Článek
Když se před měsícem rozezněla hospicem požární signalizace, všichni věděli, že je zle. Nikomu se díky zásahu hasičů a personálu naštěstí nic nestalo, přesto odešlo srdce domova. Jakkoli to zní nadneseně, v průběhu následujících řádků pochopíte, jak moc pravdivé toto přirovnání je.
Starosta ještě v noci po požáru kontaktoval zástupce místní ZŠ, který operativně nabídl prostory školní kuchyně a už druhý den ráno se vařilo ve škole. Místní pobočka supermarketu Tesco také okamžitě zareagovala a věnovala potraviny na přípravu pokrmů, které požár také zničil. Základní škola není daleko od hospice, budovy jsou ve stejné ulici, a tak se zdálo jako to nejlepší možné řešení, i když několikrát za den kuchařský tým překládal v potu tváře těžké termoboxy s jídlem do auta, z auta, na vozíky, z vozíků a všechno znova a znova, což vytěžovalo i řidiče, kteří tak museli do práce i o víkendu. Pořád to ale šlo. Jenže teď prázdniny končí a s nimi i prostor pro vaření ve školní jídelně: „Tento týden jsme v prostorách ZŠ naposledy, souběh našeho provozu se školním není možný. Sanační práce a rekonstrukce se protahují, škody jsou větší, než se na začátku zdálo. Od září budeme obědy odebírat od školy, ale upravovat je (mixovat apod.) plus chystat snídaně, svačiny, večeře bude muset v provizorní přípravně, kterou teď momentálně zařizujeme v našem komunitním centru. Chod centra nesmí narušovat přípravu jídla a zároveň provizorní řešení nesmí zastavit chod komunitního centra… je to náročné. Pro všechny. Musíme to vydržet,“ popisuje aktuální stav pracovnice Jana Vernerová.
I když závěrečnou zprávu od hasičů ještě nemají, už teď je zřejmé, že hospicová kuchyň začala hořet od jednoho ze spotřebičů.
Denně se v kuchyni připravovaly desítky snídaní, svačin, obědů a večeří pro klienty ubytované v budově, v terénu, ale i personál
Vůně kachny od hradního kuchaře, i vánočního cukroví, co pomáhá. Neobyčejná kuchyně se potřebuje vrátit k životu do konce září
Kuchyň fungovala denně od pondělí do neděle od 6.00 do 18.00 hodin. Před Vánoci i do pozdních večerních hodin, kdy tým DOBRObistra pekl charitativní vánoční cukroví a nakládal sýry a utopence. Ztráta kuchyně se dotkla nejen samotného hospice, ale i DOBRObistra, které tak ztratilo přípravnu i možnost velkokapacitního pečení. Třeba teď, kdy je třeba upéct čtyři stovky perníkových medailí na Dobrý běh, který je už za pár dní. Hospic Dobrého pastýře byl svou kuchyní proslulý i díky skvělému šéfkuchaři: „Náš šéfkuchař Petr má za sebou zajímavou kariéru, mimo jiné působil nějaký čas i ve Vladislavském sále Pražského hradu. Z každého jídla dokáže udělat malé umělecké dílo, jak na chuť a vůni, tak na pohled. Takže i rizoto zde sklízí neuvěřitelný úspěch,“ usmívá se paní Jana. „Ale je fakt, že jeho svatomartinská husa je asi top,“ dodává.
Kuchyně, která znamená víc než kterákoli jiná. Silné příběhy o tom umějí vyprávět
Kvalitní strava je pro klienty hospice naprosto zásadní. Ctí se diety i schopnost polykání, ze dne na den se při zhoršování stavu mění složení nebo příprava jídla. Hledí se na přání pacienta. Určitá jídla jsou často posledním přáním některých klientů. Jídlo hraje tak zásadní roli v péči o umírající, že díky jednomu z příběhů vznikl i projekt Pokoje s příběhy, který se odehrává právě v kuchyni.
