Článek
Josef Filip je sportovec celý svůj život. Za sebou má atletické úspěchy, ve Spartě skákal o tyči, následně pak ve Slávii… Možná právě to, společně se sociálním cítěním, ho přivedlo k přesvědčení, že radost ze sportu si zaslouží i lidé s Downovým syndromem: „Když jsem skončil s aktivním sportem, chtěl jsem pomáhat mentálně postiženým sportovcům. Měl jsem za sebou už účast se sportovkyněmi na paralympiádě, nějaké zkušenosti, nějaká vyhoření, ale pak přišel zlom, kdy jsem si řekl, že se ještě nevzdávám a do ústraní neodcházím. Dostal jsem totiž možnost účastnit se příprav MS 2022 v atletice pro sportovce s Downovým syndromem, které se konalo v Česku. Když jsem viděl, že my Češi žádného zástupce nemáme, řekl jsem si, že to přece nemůžeme dovolit,“ vzpomíná Filip.
Atmosféra závodu ho tehdy nabila natolik, že se rozhodl udělat vše, aby mladí sportovci u nás měli stejné možnosti a šance. Nejen na vítězství, ale také radost ze sportu o respekt. Nikdy to pro něj nebyla práce na plný úvazek. Aktivitě věnuje svůj volný čas. V pracovní době ho najdete v ředitelně učiliště Vyšehrad pro žáky s mentálním postižením, kde působí od roku 2008. Všechno se vším souvisí, jak už to tak v životě bývá.
Stejný trénink, stejné nasazení, stejné odhodlání vyhrávat
Josef Filip má licenci trenéra. Rozhodně ale na své svěřence není sám: „Na tréninku nebývá jeden trenér, potřebujeme navíc i asistenty. Není to vždy úplně standardní trénink. Vlastně ani závod. To třeba, když se sportovec rozhodne, že si musí odskočit na záchod a vezme to přes atletickou halu,“ usmívá se Filip. Šedovlasý muž, který má stejnou vyřídilku jako nadšení: „Je to samozřejmě odlišné, tvá nám vše déle, potřebujeme více času na zdokonalení dovedností. Ale vycházíme ze základního atletického tréninku, na tom se nic nemění,“ vysvětluje. ČeFes má několik dobrovolníků z řad studentů Fakulty tělesné výchovy a sportu nebo z řad učitelů. Ať už z Filipova učiliště, nebo třeba gymnázia.
Česká federace sportovců s Downovým syndromem má spoustu aktivit. Vedle pravidelných sobotních tréninků i nespočet závodů.
Přijmout prohru je pro sportovce s Downovým syndromem často těžší než pro jiné
Mladí sportovci ČeFeSu jsou od pohledu odlišní od běžných sportovců. Bývají nižší (muži dosahují průměrné výšky 154 cm, ženy pak 145 cm), podsaditější a také usměvavější. Ne nadarmo se jejich přebývajícímu chromozomu 21 říká chromozom štěstí. Samozřejmě se ale tito energií nabití sportovci umí i pořádně naštvat. Například ve chvíli, kdy odmítají přijmout prohru: „To bývají občas obtížné situace. Naposledy jsme si to užili před čtrnácti dny při halovém MČR. Tam jsme museli vyřešit situaci tak, že jsme dávali o medaili navíc. Naší snahou samozřejmě je sportovcům vysvětlovat, že prohrát je normální. Velmi nám s tím pomáhají i rodiče. Jenže někdy se zkrátka stane, že sportovec nechápe, že když vyhrál v rozběhu, tak po něm je také finále a že to je rozhodující. Ano, prohra bývá u sportovců s Downovým syndromem náročná disciplína, ale i v té se stále zlepšujeme,“ svěřil se ve velikonočním vysílání Radiožurnálu Lucii Výborné její host Josef Filip.
Josef Filip se Simonou Patelisovou, tiskovou mluvčí Znesnáze, která se snaží talentům ČeFeSu pomoci k dosažení vysněné účasti na ME v atletice.
