Článek
Honzovi lékaři po narození zjistili levostrannou hemiparézu. Podstoupil mnoho rehabilitací a dokázal se se svým handicapem poprat. Když v roce 2003 nastoupil v rámci své rehabilitace na hipoterapii, seznámil se s koňmi, do kterých se okamžitě zamiloval.
„Mnoho lidí o mě tvrdí, že jsem zatvrzelý a cílevědomý. A možná to je také pravda. Našel jsem se v disciplíně, která je pro mne celý život – parawestern. Koně mi velmi pomáhají s mým handicapem. Ze začátku to bylo hodně složité a já i můj kůň jsme se museli vyrovnávat s tím, že moje levá noha nebyla vůbec koordinovaná. Tréninkům se skvělými trenéry jsem dal naprosto všechno. A částečně si splnil i svou vysněnou metu získáním licence westernového jezdce a pořízením svého prvního závodního koně,“ ohlíží se za úspěchy sympatický sedmatřicátník. K Hipoterapii se dostal v době, kdy jeho rodiče pořádali pro děti s handicapem tábory na Březejci. V roce 2002 se šel zeptat, jestli nějak nemůže pomoci okolo koní a o rok později už pomáhal od prvního dne tábora: „Vysvětlili mi, jak mám jít vedle koně a jak přidržovat při jízdě dítě na koni. Vzpomínky jsou na tu dobu pouze a jen krásné a koně u mě dokázali probudit pocit, že není kam spěchat, že na všechno je vždy správný čas a hlavně na mě působili klidem, který z nich vyzařoval,“ vzpomíná. Jeho život se v tu chvíli změnil v mnoha směrech. Dříve, než koně zblízka poznal, na všechno prý hodně spěchal a byl zbrklý. To se ale s koňmi úplně změnilo.
Koně mi ukázali, že opravdu není kam spěchat. Naučili mě trpělivosti a především klidu, jelikož pokud něco děláte u koní moc rychle, tak ničeho nedosáhnete, spíš couváte. Koně to velmi rychle poznají a nedovolí vám nic, pokud jste zbrklí, nervózní nebo naštvaní.
V roce 2005 si Honza našel menší ranč blízko domova a začal jezdit v Brně-Komíně pod vedením paní Martiny Maškové na jejím koni jménem Jake. „Nejen, že Jake byl úžasný a trpělivý kůň, který se stal mým nejlepším koňským učitelem, ale také vydržel moje počáteční klepání (cukání) nohy ve třmenu, způsobené mou nemocí, což pro něj muselo být chvílemi asi nepříjemné, ale během zhruba půl roku mi klepání z nohy vymizelo a nejen já byl za to rád, ale i Jake. Paní Mašková na každou moji hodinu vymýšlela, co a jak by šlo zkoušet, abych to s Jakem v mých začátcích vůbec zvládal, za což jí dodnes moc děkuji.“
Klid, nadhled a paličatost dovezli Honzu dál, než kdokoli očekával
„Ještě teď se vlastně trošku stydím za svoji reakci plnou nedůvěry a despektu, když se mi Honza při první návštěvě naší jízdárny svěřil se svým záměrem jezdit v dohledné době závodně reining. Kluk, nebo vlastně mladý muž, kterému jsem musela pomáhat do sedla na několik pokusů, protože s jeho postižením měl téměř nepoužitelnou jednu ruku a špatně ohebnou nohu na téže straně, chtěl konkurovat zcela zdravým jezdcům, kteří i tak mají mnohokrát problém „ujezdit“ rozparáděné reiningové hřebce. Taková troufalost! - proběhlo mi hlavou. Po první hodině pouhého „vožení“ na vysloužilém závodníkovi Jakeovi , jež měl mimochodem svatou trpělivost s Honzovými cukavými a neuspořádanými pobídkami i sedem, jsem mu nedávala šanci na víc než na krátkou vycházku v kroku na vodítku, a to ještě s velkou dávkou optimismu a po dlouhém a pravidelném výcviku. Jenže mi měla být uštědřena pořádná lekce! Honza to prostě nevzdával, a i když jsme museli mnohokrát naše výcvikové hodiny přerušit kvůli jeho bolestem, nebo křeči, vydržel. Vydržel, pár týdnů, měsíc, celé léto a další rok. Krůček po krůčku byl stále lepší, ohebnější, vymýšleli jsme společně, jak co nejvíce přizpůsobit pobídky tak, aby kůň rozuměl a spolupráce byla harmonická, učili jsme se mnoho o tom, jak koně myslí, hodiny jsme prokládali přirozenou komunikací a jízdou bez sedla, nebo lonžováním na madlech kvůli nácviku sedu a posilování stehen. Honza po výcviku poctivě rozcvičoval svoje zmučené tělo jógou, aby docílil co největšího rozsahu pohybu a uvolnění a minimalizoval tak křeče, které pak byly stále méně časté. Po několika měsících jsme společně začali za odměnu jezdit na vyjížďky, učit se patřičně reagovat, když kůň není v režimu jízdárny a chová se více přirozeně. Honza skvěle zvládl i tohle. Co mu neumožňovalo jeho postižené tělo, vynahrazoval obrovským klidem a nadhledem, jež přirozeně přenášel i na koně. A tak uběhl rok a Honza se poprvé předvedl na závodech pro začínající jezdce (známé pod názvem JuJu – jen úplně jednoduché úlohy). Ve třídě western pleasure krok/klus se umístil v první desítce a úspěšně zvládl i předvedení v Horsemanshipu. Přiznám se, že mi tehdy ukápla slza – radostí z Honzova pokroku a smutkem nad sebou, jak jsem byla hloupá a omezená, když jsem o něm smýšlela s lítostí jako o jezdeckém outsiderovi,“ vzpomíná s pokorou a láskou trenérka Martina Mašková a pevně věří tomu, že Honzu na českých a možná i zahraničních kolbištích uvidíme a asi nás ještě hodně překvapí.
