Článek
Nemocniční kaplani začali v nemocnicích sporadicky a neorganizovaně působit už v závěru 20. století. Posléze se duchovní služba ve zdravotnictví začala krok po kroku rozvíjet jako analogie k duchovní službě v armádě, u policie nebo ve vězeňství včetně ustálení označení profese jako „nemocniční kaplan“. Služba od samého počátku navazuje na novodobou duchovní službu v nemocnicích, kterou zavedl v 20. letech 20. století Anton Boisen v USA. Významným mezníkem byl rok 2006, kdy byla uzavřena Dohoda ve zdravotnictví mezi ČBK a ERC. Osoby vyslané podle této dohody církvemi musí splňovat kvalifikační předpoklady uvedené v dohodě a dodržovat stejně, jako její Etický kodex. „Korunovaná“ pak byla Trojstrannou dohodou mezi Českou republikou reprezentovanou Ministerstvem zdravotnictví ČR, křesťanskými církvemi zastupovanými Českou biskupskou konferencí a Ekumenickou radou církví.
Na prahu života začne člověk často více přemýšlet o smyslu života, naději, nad tím „co je nad námi“ a tím, co „bude potom“. Nic z toho v těžké chvíli není snadné sdílet ani s blízkými, natož s někým cizím z početného, ale také vytíženého nemocničního personálu. Je třeba vytvořit pocit bezpečí a důvěry a právě kaplan je často ten, komu nemocný svěří to, co neřekne nikomu jinému. Kaplan nespěchá, nemusí zabředávat do frázovitých odpovědí, jeho úkolem je pokusit se být s druhým tam, kde se zrovna nachází.
Parťák zdravotního týmu
„Psycholog nebo lékař se k těmto otázkám dostává také. Obvykle z jiného úhlu a s jiným prostorem. Proto je důležité, že jako odborníci v péči spolupracujeme. Lékaři i další odborníci z podpůrné péče pacienta mnohdy nasměrují právě na nás. Jako kaplani tu nejsme zdaleka jen proto, abychom poskytovali náboženské obřady – třeba eucharistii nebo pomazání nemocných. To samozřejmě můžeme nabídnout a pro mnohé lidi je to překvapivě důležitá opora. Z mé zkušenosti ale mnohem častěji jsme tu zkrátka jako společníci, kteří s druhým člověkem mohou jít kousek po jeho jedinečné a mnohdy náročné cestě,“ vysvětluje kaplan a předseda Asociace nemocničních kaplanů Matěj Hájek redaktorce redakce hradistkoviny.cz, která se rozhodla ASOCIACI NEMOCNIČNÍCH KAPLANŮ podpořit dobročinnou sbírkou na dárcovské platformě Znesnáze.
Tam, kde lékař na odpovědi pacienta nestačí, bývá kaplan vítaným pomocníkem.
Poprvé s nemocničním kaplanem blíže osobně setkala v loňském roce v Ústavu hematologie a krevní transfuze, kde jeho přítomnost vnímala jako významnou oporu. Snaha pomoci proto přišla právě po tomto zážitku. Asociace nemocničních kaplanů poskytuje podpůrnou, spirituální i paliativní péči jednotlivcům i celým rodinám. Kaplani jsou k dispozici nejen pro pacienty, ale i pro zdravotnický personál. A věnují se například i rodičům očekávajícím narození dítěte s rizikem vážného onemocnění, nebo raného úmrtí. Závislá je ovšem výhradně na darech, členských příspěvcích a omezené podpoře jednotlivých církví. Bez peněz není možné rozvíjet profesionální výcvik a vzdělávání nových kaplanů, šířit povědomí o významu duchovní péče mezi širokou i odbornou veřejností ani poskytovat zázemí pro vzájemnou podporu a zajistit profesní růst stávajících kaplanů. Právě na tyto účely budou finanční prostředky ze sbírky použity. Nové kaplany ANK vítá stále. Jde o ekumenickou organizaci, která je otevřená napříč křesťanskými církvemi i duchovními směry. Jejím cílem je spojit všechny nemocniční kaplany bez ohledu na jejich konkrétní vyznání. Duchovní potřeby má každý člověk, nejen ti, kdo se hlásí ke křesťanství, a už vůbec ne pouze ti, kdo se označují za věřící.
Jeden mladý pacient mi říkal, že se celý rok trápil, nechápal, proč onemocněl, až jednoho dne zavolal svému tátovi a čtyři hodiny si s ním povídal o věcech, o kterých by jinak nikdy nemluvili. A on mi řekl -Tuhle chvíli mi přinesla ta nemoc -. Neznamená to, že ta nemoc byla dobře, jen proto, že mu přinesla důležitý rozhovor. Ale může to být jedno z malých světel, které i v temnotě nějak zasvítí.
Kaplani nepřicházejí jen ke křesťanům a z řad křesťanů
Cílem ANK je nevytvářet náboženské bariéry, ale spíše je bourat, protože tím jediným, co nás všechny spojuje, je ryzí lidskost a chuť být oporou druhým ve zvlášť těžkých chvílích, které souvisejí se zdravím. Kaplanem se tedy může stát i člověk, který není křesťan, ale přichází z jiné duchovní tradice. V Česku zatím kaplany tvoří jen lidé z křesťanského prostředí, ale jinde ve světě to funguje jinak – třeba ve Velké Británii nebo Německu pracují v nemocnicích mezi-náboženské týmy složené například z křesťanského kaplana, židovského rabína i muslimského imáma.
Ať už v Boha věříme, nebo ne, na samém konci vždy prosíme o pomoc pro sebe, blízké, ale i odpuštění. Víra není církev. Víra je vnitřní síla.
Na samém konci často člověk otevírá nové vztahy k rodině i sobě. Je třeba mu dát příležitost
„Díky kontaktu s lidmi, kterým nemoc vstoupí náhle do života, se učím vnímat život z jiného úhlu pohledu. Čas je relativní. I poslední období života, kdy už člověk ví, že se blíží konec, nemusí být marné. Může to být velmi důležitá, svým způsobem vzácná fáze života, která otevírá nové roviny vztahů k blízkým i k sobě samému. A my kaplani máme tu neobyčejnou možnost vyhlížet v takových chvílích s druhými lidmi naději navzdory jejich trápení,“ uzavírá nemocniční kaplan a předseda asociace Matěj Hájek. Je jedno, jakou cestu jsme ušli a co jsme dokázali. Na samém konci je pro mnohé z nás to nejdůležitější nebát se, netrápit, necítit se osaměle. Je lidské dopřát to každému člověku.