"Je listopad roku 2020 a pandemie Covidu s nejpřísnějšími opatřeními je v plné síle. V čase, kdy obyčejně hospicem proudí davy návštěv a hostů adventních akcí, je ticho. Hrozivé ticho. Místo předvánoční nálady jsme plní obav, zda ustojíme nákazu v řadách kolegů a pacientů. Covid kosí jednoho za druhým. Těžké průběhy. V přímé péči slouží už jen hrstka odolných. Potkáváme se v noci v suterénu hospice, když si ochrannými pomůckami olemovaným unaveným pohledem sdělujeme nesdělitelné. Útlý tým fundraisingu se tou dobou přestěhoval do hospicové kuchyně ve snaze upéct půl tuny dobročinného vánočního cukroví, jako alternativní plán za výpadek adventních benefičních akcí. S výtěžkem se v rozpočtu počítá, tak děláme, co můžeme. Nový příjem. Cecílie. Přichází ve špatném stavu s kratičkou prognózou dožití. Dnes vaří Alena. Jako obvykle, vytvoří kartičku se jménem pacientky, kterou se označuje termobox s jídlem a čeká na pokyny. Diety, přání, alergie… Tady dole v kuchyni vnímají pacienty skrze jídlo. Vědí o nich docela dost. Zda jsou vděční jedlíci, vybíraví kritici, kdo je na sladké a kdo nesnáší rajčata. Přesně vědí, jak se pacientovi daří. Dostanou-li pokyn mixovat, pacient se zhoršuje. S opakovaným návratem netknutého jídla tuší blízký konec. A pak telefonát z patra a kartička se jménem z nástěnky zmizí. Jméno Cecílie zde chvíli visí bez pokynů. Paní spí, nejí. Konečně snad za dva dny první informace. Kaše. Alena se pouští do práce. Neúnavně 5× denně posílá nahoru výsledek svého snažení. Porce se vrací dolů netknuté. Ani lžička. „Co já bych jí vymyslela, mumlá si pod nos. A zkouší dál. Jablíčka se skořicí. Hrušky. Rýže. Vločky. Tvaroh… Nic. Ani jedna jediná lžička. „Co mám dělat, aby se najedla? Už jsem zkusila snad všechno…,“ zoufá si po několika málo dnech, pořád vymýšlí nové a nové kombinace. Neúspěšně. Až pak jednou odpoledne při přípravě večeří vykřikne: „Já už vím. Potřebuje silný vjem.“ Kaši tentokrát pořádně osladí. Ochutná. „Ježíši, to je síla, tohle musí cítit, i kdyby nechtěla…“. Termoboxy jedou potravinovým výtahem nahoru. Za pár hodin se vrací zpět do kuchyně. Alena netrpělivě otevírá jako první ten se jménem Cecílie. Několik lžiček z porce chybí… „Myšička! Myšička malá, snědla!“ Alena tančí po kuchyni. Opravdu tančí. A já brečím a říkám si, že tohle musím začít zaznamenávat, aby se lidé venku dozvěděli, co je to hospicová péče. Přesně tohle. Hledání, kouzlení, plnění všemožných přání. Na každé nuanci zde záleží. Cecílii po několika dnech zachutnalo snad úplně všechno. Dokonce jedla i normální jídlo. Alena kouzlila a se spokojeným úsměvem vyndávala prázdné talíře z jejího boxu. Byl to dlouhý týden, v neděli večer Alena odjíždí spokojeně domů s vizí dvoudenní pauzy. Ve středu ráno se vrací do práce s nápady, čím dnes Cecílii překvapí. Její jméno ale na nástěnce chybí…“
Jeden z příběhů projektu Pokoje s příběhy, sepsaný paní Janou.
Hospic Dobrého pastýře
Když je dobro tak silné, že i hory přenáší
Od požáru se uskutečnilo několik benefičních akcí a sbírek ve prospěch obnovy kuchyně, v sobotu Jana zrovna přebírala výtěžek ve výši 10.000 korun z dětských rybářských závodů ve vedlejší obci: „Organizátoři byli dojatí vybranou částkou a musím říct, že já také. Tohle nás drží a nese. Vědomí, že máme podporovatele. Že když je zle, můžeme se ně opřít. Spolehnout.“ říká s nadějí v hlase.
Myslím, že tu už zaznělo dost důvodů k tomu, proč vám chci o trápení Hospice Dobrého pastýře říct. Proč jeho pracovníci založili na dárcovské platformě Znesnáze sbírku, skrze kterou věří v pomoc lidí, co pochopí…
„Dárcům bychom chtěli poslat srdečný pozdrav a vyjádřit, jak moc si jejich podpory vážíme. Nejde jen o příspěvky finanční, ale i o sounáležitost, slova podpory, nabídky pomoci,“ uzavírá Jana Vernerová a já opravdu upřímně věřím, že na konci září si šéfkuchař Petr v kuchyni zase vyhrne rukávy, až bude napouštět velký hrnec s vodou, zatímco Alena bude u nástěnky se jmény přemýšlet o tom, jakou dobrotou udělat pacientům co nejlepší den. Den, který může být tím posledním.
