, hrát, cestovat s kapelou a bavit se s lidmi okolo muziky, chybělo by mi to. I proto jsem obratem založil novou kapelu, oslovil basáka Víťu Coufala, kterého jsem předtím do Poetiky chtěl a během pár dnů jsme vytvořili ten nejlepší tým, v jakém jsem kdy byl. Na začátku nám ohromně pomohli fanoušci, kteří se mnou z Poetiky přišli a bez kterých by ten start byl o to složitější. Složili se na první videoklip a i proto jsme se u dokumentu rozhodli je znovu oslovit. Věděl jsem, že jsou dvě cesty, jakými se kapela může dostat vzhůru, tam kam jsme od začátku chtěli mířit. První je velký rádiový nebo virální singl, stejně jako tomu bylo kdysi u Zkouším žít. Ta druhá je hrát, hrát a zase hrát. To jestli kapala vytvoří hit je souhra spousty faktorů, které vlastně muzikant úplně nemá ve své moci. Druhá cesta je sice zdlouhavější proces, ale o to pevnější základy pak kapela má. Proto jsme od začátku směřovali tudy a já si užívám každou chvíli kdy po té cestě můžu kráčet. Opravdu. Za pár hodin nasedám do dodávky a jedeme na první zastávku Hrady CZ na Švihov, další den hrajeme na Polanka Festu v Třebíči a Dnu obce Razová a takto to jde prakticky celé léto. K tomu letos děláme s FD production Megakoncert kapely HIGHLAND ve Valticích, makáme na nových skladbách, řešíme nové hudební projekty. Mám okolo sebe úžasné lidi, skvělou rodinu a v tom je vlastně to největší štěstí. Když to takto zpětně vezmu, všechno se děje pro něco a já bych neměnil ani minutu z toho, co se kdy stalo. Díky tomu jsem dnes tady a mám všechno, co jsem si kdy přál.” uuzavírá kluk se širokým úsměvem a silným hnacím motorem v duši, který právě oslavil své 35. narozeniny. Když se do něčeho pustí, když něčemu opravdu věří, jen těžko ho něco zastaví. A to právě i díky lidem, které má kolem sebe. Tohle by byl vážně hezký dárek nejen pro Edu, ale i celou kapelu. Přála bych jim, aby se podařilo dokument DERECIDIVA dokončit a věřím, že třeba i vy tuhle jejich skvělou práci pomůžete dostat na plátna kin a obrazovek. Kvůli nim, kvůli lidem, kteří právě balancují na hraně, i kvůli nám všem. Protože jak říká Eda, jednou nohou jsme tam všichni a druhou šanci si zaslouží každý, kdo o ni stojí.