Článek
O dětských domovech už jsem napsala a natočila opravdu mnoho. A díky tomu poznala i mnoho ředitelů a ředitelek těchto zařízení. I proto vím, že jsou to právě oni, kteří reálně ovlivňují nejen přítomnost, ale obrovskou měrou také budoucnost jim svěřených dětí. Jestli něco potřebují ještě více než trpělivost, vnímavost a podporu, pak je to dostatek pozornosti, respektu, dostupnost vzdělávání, ale i péče o duševní zdraví. Právě toto odvětví patří mezi ta s největší fluktuací. Namáhavá práce vede k rychlému vyhoření, zejména pokud není personál dostatečně ohodnocený a pochopený. A troufám si říct, že právě ze strany ředitelky Kateřiny Fialové tuto podporu pracovníci pardubického dětského domova mají. Ovšem - stojí jí to opravdu hodně úsilí.
Ředitelka dětského domova Pardubice Kateřina Fialová
„Práce v dětském domov je krásná, ale náročná. Člověk často nese příběhy, které jsou těžké samy o sobě, natož v množství, které přináší ústavní péče. A právě proto pro mě byla neuvěřitelně cenná možnost stát se součástí odborné skupiny ATTA. Do výcviku jsem vstoupila s pocitem, že nesu obrovskou odpovědnost za děti, za vychovatele, za atmosféru domova,“ vzpomíná Kateřina Fialová. Výcvik jí přinesl nejen odpovědi na její otázky, ale také otevřel dveře do komunity terapeutů, kteří pracují trauma-respektujícím způsobem a rozumějí specifikům dětí z ústavní péče.
„Stigma ústavní péče je téma, které mě bolí nejvíc“
Kateřina Fialová je přesvědčená o tom, že když se o dětských domovech mluví v médiích jako o problému, jako o poslední volbě, jako o selhání systému, dotýká se to i lidí, kteří v ústavní výchově pracují s obrovským nasazením, odborností a srdcem. Společnost často vnímá dětský domov jako místo, kde se selhalo - na úrovni rodiny, na úrovni státu: „Tento obraz zraňuje jak profesionály, kteří se snaží dávat dětem stabilitu, hranice a bezpečí, tak i samotné děti. A právě tento obraz má dopad také na nedostatek personálu. Lidé se bojí pracovat v prostředí, které je v médiích vykreslováno jako toxické, nefunkční nebo zastaralé. Bojí se, že je práce semele a budou souzeni okolím, že budou pracovat ‚v děcáku‘, kam společnost často projektuje své předsudky a vlastní nezpracované emoce o dětství, rodině a zodpovědnosti. Do ústavní péče nepřicházejí lidé, kteří nic neumí, ale naopak ti, kteří mají největší odvahu, srdce a schopnost nést lidské příběhy,“ neskrývá své zklamání z přístupu velké části veřejnosti ředitelka pardubického dětského domova.
Jednou z největších výzev v práci dětského domova je komunikace se školami
Zkušeností ředitelky s dvacetiletou prací je, že učitelé a učitelky často vnímají chování dětí z dětského domova prizmatem neposlušnosti nebo nedostatku motivace, ačkoli právě škola je místem, kde se trauma nejvíce projevuje. A to je problém, se kterým se rozhodla pracovat: „Výcvik mě naučil mluvit jazykem, kterému školy rozumějí. Odborným, ale srozumitelný. Dokážu vysvětlit, co se v dítěti děje, proč reaguje, jak reaguje, a co mu v daný okamžik pomůže nebo uškodí. A díky tomu se z prostoru napětí stává prostor spolupráce,“ těší se Kateřina Fialová z přínosu výcviku ATTA, který jí přivedl k přesvědčení, že podobné vzdělávání je přínosné a zásadní také pro její kolegy.
Jakou psychiku a laskavost mají děti z velké míry ovlivňuje pohoda a vzdělání jejich vychovatelů. Proto je třeba pečovat o jejich vzdělání i duševní pohodu.