Můj kůň si mě sám vybral
Pak už to šlo ráz naráz. Okolnosti tomu napomohly a Honza si koupil svého prvního vlastního koně. Valášek Lojzík (kříženec plemene American paint horse a ČT) byl, a stále je jeho kamarádem a učitelem. Spolu se zvládli osamostatnit po rozpadu Crazy ranče v Komíně, spolu také zdolali zkoušky za účelem získání westernové licence. Trénovali pod vedením Karla Kubaty (známého westernového trenéra) a zanedlouho bylo rozhodnuto o koupi hříbátka plemene Quarter horse s odpovídajícím původem a s předpoklady pro reining.
Parawestern dodal Honzovi odvahu, sebevědomí i nová přátelství.
„Výběr koně pro mě nebo pro jakéhokoliv handicapovaného jezdce je obtížnější v tom, že musíme najít koně takového, který když si na něj sedne „nevezme čáru“ a někde jezdce neshodí a nezabije. Pro nás musí být kůň především v hlavě klidný a vyrovnaný. Já měl to štěstí, že jsem našel i takového pohodového chovatele. V roce 2014 za mnou přijela kamarádka na tábor a řekla, že má pro mě koně, ať si vezmu v týdnu dovolenou a že mám domluvenou prohlídku a že mě vezme za panem chovatelem na Slovensko do obce Chvojnice. Já jsem si vzal ještě jeden den volna a jeli jsme se na něj podívat. Když jsem dojel na Slovensko k panu chovateli, vysvětlil jsem mu, co mám za problém a on mě zavedl na pastvinu, kde jste se postavili a na druhou stranu jste nedohlédli, všude byli koně. Vzal mě do výběhu se hřebci, kteří tehdy byli čerstvě odstaveni od matek (5 měsíční hříbě) a ukázal tam do toho chumlu malých koníků, že tam ten blonďák pro mě bude vhodný, že je z nich nejsilnějsí a nejklidnější. Já osobně jsem moc nechtěl jít do toho chumlu koní, ale po chvíli se ten bloňdák otočil, přišel za mnou, podrbal mě, lehnul si ke mně a hlavu si položil na moji botu. Tehdy jsem pochopil, že si ten kůň vlastně řekl, já chci, aby sis mě koupil,“ vzpomíná Honza. Celým jménem se kůň jmenuje OOH GRAYS DUN IT, ale nikdo mu neřekne jinak než DUNNIT. Do roku 2016, kdy mu byly dva roky, byl doma u svých vrstevníků a ve dvou letech dojel do ČR na obsednutí. „Já osobně jsem si v tu dobu nedovolil sám něco tak důležitého, jako obsednutí, nechat na sobě, tak jsem to svěřil do rukou profesionála pana Ondřeje Houšky. Já s ním v tu dobu pracoval pod dohleden ze země na tom abychom se s koněm navzájem respektovali. Nyní po 10 letech, co ho vlastním, máme mezi sebou takový vztah, že já když jdu třeba pro něco do sedlovny, nebo odejdu pouze na záchod, tak hlavou se po mě stále dívá tak dlouho, dokud se nevrátím. Jakmile ví, že jsem v blízkosti, ještě mě nevidí, tak on pozná i moji chůzi a z boxu začíná řehtat, jak mě vítá. Jsme mezi sebou tak propojeni, že jsem si jistý, že on i věděl, že jsem skončil minulý rok v nemocnici, já jsem cítil, že posílal svoji sílu do mého těla.“ Láskyplný vztah Dunnita a Honzy je patrný z každého slova. O to větší rána pro ně oba byla diagnóza, která přišla.
