Článek
„Vůbec jsem netušila, jak moc si tímto krokem zkomplikuji život. Kvůli chybějícímu formuláři ze zahraničí mi úřady už pátým měsícem blokují podporu v nezaměstnanosti,“ ohlíží se Markéta z Teplic, která během nekonečného čekání na vyřízení úředních záležitostí vyčerpala veškeré své úspory: „Teď nemám nárok vůbec na nic a ocitla jsem se ve velmi těžké životní situaci. Syn pobírá po tatínkovi malý sirotčí důchod, který mu vystačí akorát na úhradu internátu, jídla a dojíždění do školy, takže mi z něj finančně bohužel pomoci nemůže. Popisuje těžkou životní situaci. Nesedí ale s rukama v klíně a aktivně spolupracuje se sociální kurátorkou, snaží se nastalou situaci řešit i za pomoci potravinové banky. Jak ale říká, postupně se propadá do stále hlubších problémů: „Reálně mi hrozí sociální vyloučení, protože už nemám z čeho hradit základní potřeby ani splátky na bydlení.“
Začarovaný kruh
Určitě vás, stejně jako mě, napadlo, proč paní Markéta spoléhá na dávky a nejde do práce. Tady najdeme odpověď v začarovaném kruhu, do kterého se kvůli této situaci dostala. Práci si prý upřímně přeje, i přes svůj „věkový handicap“ (nebudeme si namlouvat, že před padesátkou na trhu práce není), si našla dvě pracovní místa. I přesto ale zůstává uvězněná doma, protože momentálně nemá peníze ani na to nejnutnější jízdné, aby do nového zaměstnání mohla vůbec dojet. Jediné, co jí může z téhle temnoty pomoci, je odrazit se od dna s pomocí ostatních.
Dostat se na dno je nesmírně snadné. Může za tím stát i snaha nebýt závislý na sociálních dávkách. Ilustrační foto
„Jakákoliv částka mi v této kritické situaci pomůže a budu za ni vděčná. Peníze ze sbírky využiji na základní životní potřeby, dokud se má úřední situace nevyřeší, a než dostanu svou první výplatu v nové práci. Peníze využiji především na zaplacení nákladů na bydlení, nákup základních potravin a nezbytné jízdné, abych mohla nastoupit do zaměstnání a postavit se zpět na vlastní nohy,“ vysvětluje paní Markéta důvody toho, proč se rozhodla říct si o pomoc na dárcovské platformě Znesnáze21. Je mi jasné, že tu bezmoc zcela pochopí asi jen lidé, kteří někdy v takové situaci byli. Kteří měli v dlani dvacet korun a hleděli dlouhé minuty do regálů s jídlem. Přesně tohle jsou okamžiky, kde ani to potřebné pochopení nestačí. Kdy je zkrátka třeba potřeba ta pomocná ruka, co ze samého dna postaví člověka zpět na nohy. Aby mohl jít dál. Protože hlavní je to, že chce. Že to ještě nevzdal a chce. Jen už nemá jak sám vstát.
Hlavní je nebýt na všechno sám
„Budu nesmírně vděčná za jakoukoliv finanční podporu do začátku, která mi umožní tuto těžkou životní zkoušku zvládnout,“ vzkazuje paní Markéta s vděčností za každou dvacetikorunu, která má v jejích očích aktuálně stejnou hodnotu, jako pro jiné papírová bankovka. Vy, co jste tady se mnou dlouhou dobu, už víte, jak sbírky často „vybírám“. Jak vybírám ty, pro které je pomoc čtenářů tou jedinou šancí. A myslím, že paní Markéta je zářným příkladem. Člověk, který se dostal do situace, za kterou se svým způsobem stydí a před okolím ostýchá mluvit. Jen těžko někoho o sdílení sbírky požádá. Zůstává tak viset kdesi ve vzduchu mezi stovkami dalších sbírek, které podporu od přátel a rodiny mají. A proto věřím, že i tentokrát tahle naše neuvěřitelná komunita za ten pomyslný provaz z jámy lvové společně zatáhne. A i kdyby ne, i kdyby tentokrát ne, chci vám říct, jak moc si vážím toho, že tu jste. A vašich upřímných, velmi silných dopisů, co mi přes emailovou schránku posíláte. Neznám vás osobně, přesto mám pocit, že fakt sedíme na jedné bárce a moc si vás za to vážím. Teď zpět k příběhu a všem těm, kteří k nám zavítali poprvé. Protože vždy je naší společnou snahou upozornit nejen na jednotlivé sbírky, ale také na konkrétní problémy, které se týkají i jiných lidí.
Všichni je známe, všichni je pravidelně v obchodech potkáváme. Jsou to lidé, jako je Markéta, kterým doslova pomáhají přežít.
Paní Markéta mluvila o Potravinové bance. Proto bych se tady chtěla na chvíli zastavit. Často je to poslední stanice, na které lidé bez peněz končí. O potravinovou pomoc se obvykle nežádá přímo v bance, ale přes zprostředkující organizace jako je Charita, Člověk v tísni, sociální odbor obce apod. Nejprve kontaktujte sociálního pracovníka nebo neziskovou organizaci, která po posouzení vaší situace a příjmů vydá potvrzení pro odběr potravinových balíčků či čerstvých potravin. S poukazem si potraviny vyzvednete na určeném výdejním místě. Není to složitá cesta, je mnohem snazší, než se může zdát. Nejtěžší je jen ten první krok. Který ale může být reálnou cestou k lepší budoucnosti. Není třeba se bát nebo cítit stud. Stačí jen úplná hloupost, která může člověka do těžké životní situace dostat. Každého. Například i paní Markétu.
V Potravinové bance pracují lidé, které osudy příchozích skutečně zajímají. Jedním z nich je i Věrka Doušová. Mohli jste tady o ní číst nejeden článek. Nesmírně si téhle bytosti vážím a právě mi dorazila kniha o ní. Kterou dali dohromady po jednom z živých rozhovorů s mým bývalým rozhlasovým kolegou. Moc, moc vám ji doporučuju, až budete přemýšlet, jakým čtením si udělat radost. Je to jedna velká porce inspirace a laskavosti. Tyhle lidi naše společnost moc potřebuje. Nejen ti, kteří uvízli na dně, ze kterého se dostanou jen ve chvíli, kdy místo odsouzení dostanou pochopení. Ale i my všichni, kteří chceme věřit, že dobrých lidí je kolem nás mnohem víc… než těch druhých.