Dnes možná víc než kdy dřív je v domově důležité vytvářet prostředí, kde se dítě může naučit vztahu k sobě, k ostatním, ke světu jako takovému. Na druhou stranu pracovat s dětmi s komplexním vývojovým traumatem je pro pracovníky extrémně náročné. Tato práce klade vysoké nároky na odbornost i duševní odolnost pracovníků. Musíme opakovaně hlasitě mluvit o tom, že jsou to právě oni, kdo dávají dětem důvěru, bezpečné hranice a porozumění tam, kde tuto roli nedokáží, neumí nebo nechtějí plnit jejich vlastní rodiče. Jsou to oni, kteří jim pomáhají vyrůstat a dospívat v dobré lidi a bezpochyby také přínos pro naši společnost. A právě proto je pro ředitelku dětského domova tolik důležité, aby se jejím zaměstnancům dostalo potřebného vzdělání a péče: „Vychovatelé nepotřebují jen metodiky, potřebují prostor pro vlastní regulaci, odborné vedení, podporu a pocit bezpečí. Když ji mají, dokážou totéž nabídnout dětem.“
Je důležité, aby v domově vznikl prostor, který umožňuje léčit. Ne výkonem, ale vztahem. Ne tlakem, ale přítomností. Ne poslušností, ale propojením.
Vychovatelé nejsou dozorci, ale průvodci dětí. Jejich parťáci, podpůrné osoby, a často ti jediní dospělí, kterým dítě skutečně důvěřuje
„Chceme, aby dárci věděli, že naši zaměstnanci dělají svoji práci často na hranici sil, ale vždy srdcem. Uvědomujeme si, že jenom stabilní a opečovávaný tým může kvalitně pečovat o naše děti. Bez stabilních dospělých nemohou děti růst. Díky supervizím a koučinkům mohou naši vychovatelé otevřeně sdílet své zkušenosti, hledat nové pohledy a učit se zvládat emočně náročné situace. To je chrání před vyhořením a zároveň zajišťuje, aby mohli dětem poskytovat prostředí plné klidu, bezpečí a podpory. Pomozte nám, prosím, udržet tuto nezbytnou formu podpory pro náš tým,“ vysvětluje důvody založení sbírky na dárcovské platformě Znesnáze21 ředitelka Dětského domova v Pardubicích Kateřina Fialová.
Díky supervizím a koučinkům mohou naši vychovatelé otevřeně sdílet své zkušenosti, hledat nové pohledy a učit se zvládat emočně náročné situace.
Říkáte si, ať pomůže stát? Nebuďte bláhoví!
Člověk by si řekl, že podpora v tomto směru jistě přichází od státu a není třeba se na ni „skládat“. Opak je ale pravdou a tak o pomoc vedení domovů vnímavou a chápavou veřejnost zkrátka prosit musí. Například Superdávka od státu, která od roku 2025 postupně nahradila čtyři dosavadní dávky (příspěvek na bydlení, přídavek na dítě, příspěvek na živobytí a doplatek na bydlení), připravila dětské domovy o obrovské peníze. Ačkoli původním záměrem toho nástroje sociální pomoci jistě bylo zjednodušit celou administrativu a urychlit pomoc lidem v nouzi, v mnoha ohledech se to tak docela nepovedlo. Jedním z nich jsou právě dětské domovy, které tak od Nového roku přišly o přídavky na děti. Sociální dávku dlouhá léta pobíraly místo rodičů, jejichž péči nahrazují, se zavedením superdávky ale o tuto podporu přišly. Pro dětské domovy je to výrazný zásah do rozpočtů. Z pomyslné kašičky kvůli tomu zmizely peníze, které dříve používaly na provozní náklady a pro potřeby dětí. Teď jim tak chybí finance na oblečení, kroužky, brýle, rovnátka, ale třeba i tábory. Chybějící peníze jim ve většině případů mají nahrazovat kraje jakožto jejich zřizovatelé, často ale přijdou až v době, kdy už je na přihlašování na dětské pobyty pozdě. Pardubický domov přišel kvůli superdávce za rok o 360 tisíc korun. Peníze, které by mohly putovat na péči o personál tak opět musí zamířit tam, kde je to „více třeba“. A tak se zase dostáváme zpět do bludného kruhu domněnek, spekulování a vyvažování, jestli první bylo vejce, nebo slepice - a proč je třeba investovat také do kvalifikovaného a psychicky silného personálu a ne „jen“ do dětí.
Zdroje:
Rozhovor s paní ředitelkou Fialovou.
Její závěrečná práce na téma - Osobní a odborná reflexe výcviku ATTA
https://www.youtube.com/watch?v=TWRvL8UBF3k
https://www.novinky.cz/clanek/domaci-deti-z-detskych-domovu-maji-smulu-na-tabor-nepojedou-kvuli-superdavce-40576483
https://ekonomickydenik.cz/superdavka-se-nelibi-nova-vlada-z-ni-chce-vyclenit-detske-pridavky/