Dunnit onemocněl. Honzu to nejen trápí, ale má to také vliv na jeho vlastní zdravotní stav
„V letošním roce mne však zdrtila zpráva o tom, že můj úžasný kůň je nemocný – na klinice z provedených vyšetření byla stanovena diagnóza závažné equinní astma. Tato zpráva mne zasáhla, protože jde o mého kamaráda, a nemoc která se nedá vyléčit. Zkoušel jsem to přes rok a půl a padly na to veškeré moje finance. Přesto léčba není úspěšná, Dunitek je ve stabilizovaném stavu, ale již není schopen pracovat a bude si jen užívat zaslouženého důchodu,“ přibližuje Honza aktuální situaci. „Koně jsou pro mne celý svět, a vím, že bez nich zase ztratím těžce nabitou motivaci a sílu na sobě pracovat. Proto jsem se rozhodl Vás oslovit s prosbou o jakýkoliv příspěvek, který by mi pomohl v pořízení nového sportovního parťáka, se kterým budu moci zúročit nabyté zkušenosti a věnovat se tomu, co mám v životě nejraději. A věřím, že v tomto sportu to zvládnu a díky vaší pomoci na to nebudu sám,“ vzkazuje na Znesnáze Honza dárcům a děkuje srdečně každému, kdo mu pomůže.
Nemoc rozhodně přátelství neukončí. Naopak. Honza udělá vše proto, aby se o svého koně mohl postarat.
Dunnitův kašel je teď lepší, ale čekám, že přijde měsíc, kdy se zase rozkašle a budou mu opět podávat antibiotika na tlumení kašle. Equinní astma je nevyléčitelná nemoc, která se dá jenom zmírnit, ale nikoliv vyléčit. Do budoucna plánuji ho přestěhovat zpět do ČR a pokud se najde adekvátní ranch, kde budou splňovat a dodržovat moje podmínky, aby měl co nejlepší důchod, tak ho tam ustájím, abych k němu měl blíž. V ČR existuje speciální ustájení pro koně s Astmatem, které je velmi nákladné. Ale udělám pro svého kamaráda, co bude v mých silách.Z pohledu výsledků posledního vyšetření, kdy Dunitkovi dávali injekce do kopyt. Podle názoru paní veterinářky, je velmi nízké procento šance na uzdravení a podle závažnosti onemocnění to vypadá na stálý problém s kulháním v obou předních nohách s velkou pravděpodobností, že bude kulhat pořád. Po novém koni se již poohlížím, ale není to tak jednoduché, jak se ze začátku zdálo. Cena u koní za poslední 2-3 roky výrazně stoupla a není tak jednoduché vybrat nového parťáka, obzvláště s ohledem na má omezení kvůli hemiparéze. Už jsem měl jednoho vyhlídnutého, ale neklaplo, to. Tak pátrám dál," popisuje Honza aktuální situaci.
Obdivuji sílu, odhodlání, osobní statečnost a nasazení s jakým jde Honza životem a válcuje svoje handicapy a předsudky okolí. Smekám a děkuji za obrovské poučení, které mi bylo tímto životním příběhem zprostředkováno. Přeji Honzovi a všem jeho současným i budoucím koňským přátelům soutěžní úspěchy a hlavně hodně sil, zdraví, vzájemného porozumění.
Hlavně nepřestávat snít a plánovat
Cílem Honzy je, aby se aspoň jednou mohl stát mistrem ČR v disciplíně, ve které úspěšně jezdil s Dunitkem. Nejvíc by si ale přál založit ranch, kde by měli handicapovaní možnost se učit jezdit parawestern, kde by si vyzkoušeli to, co on sám má tak rád. „A taky bych si moc přál, aby lidé, co jsou zdraví, nás nedávali všechny do jedné škatulky s tím, že to nejde a nepůjde, a dali nám možnost, aby to, co v nás handicapovaných dřímá tam někde uvnitř, mohlo ven. A aby uvěřili, že i my dokážeme jít přes své limity a omezení, která nám život nadělil - ať už od začátku, nebo třeba při nějaké nehodě,“ obrací se s odpovědí na otázku jaké je jeho největší přání směrem k veřejnosti. Poslední roky cvičím hendikepované děti „paravoltiž“, děti tím žijí a jsou nadšené. Spolu s dětmi mají krásné úspěchy na soutěžích a Honza má z náročné ale smysluplné náplně volného času velkou radost. Stejně jako z dětí, které ho zastaví s otázkou, jestli si můžou koně pohladit: „Děti, které mě takto zastaví a pohladí si koně, odcházejí s úsměvem na rtech. To je takový skvělý pocit, že jste někomu mohl udělat hezčí den a aspoň mu zlepšit náladu nebo i třeba rozesmát,“ usmívá se v závěru našeho povídání.
