Článek
Počkala jsem si do pondělí, abych všechny ty dojmy a zážitky nechala trošku „sednout“. Aby ke mně došla ta hlavní věc, kterou celé to úsilí přineslo. A tou je radost. Když jste malé dítě, které nikdy nebylo na velkém koncertu svého oblíbeného hudebníka, je opravdu velký zážitek na tom koncertu poprvé být, natož pak po boku svého idola vystupovat. Tím spíš, když je to člověk, který se o vás zajímá, který se rozhodl platit vám dlouhodobě hudební vzdělávání (školné v ZUŠce, kroužku, hudební tábor, soustředění apod.). Je to zkrátka „velká věc“. A s tím je třeba k dvaadvaceti dětem, které se před 02 arénou v sobotu ve dvě hodiny odpoledne sešly na zkoušku, přistupovat. Úkolu postarat se o hladký průběh, bezpečí dětí a vůbec celou organizaci se chopily sociální a marketingové pracovnice dárcovské platformy Znesnáze21. Jsou to ony, které rodiny kontaktují jako první, když se rozhodnou požádat o pomoc s úhradou školného pro své dítě. Jsou to ony, které veškeré „papírování“ zařizují. A jsou to ony, které z více než dvou stovek aktuálně podporovaných dětí dokázaly najít 22 těch, které mohly, chtěly a rozhodly vystoupit po boku Pokáče jako „třešínka na dortu“ koncertu, před vyprodanou O2 arénou. Cíle byly dva - přinést jim radost a zkušenost, ale také inspirovat další. Další ty, co milují muziku, ale jejich rodiny aktuálně nemají možnost hradit jim nákladné školné. Ukázat všem, že Hudba je pro všechny!
Setkání s druhou „várkou starších“ před O2 arenou.
Zkouška
„Nebudu se dneska ani mejt!“ Nadšení dětí při odchodu nemělo mezí
Zatímco děti nadšeně procházely zákoutí O2 areny a poznávaly ji pohledem, který se jen tak někomu nenaskytne, Pokáč měl plné ruce (křídla?:-) práce na zkoušce. I ony na ní následně dorazily. A byly to ony, za kterými do doznění nástrojů Honza dorazil a s každým z nich si plácnul. „Tyjo, já si chci taky plácnout s Pokáčem!“ Ozývalo se dole pod podiem od mladých tanečníků v čele dosud prázdné areny. To byl jeden z prvních okamžiků, kdy bylo jasné, že tohle bude něco výjimečného. Ačkoli bylo času málo, tak si ho Honza stejně našel. Protože věděl, co to pro děti znamená. Protože byl rád, že dorazily.
Zkouška dětí před vystoupením.
„Ukočírovat“ 22 natěšených dětí a teenagerů bývá obvykle náročná disciplína. Ale tahle parta byla a je naprosto neobyčejná. Jasně, těšili se, poskakovali, nakukovali, netrpělivě přešlapovali… zkrátka užívali si něco, co jen tak znovu nezažijí. Ale zároveň byli sehraná parta, která nepřinášela starost, ale radost. Nakažlivou.
Dvaadvacítka dětí z Hudba je pro všechny.
Sbor zpěváčků po boku Pokáče z pravé strany. Z té levé pak mladí muzikanti, kteří zahráli na hudební nástroje. Právě o nich se ve své recenzi zmiňoval vlivný český hudební novinář, publicista a aktivní hudebník Honza Vedral. Díky za tahle slova, sama bych se pod ně podepsala. Chvála ale přicházela už na místě. Nejen v podobě bouřlivého potlesku, ale také od crew a hudebníků, kteří nad kytarou, bubny i klavírem v podání Míši, Edy a Lindy skládali slova chvály.
Vystoupení.
Mimochodem - o Lindě už jsem vám také nejednou vyprávěla. Dívka s absolutním hudebním sluchem, které autismus nestojí v cestě za hudebními úspěchy. Právě naopak. Díky dárcům Znesnáze21 a Radiožurnálu, který její sbírku podpořil reportáží, se jí před časem podařilo dosáhnout na novou harfu, díky které může doma cvičit. I ona patří mezi děti, kterým Pokáč hradí hudební vzdělávání. I ona před plnou O2 arénou, i přes svůj handicap, předvedla úžasné vystoupení.
Tady přišel okamžik, kdy děti vběhly na podium, aby Pokáčovi předali svou kytaru s podpisy. Sesypaly se na něj jako hrozne ve chvíli, kdy už mířil z podia za svou ženou a dětmi. Přesto se s nimi o společnou radost podělil.
Na konci představení utíkaly děti předat Pokáčovi svůj dárek, na který nebyl po jejich vystoupení čas. Růžovou kytaru s podpisy a vzkazy.
Barbora, Petra, Dana, Jolana. Pracovnice Nadačního fondu pomoci - Znesnáze21, které s rodinami pracují a společně celou sestavu organizovaly. To vše už třetím rokem. Bez nároku na odměnu, z přesvědčení, že to má smysl.
Jakkoli krásné bylo samotné vystoupení, dvojnásob krásnější pak bylo loučení. Ne snad proto, že bychom se těšily, až se zbavíme břemena zodpovědnosti za 22 dětí, naopak, byly úžasné, inspirativní a nesmírně laskavé. Ta radost přišla z radosti, která byla v nich. Ty malé poskakovaly, říkaly, že neusnou, těšily se, jak budou o všem vyprávět svým spolužákům, spolužačkám, učitelům a učitelkám, byly plné dojmů a emocí. Ty velké „děti“ nic z toho říkat nemusely. Jejich úsměv, rozzářené oči a pevné objetí odpovídali na nevyřčené otázky beze slov. Tak moc bych si přála, aby tenhle den změnil jejich životy. Posunul někam dál. Ukázal nové možnosti a cesty. Otevřel nové dveře. Ale už jen ten fakt, že to dokázali, že si to užili a že jsou na sebe pyšní, že našli v sobě zase další kus odhodlání plnit si svoje sny… to všechno vlastně úplně stačí. A pokud se mezi dvacítkou tisíc návštěvníků O2 areny našla jen jediná rodina talentovaného milovníka nebo milovnice hudby, která se rozhodla překonat „zbytečnou hrdost“ a říct si o pomoc s úhradou školného, tak i to je obrovská výhra. Budeme upřímně rádi. My, „holky ze Znesnáze“, ale hlavně Honza. Táta dvou dětí, přerostlý kluk s ukulele, duší rebela i dítěte, s jemně cynickým úsměvem a nadhledem, za kterým se ale skrývá velký kus lidskosti a pochopení pro ty, kteří milují a touží dělat, co je baví. A právě k nim v závěru koncertu z podia do hlediště zasypaného konfetami zvolal: „Děti nezapomeňte, sny se plní!“
Harfistka Bella a bubeník Eda spolu s maminkou na odchodu z vystoupení. Radost z výsledku při loučení neskrývali stejně, jako „holky ze Znesnáze“.
