Článek
O tom, co všechno má Martínek za sebou není třeba mluvit. Víme to všichni. Ze všech stran a pohledů, ať už veřejnoprávních, komerčních nebo nekompromisních bulvárních. Stal se cílem novinářů, kteří sledují každý jeho krok a posun v neuvěřitelném příběhu. Jistě, je to jejich práce a snad i lidská zvědavost, která je žene k tomu přinést co nejnovější informace. Někdy je ale třeba podívat se na celou věc pohledem zevnitř. Pohledem rodiny, která dělá vše pro to, aby zachránila svého syna. Která jde už dlouho náročnou cestou, co je navíc v posledních měsících nasvícena světly kamer a blesky fotoaparátů. Nikoho neodmítnou, nikoho neodstrčí. Cítí vděčnost za to, kam až mohli dojít. Ale do jaké míry je třeba jejich pocitu závazku využívat?
Vděčnost a pocit závazku. Vůči komu?
„Dobrý večer, konečně trochu klidu, abych mohl zase odpovědět Vám. Jsme moc vděční za to, že naši situaci tak dokonale chápete. Ten tlak ze všech stran je ohromný a člověk si vážně přeje… prostě žít trochu normálně a nemuset myslet na to okolo. Odlétáme domů. Moc se těšíme… přesto, že na nás opět budou čekat novináři. Přál bych si, aby ten mediální zájem už opadl,“ svěřuje se mi po mé podpůrné zprávě v mailové korespondenci Tomáš, tatínek Martínka, který s desítkami, možná stovkami novinářů komunikoval i ve chvíli, kdy připravoval syna na operační sál. I ve chvíli, kdy se mu z něj vrátil. V době, kdy prožíval tu nejsilnější a nejnáročnější chvíli svého života, musel myslet na to, aby se nažral vlk a koza zůstala celá. Ne, to rozhodně nejsou jeho slova. On by si nikdy na ten tlak nepostěžoval, jeho pokora, vděčnost a laskavost jsou až dojemné. Přijímá věci, jak jsou a cítí závazek, který mě ale děsí. Vůči komu ten závazek rodina má? Vůči dárcům? Ti přeci věnovali své peníze z vlastního přesvědčení! K novinářům? Ti jen předávají informace k dárcům? Jediný, komu vděčí Martínek za svůj život je jeho rodina. To obrovské odhodlání přelézat jednu překážku za druhou, mít ostré lokty… a hlavně ta odvaha říct si o pomoc!
To není náš příběh, ale jejich
Není žádným tajemstvím, že říct si o pomoc patří mezi ty nejtěžší věci v životě. Mnozí z nás si nedokáží říct ani o pomoc s otevřením natěsno zavřené sklenice okurek! Jak asi musí být těžké říct si o 100 milionů korun? To je závratná meta i pro leckterého podnikatele, natož pak pro obyčejnou rodinu se dvěma dětmi, z nichž jedno je dlouho a vážně nemocné a druhé tak úžasně chápavé. A oni to dokázali, protože to byla jejich poslední naděje v boji s větrnými mlýny. Protože věděli, že musí, aby zachránili svého syna. Neseděli se založenýma rukama a jen nenadávali na špatný systém. Prostě šli dál. To oni zachránili život Martínka a není na místě žádný tíživý pocit vděčnosti nebo závazku vůči komukoli. Stejně jako ze strany novinářů není na místě pocit, že jde o „veřejný příběh“, kterému nemohou stát v cestě.
Martínek a jeho rodina už potřebují čas pro sebe. Vrací se domů…
Netvrdím, že jim někdo něco takového někdy řekl. Chci jen, abychom si všichni uvědomili, že už je čas nechat je být. Dát jim tolik potřebný klid, který jim už tak dlouho chybí. Dát jim prostor užívat si tu sprchu radosti, která přichází po maličkých kapičkách s každým dalším dnem a my jim ukrádáme možnost ji plně zachytit a nechat stéct až do nitra unavené, ale nesmírně šťastné duše.
