Článek
Nabídnout útěchu, porozumění a naději všem, kteří prožívají ztrátu milované osoby se rozhodla Michaela Sládková po smrti svého muže: „Moje dcera byla ještě malá princezna, s culíčky, smíchem jako zvoneček a očima, které věřily, že táta je superhrdina, který tu pro ni bude navždy. Byl to pro ni ten, kdo ji bude učit jezdit na kole, kdo ji bude chránit před vším zlým, kdo ji povede uličkou v ten velký den, až vyroste. Byl ten, kdo ji obejme, když se bojí tmy, kdo ji naučí, že svět je bezpečné místo. Jenže jednoho dne jsme se probudily do dne, který nám nikdo nevysvětlil. Do dne, kdy její tatínek náhle odešel a už se nikdy nevrátil. Nevěděla, proč máma pláče. Nevěděla, proč se nevrací muž, který byl jejím vesmírem. A já jsem jí nemohla říct nic jiného než pravdu, která mě v tu chvíli lámala na tisíc kousků - Tatínek už nepřijde, už se k nám nevrátí. Ale pořád tě miluje. Zůstaly jsme samy, samy dvě. Rozbitá máma a malá holčička. Dlouho jsme se učily znovu dýchat. Dlouho jsme hledaly naději. A dlouho jsme si myslely, že jsme jediní, komu se rozbil život na prach. A právě díky této bolesti vznikl nápad vytvořit knihu příběhů těch, kteří ztratili své milované, aby nikdo nemusel procházet tímto temným údolím sám,“ vysvětluje důvody plánovaného vzniku knihy Michaela.
Od dítěte dětem
„Naše první publikace byla první svého druhu, kdy dítě říká jiným dětem o své zkušenosti se ztrátou otce, svěřuje se s pocity a dává rady, které mu pomohly překlenout nebo zmírnit tu ztrátu. Ona ta bolest asi nikdy neskončí, nikdy se nedá zapomenout, ale dá se možná zmírnit, urychlit čas truchlení. Každému může pomoci jinak. Máme reference od psychologů, že naše první publikace pomohla lidem i se ztrátou rodičů, partnera, ale i milovaného zvířecího parťáka. Často je pro lidi zvíře jediným každodenním přítelem, kamarádem, kde si člověk užívá jejich bezpodmínečné lásky, a o to víc to pak lidi bolí, když zvířátko odejde za duhový most. Víme, jak málo se o smrti mluví. Jak moc jsme nepřipravení. Jak hluboce nás to zasahuje. Právě proto chceme pomoci všem, kteří stojí v temnotě a hledají světlo. Aby věděli, že jejich slzy mají své místo. A aby pochopili, že smutek není slabost, ale důkaz lásky.“
Tyto dvě dámy se proto rozhodly vytvořit knihu skutečných příběhů, napsanou lidmi, kteří si bolestí prošli, žijí s ní, učí se s ní dýchat a krůček po krůčku znovu nalézat světlo. Byl o ni velký zájem a zmizela mávnutím proutku. Cílem je teď vydat knihu, která bude zcela zdarma dostupná všem, kdo ji budou potřebovat – rodinám, které právě přišly o někoho blízkého, rodičům, dětem, seniorům, lidem, kteří nemají energii hledat pomoc nebo se nemají komu svěřit. Bude obsahovat příběhy dalších lidí, kteří si tímto temným obdobím prošly. První knihu jsme vydaly na vlastní náklady, teď už ale potřebujeme pomoc,“ vysvětluje Michaela důvody založení sbírky na dárcovské platformě Znesnáze, která má náklady na knihu dostupnou všem uhradit.
„Chceme knihu, která bude sedět u člověka tak dlouho, dokud se znovu nenaučí dýchat“
Autorka a zakladatelka sbírky Michaela Sládková.
