Článek
„Jmenuji se Penny Daniel a žiji v Praze, kde pracuji v Motole na dětské psychiatrii. Jsem Afričanka a mám rodinu v Angole. Nedávno jsem zde během návštěvy pořídila tyto fotky, které ukazují, jaké hygienické podmínky mají tamní děti v regionu Cunene,“ začíná své vyprávění zapálená žena. Její příběh je neobyčejný, její vztah k Africe přes všechny kotrmelce osudu hluboký. Ač dnes už Češka, příběhy tamních dětí více než dobře zná.

Angolské děti
Děti v této oblasti nemají možnost chodit do školy, a proto je až 90 % z nich negramotných. Chybí jim základní infrastruktura, například záchody a sociální zařízení celkově: „Když se potřebují vyprázdnit, musí do křoví, a když prší, splašky stékají do rybníka, ze kterého zároveň pijí vodu. Hygienické podmínky jsou zde přímo katastrofální, a každý rok proto mnoho dětí umírá na choleru, úplavici nebo žloutenku. Prosím, pomozte mi proto postavit pro ně školu se suchými záchody. Sama to nezvládnu. Z mojí výplaty, která činí 19 000 Kč, dokážu sotva uživit svoji africkou rodinu.,“ vyzývá k laskavé pomoci dárce na Znesnáze Penny Daniel
Neobyčejný osud silné žen
Penny Daniel z Namibie jako malá utekla spolu s dalšími dětmi před válkou do Česka. Strávila v Bartošovicích čtyři roky, další dva roky pak v Prachaticích. Během té doby se naučila plynně česky a osvojila si i řadu českých tradic. Postupem času ale v Československu padl komunistický režim a vzápětí Namibie vyhlásila nezávislost, což pro namibijské děti vyústilo ve velký životní zlom – po šesti letech se musely vrátit zpět do Afriky. Penny je velmi přátelská a někdy až příliš starostlivá a úzkostlivá v péči o ostatní, proto si také v Československu vysloužila přezdívku „babička“. Po návratu do Namibie se ocitla na vesnici, v pěstounské rodině, která ji nepřijala dobře. Bití, strádání a nepochopení ji málem dohnalo k sebevraždě. Naštěstí ji adoptovala bývalá namibijská vychovatelka Rosalie, která s dětmi pobývala v Československu. Penny se přestěhovala do Windhoeku, kde se znovu setkala se svými spolužáky z Československa. Dlouho se nevzdávala snu najít svou maminku, kterou si matně pamatovala z utečeneckého tábora v Angole. Po několikaletém pátrání ji našla, avšak vážně psychicky nemocnou v důsledku válečných traumat, které prožila.
Zpátky doma
Penny hovoří plynně česky a cítí se být Češkou. V České republice studovala několik let medicínu v Plzni na 2. Lékařské fakultě Univerzity Karlovy, studia bohužel nedokončila. Stále hledala vhodné podmínky pro svůj návrat do České republiky, kde by chtěla pracovat jako zdravotní sestra. Jsou to dva roky, co se jí splnil sen a mohla se za velké pomoci české antropoložky Kateřiny Mildnerové vrátit zpátky do Česka a žít svůj vysněný život. Více o namibijských Češích píše antropoložka Kateřina Mildnerová v knize Černí sokoli: Pohnuté osudy namibijských dětí vychovaných v Československu, na jejíž motivy byl natočen i celovečerní film Univerzity Palackého v Olomouci koprodukovaný Českou televizí s názvem Černí Češi. Sama jsem ho sledovala s fascinací, úsměvy i dojetí.

Plakát k filmu Černí Češi.
Srdcem Češka, duší a rukama nápomocná lidem v Africe
Ačkoli je Penny už dva roky opět doma v Česku, je odhodlaná pokusit se změnit situaci dětí v Angole v Cuene, ve svém milovaném rodišti. Jejím cílem je postavit plechovou školu a k tomu suché záchody: „Je pro mě nesmírně důležité, aby se děti mohly naučit číst a psát. Sesbírala jsem už nějaké oblečení a v lednu jedu domů, kde se budu snažit děti naučit i základům hospodaření. Plánuji také zakoupit vodní čerpadlo za 4 000 Kč, protože vesnice leží blízko vodního kanálu. Díky tomu by mohly začít pěstovat zeleninu, kterou by dále prodávaly, což by mohlo podpořit jejich obživu v rámci školního kalendáře,“ vysvětluje v reportáži Českého rozhlasu. Kdo této neobyčejné ženě fandí, může její úsilí podpořit prostřednictvím sbírky, která splnění jejího snu a lepší život angolským dětem umožní. A nebo alespoň povědomí o situaci dětí v Africe šířit dál. Tohle jsou přesně ty příběhy, kdy si my Češi uvědomujeme, jak dobře se máme, v jakém bezpečí a komfortu žijí naše děti. Pokud máte srovnání jako Penny, a k tomu její velké srdce, asi neexistuje nic, co by vás na cestě k alespoň minimální nápravě mohlo zastavit. Hodně štěstí, "babičko"!