Ředitel učňáku, novinář a zemědělec. Vznik tolik potřebné organizace vzali do svých rukou tři kamarádi z dětství
ČeFeS založil v roce 2022 Josef Filip se svými dvěma kamarády z dětství. Janem Čápem, novinářem a dřívějším redaktorem BBC v Londýně a soukromým zemědělcem Josefem Bendou. Právě kvůli zmiňovanému MS v České republice udělali tehdy náborový závod: „Bylo to v březnu, potřebovali jsme atletickou halu. A taky dobrovolníky. Neměli jsme na to ani korunu, ale stejně se to nakonec povedlo. Řekli jsme si, co teď dál. V první řadě jsme chtěli, aby mohli sportovat v běžných sportovních klubech. A aby závody nebyly v čase školního vyučování. A tak vznikly volnočasové sobotní aktivity. Nejsou to ovšem jen sportovní akce, ale také vyhlášení sportovce roku v rezidenci primátora Prahy například. Zkrátka sešli se tři kamarádi z dětství, kterým jde o společnou věc,“ říká Filip. Společně jsou odhodlaní udělat pro sportovce s Downovým syndromem maximum. Jednají v senátu, poslanecké sněmovně i národní sportovní agentuře s cílem získat možnosti budoucího financování. Peníze jsou vlastně to jediné, co je brzdí. Nebo spíše zpomaluje v dosažení cíle. I proto se je rozhodla podpořit dárcovská platforma Znesnáze sbírkou, která má za cíl umožnit účast na červnovém ME ve Švédsku ne dvěma sportovcům, ale všem, kteří na to mají. Její patronkou se stala Aňa Geislerová, která se sblížila při natáčení filmu Karavan s Davidem Vodstrčilem. Ten před dvěma týdny přivezl z MČR v paraatletice v Ostravě hned čtyři zlaté medaile.
Aňa Geislerová na jednom ze závodů. Podpořit přišla Davida, se kterým jí pojí přátelství od dob společného natáčení filmu Karavan.
„Aňa je skvělá, věřím jí, že to s námi myslí upřímně. Když mi zavolá, má o naše sportovce opravdu zájem, nejen o Davču. Vážím si její podpory a vím, že to i pro naše děcka hodně znamená. Stejně, jako když jim jedna naše česká atletická reprezentantka Nikola Jíchová přinesla na trénink dvě plné tašky oblečení s tím, jestli se nám to nehodí. Ta radost z toho, že o ně někdo má zájem, to jsou momenty, kdy vidím, že je dobře, že sportovci s Downovým syndromem dostávají možnost tohle všechno prožívat,“ říká sportovec, trenér, předseda a ředitel v jedné osobě, který je přitom úplně obyčejný chlap s velkou duší. I díky ní chápal, jak moc prožívám předposlední březnový víkend, kdy probíhaly hned dvě velké a velmi důležité soutěže a neváhal mě vždy informovat o průběhu: „Dobré ráno, včera to byla opět brambora (4. místo ve skoku dalekém, Petříková). Dnes jdou holky trojboj. Já si myslím, že to cinkne, věřím Petříkové,“ psal mi jen chvíli před tím, než Míša Petříková vyhrála na MS v Turecku své zlato.
Zlato, které z Turecka dovezla před pár dny Michala Petříková.
Hlavním cílem všech tří mužů je to, aby čeští sportovci s Downovým syndromem mohli sportovat v běžných klubech. Aby nebyli separovaní v těch vlastních, ale naopak měli možnost být součástí společnosti a závodů jako ostatní: „Našich deset zaregistrovaných sportovců normálně platí členské příspěvky, pravidelně trénují v Olympu Praha a soutěží. Máme tři trenéry s atletickou licencí plus další tři, co jim pomáhají. Nejvíce sportovců je v rámci klubu, další je atletika Holešov. Teď budeme jednat nově s atletickým klubem v Mladé Boleslavi, kde máme sportovce, asistenta a hledáme trenéra. Nechceme zakládat kluby pro ně. Chceme, aby mohli závodit s ostatními. Jsme si samozřejmě vědomí omezení, ty výkonnostní rozdíly jsou velké. Víme, že naši sportovci budou sportovat společně v rozbězích a nelze to chápat tak, že by se účastnili veřejného atletického závodu s jinými sportovci. Ale možnosti tu jsou. Když pak vidíte, jak celý ten stadion tleská a podporuje je, jak jim fandí a křičí, pak si uvědomíte, jak velký to má smysl pro všechny,“ říká s přesvědčením předseda České federace sportovců s Downovým syndromem Josef Filip, který se těší, že jednou své svěřence uvidí soutěžit na paralympiádě.
„Filipova“ Míša Petříková, čerstvá držitelka zlata z mistrovství světa v Turecku