Podobnou publikaci s názvem Ztracené děti napsala malá Maruška už před časem, pro ostatní děti, které o někoho přišly. Tato nová publikace by měla říci všem, že nejsou sami. „Když odejde milovaný člověk, zůstává láska. Pomozme ji proměnit v naději pro druhé. Můžete si dovolit být smutní, jak dlouho potřebujete. Můžete v tu chvíli cokoliv. Vše je povolené, jen ne umřít s těmi, co vám tu chybí. Chceme novou knihu rozdávat zcela zdarma všem, kteří ji potřebují – dětem, dospělým, rodinám, každému zlomenému srdci. Potřebujeme však pomoc. Vaše podpora přispěje na text, korektury, ilustrace, tisk i distribuci – na vše, co je potřeba k tomu, aby se kniha dostala k těm, kdo ji nejvíce potřebují. Vaše pomoc může být pro někoho první kapkou světla po velmi dlouhé tmě,“ uzavírá svou prosbu k veřejnosti Michaela Sládková.
Na bolest ze ztráty nikdo nemusí být sám
Podobnou útěchu a cestu prázdnotou nabízí také poradna Vigvam. Vzpomněla jsem si na ni hned, jak se ke mně informace o plánech Míši a Marušky dostala. Není to ani rok, co jsme společně pustili mezi dočasně ztracené dětské duše a srdce jejich blízkých dospělých tento článek. Tehdy se jen potvrdil fakt, že pomoc u nás je, ale je jí málo, zatímco smrt si nevybírá ani na volné termíny nečeká. Čekací doby na odbornou pomoc v Česku jsou dlouhé jakkoli je potřeba pofoukat dětskou duši v daný okamžik akutní. I z toho důvodu vzniklo pár praktických rad, které pomůžou do doby, než se dostaví odborná pomoc a podpora, z toho nejtěžšího oběma stranám.
Můžete si dovolit být smutní jak dlouho potřebujete. Můžete v tu chvíli cokoliv. Vše je povolené, jen ne umřít s těmi, co vám tu chybí, tvrdí autorka knihy.
Mlčení může uzamknout duši dítěte na celé roky
Může se stát, že děti samy mohou za úmrtí cítit vinu. Pocitů je obrovská škála od smutku po naštvání. Často se nezpracovaná ztráta podepíše na dítěti na celý život. V projevech, které si vůbec nemusí uvědomovat. Současně se může setkávat s běžnými následky, jako je šikana, psychické problémy, sebevražedné tendence nebo sklon k užívání návykových látek. Nejdůležitější je nebát se s dítětem o zemřelém mluvit. Vzpomínání, a navíc vzpomínání ve veselém duchu, je krásná věc. Tím, že tu už milovaný člověk není, neznamená, že skončil i vztah s ním. Je důležité, aby ten, kdo zůstal, měl kolem sebe své blízké lidi, co ho mají rádi a rozumí mu. A současně, aby se ho okolí na jeho potřeby nebálo ptát. Klidně opakovaně. Jednou odmítnutá pomocná ruka neznamená navždy odmítnutá pomocná ruka.
Zde je odkaz na nejčastější dotazy, který může posloužit jako případná první pomoc. Kéž by ji nepotřeboval nikdo z nás. Skutečnost je ale jiná, každé čtvrté dítě v Česku se smrtí setká. Patnáct procent z nich ztrátu nepřekoná bez odborné pomoci. Míra dopadů záleží na tom, jestli bylo dítě na smrt připraveno, nebo přišla náhle. A za jakých okolností k ní došlo. Mohla to být nemoc v rámci které se už mohla rodina připravovat, náhlá nemoc s rychlým zhoršením stavu, autonehoda, sebevražda nebo násilná okolnost. Největší zodpovědnost je pak na blízkých, zda s dítětem mluvíme otevřeně, nebo se uzavřeme a případně mu pravdu vůbec nesdělíme, což je poměrně časté například v případě sebevraždy. Ani jedna z cest není snadná, ale také žádná z nich není bezvýchodná. Záleží jen na nás, jak vnímavou budeme oporou.
Každé čtvrté dítě v Česku přijde o někoho blízkého. Čekací doba na odbornou pomoc bývá v řádu měsíců, přestože je třeba hned.
